deepspace101

Hrozivá síla skrývá se v hlubinách tvrze, zabíjí naše vojáky, posadíme se tedy a porozjímáme o humanitě nad šálkem čaje. Zkratkovitý děj neděj bych možná překousla. Že jediným děsivým prvkem této podívané byl účes Alberty Watson, by mi nevadilo. Osmdesátkové triky mají své kouzlo a na monumentálnosti těch pár interiérů/exteriérů se čas negativně nepodepsal (obzvlášť na vnitřku pevnosti). The Keep u mne pohřbila především naprosto nechutná syntezátorová parodie na hudbu. Při pouhé vzpomínce na ni se musím otřást odporem. // Druhé zhlédnutí otupilo hrany a v hodnocení jsem smířlivější. Prosta očekávání klasických filmových kvalit jsem se rozkošnicky rochnila v (ne)vkusu 80. let a The Keep přijímám coby roztomilou kuriozitu svérázné kapitoly kulturní historie. Klobouk dolů, když si vezmu, že to točili s vědomím, že výsledek budou s vážnou tváří promítat lidem. Hudba se s přivřením všeho, co přivřít jde, dá přetrpět. Skřípění zubů ji beztak přehluší. :-)

Romantický film s Bradem Pittem v hlavní roli? Ne, děkuji, ten klidně vynechám. To jsem si říkala o Meet Joe Black a dlouho se mu záměrně vyhýbala. Teprve nedávno jsem při nedbalém sledování televize nebyla dostatečně pohotová a nesáhla včas po ovladači. Co následovalo, mi vyrazilo dech. Když William Parrish poprvé uslyšel odpověď na otázku, kterou ještě nahlas nepoložil, síla toho okamžiku mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Příběh složený z nekonečných dialogů mezi jednotlivými postavami funguje na výbornou. Po každém rozhovoru mezi Smrtí a její obětí jsem měla chuť scenáristům zatleskat. Postavy řeší každou maličkost, přičemž pátravými pohledy neustále sledují konání ostatních. Režisérovi až pedantsky záleží na způsobu, jakým se vyjadřují, na sebemenší změně odstínu emocí v jejich tváři. Tklivé smyčce mi rozechvívají nitro. A uprostřed té nádhery se skví strhující herecký výkon v podání představitele jedné z hlavních rolí. Anthony Hopkins pro mne nikdy nebyl Hannibalem Lecterem, ale od této chvíle už navždy pro mne bude Williamem Parrishem.

Tohle nemohlo dopadnout dobře. Začneme obsazením nesympatického herce do hlavní úlohy, na jehož filmové postavě mi ani za mák nezáleží a která mě oblažuje úžasnými "moudry" typu "blesk nikdy neuhodí do stejného místa dvakrát". Potom zde máme potenciální záchranu v podobě mé oblíbené Dakoty Fanning, jenže tu pro jistotu degradovali do role otravného a uječeného děcka. Taktovku dostal do ruky nejpřeceňovanější režisér všech dob, který se rozhodl natočit film podle scénáře napsaného dle předlohy "starého sci-fi" s veškerou jeho naivitou (mimozemšťané sice ovládají technologii schopnou mezihvězdného letu, ale provést dlouhodobější screening prostředí cizí planety je nenapadne). Pocukrováno pohlednými triky, za něž dávám jednu hvězdičku.

Když jde bubák spát, podívá se pod postel, jestli se pod ní neschovává Chuck Norris. Když jde spát Chuck Norris, pod postel se nedívá. Ví, že to nemá smysl, protože Kwai Chang Caine se umí příliš dobře maskovat. Kung Fu: Legenda pokračuje patřil k oblíbeným seriálům mého dětství. Naštěstí kouzlo východní moudrosti, již hojně a výživně prezentuje, a atmosféra raných devadesátek působení času nepodléhají. David Carradine v postavě Cainea vytvořil přesvědčivého mnicha. Nikoho lepšího si jako uhrančivě charismatického šaolinského mistra představit nedokážu.

Multikulturní gang dementů, obdařených instinkty indiánských stopařů, běhá po lese, nahání nějakou ženskou a v přestávkách poslouchá Joy Division? Tohle opravdu někdo myslí vážně?

Každý rok toužebně čekám, že pod stromečkem najdu pěkně zabalený dárek s mašlí, ze kterého vyskočí halloweenské strašidlo, bude mě honit po bytě a pokoušet se mi ukousnout hlavu. A pořád nic. Začínám si myslet, že se mnou není všechno v pořádku. Nebo možná s Vánocemi. Nevadí, ukradneme je, nacpeme Santu do pytle a uvidíme, co to udělá. :-) Podle časopisu Premiere údajně zlí jazykové tvrdí, že nejlepší film Tima Burtona nenatočil Tim Burton. Ač nerada, musím s nimi souhlasit. Když Burton sesedl z režisérské stoličky a přenechal ji Henrymu Selickovi, udělal velkou chybu. Příběhy o deprimovaném kostlivci, který najde útěchu v pro něj cizím a neznámém světě Vánoc a chopí se jich po svém, se nerodí denně. Naštěstí jej stačil prodchnout svou temnou poetikou a atmosférou melancholie, křehkosti a bizarnosti. Tvůrci zde předvedli úchvatnou ukázku špičkové animátorské práce s obrovským množstvím detailů, kde dokáže vyvolat nadšení a úžas i nepodstatná maličkost. Člověk úplně cítí, s jakou láskou loutky ožívaly v rukách animátorů, a když si představím ty hodiny a hodiny úmorné dřiny, které daly vzniknout této nádheře, nutí mě to smeknout pomyslný klobouk. Dannyho Elfmana zastihly Ukradené Vánoce na tvůrčím vrcholu. Postaral se o hudbu, texty i zpěv a zaválel na všech frontách. Muzikálový žánr nepatří k mým oblíbeným, ale v tomto případě mi každé čekání na další písničku připadá jako věčnost. Jsem divná, když mě tyhle vypečené Vánoce baví víc než ty skutečné?

Jestliže mi u prvního amerického Kruhu přišel scénář přitroublý, v případě druhého dílu nenacházím slov. Ehren Kruger se musel zle uhodit do hlavy, než vyplodil tuhle ubohost, pod niž by se slušný autor styděl podepsat. Kruh 2 se vyznačuje všemi negativními znaky pokračování. Zatímco v jedničce se Samara většinu času omezovala na spořádané sezení na židličce nebo občas někoho chytla za ruku, tady se na hlavní hrdiny sápe z každého temného koutu. Příběh se už ani nesnaží předstírat, že má mít nějaký smysl či pravidla směřující k závěrečné pointě, tentokrát se hraje pouze na efekt a rádoby strašidelno. Scenárista navíc nepochopitelně popírá i své původní nápady – Naomi Watts nejprve všechny nabádá, aby ji oslovovali křestním jménem, čímž její postava získá jakous takous jedinečnost, a potom tu dobrovolně sklouzne ke klišovitosti, když zatouží, aby ji její synek aspoň někdy oslovil jako svou matku. A to jen kvůli vskutku "geniálnímu" využití v závěru. Kromě toho se můžeme těšit na jeleny, kteří zřejmě utekli z videohry (nebo vypadali tak komicky nevěrohodně kvůli ochráncům zvířat?), recyklovanou verzi Zimmerovy hudby z minula a seriálové herce ve vedlejších rolích.

Don Johnston se stoickým výrazem Billa Murrayho ve tváři chodí od dveří ke dveřím, aniž by doopravdy věděl, co hledá. Vlastně se zdá, jako by nehledal nic. Přesto je jisté, že něco nakonec najde. I kdyby to měl být jen pocit, že mu v jeho zdánlivě poklidném a spokojeném životě právě ta nejdůležitější věc proklouzla mezi prsty a jejíž absence ho teprve teď udeřila vší silou... To vše snímáno kamerou, jež se přímo vyžívá ve statických záběrech: hlavní hrdina sedící na pohovce, růžový psací stroj pohozený v trávě, talíř s nedojedenými zbytky jídla... Jak je možné, že tak málo dokáže vyjádřit tak mnoho? Není on ten Jarmusch nakonec génius?

Scenáristé seriálu M*A*S*H zobrazili tragédii válečného konfliktu v celé její naléhavosti, avšak tryskající humorem a lidskostí, prostou jakéhokoli patosu nebo trapnosti. Navzdory odlehčené náladě o sobě válka nikdy nepřestává dávat vědět, stále zlověstně číhá v temných koutech. Posádka tamějšího lékařského tábora bojuje s hrůzyplností reality humorem, ten je ovšem nutný i pro diváka, aby ji i on dokázal snášet. Navíc jsem se konečně dozvěděla, proč se války vedou. Když o tom tak přemýšlím, ozbrojené konflikty kvůli toaletám... to jediné dává aspoň nějaký smysl. "Víš něco o koních?" "Jednou jsem šlápl do hnoje." "Tak velíš."

"Humphrey, přemýšlel jsem..." "Dobře." Jim Hacker podruhé a se stále stejně břitkou a kvalitní satirou jako na svém ministerském postu.