pwh

V knižní předloze má jeden literát doladit scénář filmové adaptace Homérovy Odyssey k plné spokojenosti producenta. Ten bych chtěl natočit nabubřelý velkofilm (možná něco ve stylu Kleopatry, jež byla uvedena ve stejném roce jako tohle), ambiciózní režisér chce psychologický film vycházející z předpokladu, že barvitá dobrodružství jsou jen manifestací podvědomí hrdiny, který se vlastně k manželce vrátit nechce. Spisovatel by rád něco, co by vystihovalo předlohu a jeho představy o antických dobách. Ve filmu se o záměrech těch tří tolik nedozvíme a to, co se dozvíme, odpovídá knize jen částečně. Jisté je, že najít použitelný kompromis bude sotva možné. Už si nevzpomínám, jak se s tím vypořádával spisovatel v knize, ale ve filmu dojde alespoň na čas na ústupky komerci či snad autoritě producenta. Navíc vztahy tvůrců zkomplikuje vznikající poměr mezi producentem a manželkou spisovatele. Vzniká z toho všeho reflexe na téma konflikt mezi uměleckým svědomím a komerčním přístupem, kterýžto konflikt se prolíná s manželskou krizí... Osobitý režisér  J.L. Godard si tu samozřejmě neodpustil své sklony k experimentování a sofistikovaný smysl pro humor, např. jej k jeho nelibosti nutila smlouva vložit pár záběrů s nahou B. Bardot. Užitím jistého "šaškování" s barevnými filtry se alespoň pokusil jakýkoli erotický náboj těch záběrů zcela eliminovat. V knize se jako postava vyskytuje proslulý režisér Fritz Lang a ve filmu si tento pán skutečně zahrál sám sebe. Záběry, které měl ve filmu natočit F.L., pro tenhle film údajně skutečně natočil, i když vypadají jako by je natočil sám Godard. Ještě jsem si při nich vzpomněl na Sergeje Paradžanova. V jedné scéně arogantní producent říká, "když slyším kultura, vytahuji šekovou knížku." Což by se dalo chápat jako Godardovo naznačení (s jistou nadsázkou), že komerce je podobný hnus jako nacismus. Jinde týž producent ve stylizovaném záchvatu vzteku mrští kotoučem s filmovým pásem a dostává se při tom do podobné polohy jako slavná antická socha Diskobolos. Režisér mu na to říká, "vida, už se vciťujete do antické kultury." Negativní zobrazení producenta (v knize to byl Ital, ve filmu Američan) mi bylo sympatické, ale je zde poněkud stylizováno a poetizováno (což samozřejmě sedí k tomuhle stylu). V reálu bude protivnost arogantních ziskuchtivců, pohrdajících něčím jako umělecké svědomí, z řad hollywoodských papalášů jistě sušší a méně poetická. Film trochu pokulhává, pokud jde o emoční stránku. Zatímco v knize je závěrečná tragédie velmi zdrcující, ve filmu jsem nějakou emoci sotva postřehl. Záměr filmu byl sice poněkud jiný, ale nějak mi připadá, že Godard by neuměl emotivně působivou scénu, ani kdyby chtěl...

Má touha vidět remake se tímto ještě snížila. Ač mě Haneke hodně zajímá, zrovna do tohodle se mi moc nechtělo, a nakonec mě to celkem vtáhlo, moh sem si užít toho, co mam na Hanekeho rukopisu rád. Divácký zážitek je, jak se na Hanekeho sluší, notně nepříjemný a znova už bych to asi nedal. Jde jistě o film, který se zareje pod kůži a to oceňuju. Hlavní záporáci mi byli dost odporný. Zcizovací efekty se zpočátku dali snést, ale když se začaly používat slova jako film a diváci, to už bylo moc. Ani nápad s ovladačem mi moc nesednul, čekal sem, že se někdo podívá do kamery a nějak mi to zdůvodní, ale ono nic...Další z filmů na téma posedlost dnešní společnosti násilím a krví ve filmech, televizi a dnes už i na internetu (viz obliba videozáznamů různých nehod na netu) a současně otupělost vůči násilí a emocím, krterá vede k tomu, že málokteré nasílí je pro současného diváka natolik uspokojivě brutální, aby dokázalo vytrhnout ze znuděnosti. Jeden server s extrémními videi je přímo nazván areyoubored (nudíš se?). Ano, i já se občas na taková videa dívám, a tak se cítím patřit do skupiny diváků, s nimiž se tento nelítostný film snaží komunikovat. V rámci těchto "obviňujících" filmů řadím Funny Games výš než Natural Born Killers.

Když se Verhoeven rozhodlo natáčet opět v Holandsku bez dohledu Hollywoodských bossů, leckdo možná čekal, že zplodí pecku na úrovni jeho předhollywoodských vrcholů. Něčím takovým film není a ani se nesnaží být. Vrací se k tématu druhé světové a jistě není o nic horší než třeba Oranžský voják (vcelku zdařilý film, který ovšem k Paulovým předhollywoodským vrcholům neřadím). Téma válka umožňje natočit řadu působivých realistických dramat. Může trochu zklamat, že Černá kniha je obyčejný thriller plný scénaristických schválností, jež namejí jiný cíl než zvýšit napětí a počet akcí. I tak jde o thriller celkem povedený a lehčí žánr nikterak nebrání působivě ukazovat hrůzy války a film nakonec i má co říct. I když neřiká nic moc nevého, říká něco, co si zaslouží být opakováno - na straně okupantů nebo okupovaných, lidi a hlavně zfanatizovaný davy sou vlastně všude stejný. Na otázku hlavní postavy, "copak to nikdy neskončí?", odpovídám tedy, neskončí, protože lidstvo je holt lidstvo.

Bylo to o fous koukatlnější než sem čekal, leč koukatelnost neomlouvá několik závažných zaskřípění. Nejsilnější stránkou je elegantní režie - každej scéna nahuštěná do jednoho dlouhého záběru, přičemž je kamera většinou v pohybu. Něco podobného jsem v českém filmu ještě neviděl a tady to po většinu děje hezky funguje. Snad jen ve scéně "znásilnění", kdyby byl použit střih pro lepší znázornění boje s pokušením a podlehnutím, mohlo to přidat na věrohodnosti. Tohle byl jeden z nejvíc skřípajících momentů. Další slabinou jsou místy krkolomé dialogy a podivné dějové zvraty. Viz ono znásilnění. Největším problémem je, že film se snaží reflektovat zemitou atmosféru venkova a současně být filosofický a duchovní, což lze těžko zkloubit. Dále pak to, že se bere až příliš vážně, což místy vede k jisté křečovitosti. Závěr by byl rád smírný, katarzní a očistný. Když se však ve zvukové stopě ozve patetický zpěv o usmíření, je působivost scény zcela zabita. (Jiným způsobem ale na podobném principu byla kdysy zabita rádoby dojemná scény loučení v Koljovi. Oč by bylo působivější, kdybychom byly ušetřeni patetického "Ahoj" v Loukově vnitřním monologu a zůstal nám jen už tak dost výmluvný odraz osamělého Louky v zrcadle na dveřích letiště. No nic.) Trochu chápu lidi označující tohle dílko za artový kýč roku, někdo ho tak ale označuje se škodolibou radostí. Já ne, poselství o toleranci a odpouštění je docela hezký, škoda že je tak degradováno až zesměšněo nešťastným zpracováním.

Tohle bych do české polistopadové kinematografie neřekl. Tím spíš, že nesnáším české dětské filmy (Marie Poledňáková budiž jedním odstrašujícím příkladem za všechny - a to myslím i její předlistopdové počiny). Na druhou stranu hodně můžu filmy zaměřené na starší publikum, v nichž je dítě hlavní postavou a naivně dětský pohled na svět kontrastující s krutostí reality umožňuje působivě vyjádřit věci, jež by se jinak vyjadřovali obtížně (např. Otec na služební cestě). Kdopak by se vlka bál je někde mezi - použitelné jak pro dětské publikum tak pro někoh s mým vkusem. V některých filmech druhé zmíněné kategorie je využívána i bujná dětská fantasie. S tím jsem se setkal u temné fantasy Faunův labyrint nebo u lyrického artového filmu Duch úlu. V obou případech bylo dítě konfrontováno s válkou. V tomhle českém počinu není nic tolik dramatického. Řeší se tu obyčejná manželská krize, i to ovšem přináší dítěti nelehké chvilky. Při sledování jsem uvažoval, jak to tvůrci asi ukončí. Když se z jisté postavy v poslední chvíli vyklube "zlý" člověk, čímž se všechno krásně vyřeší, říkal jsem si, že to byl od scénáristů snad až příliš laciný způsob, jak se z toho vykroutit. Ale co, přece nemůžu dětskému filmu vytýkat příliš optimistický závěr. No i herecky to mohlo být trochu lepší. Víc než hlavní představitelka mě přesvědčoval představitel jejího kamaráda ze školky. Ale za nevjvětší plus považuji nápaditou režii a výtečný střih, dodávající filmu ten správný rytmus. Styl režisérky vzdělané v oblasti animovaného filmu se ukázal pro novodobý český film obohacující a velmi osvěžující.

Kuriósní a poněkud smutná je historie tohoto příběhu. Bratr spisovatele Gudmunssona ( též autor scénáře k Fridrikssonovu debutu Děti přírody) skutečně trpěl Schisofrenií a po jeho smrti napsal Gudmundsson knihu v ich-formě v níž se sám stylizoval do schizofrenika a z této perspektivy popisoval mj. i jeho duševní stavy a halucinace. Dokonce si v knize dal i stejné jméno, jaké měl bratr. Bylo samozřejmě otázkou času, kdy knihu někdo zfilmuje. Jak lze čekat film je o něco méně působivý. Zatímco v knize se střídají pasáže poněkud přepoetisované s pasážemy syrově realistickými ve fimu zůstali jen ty realistické, úplně byly odstraněny scény z hrdinova dětství a i nemoc propukne na rozdíl od knihy téměř ze dne na den. Tomu se při tomhle zhuštění asi nedalo vyhnout. Kritika blázince a jeho personálu má ve filmu také poněkud méně prostoru než v knize, ale je tady. Film je natočen oním odměřeným skandynávským stylem a snad to chtělo něco živelnějšího. Seděl by mi k tomu třeba Danny Boyle. Přes to všechno považuji film za celkem působivý. Hodně pro to dělá hudba. Nad závěrem jsem se zásluhou hudby skoro rozbrečel...leč kdyby nebylo knihy, nevim, jest-li bych tu poslední scénu vůbec pochopil...Polsední věta knihy ve mě svého času vzbudila slušné svírání u srdce.

Jak by člověk od QT čekal velmi vynalézavě vymyšleno a natočeno. Ďej se opravdu vyvíjí celkem nečekaně. Zajímavej motiv je vztah Šosany a Zollera. Uvidíme, jak končí romance po tarantinovsku (holt trochu jinak než v Titanicu, no). Trochu mi vadilo, že 2 hlavní dějevé linky sou k sobě přilepeny trochu násilně - nikterak se navzájem nedoplňují a mohly to bejt dva samostatný filmy. Čekal sem, že se aspoň v závěru nějak propletou a ono nic. Líbilo se mi, jak skončil hlavní záporák - lepší než kdyby chcípnul. Sledování sem si po většinu času celkem užíval, ale po skončení to ve mě nezanechalo takové nadšení, jak bych čekal. Mám s tím trochu problém z ideologickýho hlediska. Dělat z židů burany amerického střihu - to by některé z nich mohlo trochu urážet. Ten týpek s baseballkou mi vzdáleně připoměl pana Bílého, jenže tohle snad měla bejt kladná postava, ne? A co se týká historických nepřesností, nebyly horší ty ohledně Sadáma ve Žhavých výstřelech 2 nebo v South Parku. Tenhle film je podobně absurdní, jen je ta absurdita méně explicitní.

Většina Lynchových filmů má problém s přílišnou délkou, ale snad žádný do takové míry jako tento. Je to docela škda, protože příběh je docela zajímavý. Je tu řada Lynchovských tajuplných souvislostí, jenže sou natolik utopeny v záplavě záběrů a slov, že si jich divák ani pořádně nevšimne a tím vyznívavají do ztracena. Ani já sem si nedal říct a pokušel se film nějak interpretovat. Příliš se mi nezamlouvá interpretace Tomcata (nic proti) zde: http://www.filmklub.sk/m/movie_comment_comments.php?id=65658&comment_id=20528 Můj pokus najdete pod odkazovaným textem. Některé scény jsou ovšem dost působivé i bez snahy pochopit, neboť je v nich silná emoce. Například když se Nicky podívá do kamery se zmateným výrzem jako by jí něco docházelo a takto ji uvidí "Lost girl" na obrazovce ve svém vězení...Obzvlášť děsivě na mě působí scéna těsné před tím než Nicky projde dveřmi s tím tajemným nápisem a pak se začnou dít divné věci. Je v posteli z Devonem a říká mu: "Pak se mi začíná něco vybavovat. Proudí to do mě. nevim co to je. Podívej se na mě, to jsem já Nicky." Dodává plačtivím hlsem. Jako by se zoufale snažila udržet si svou identitu, kterou jako by se jí něco snažilo vyrvat.Když si to člověk spojí s následujícím dějem, je to docela znepokojivé. A jak funguje spojení Lynche s digitální kamerou? já si nestěžuju. Ten vizální hnus tu má svuj smysl, neboť film víc než Lynchovi předchozí opusy přibližuje snu. Nehledě na to, že některým záběrům hrubší zrno docela i sluší. A taky je tímto zajímavě vyřešen problém filmů o filmařích a filmování. Tyhle filmy totiž mají vlastně stejnou estetiku jako fiktivní filmy v nich vznikající a jako ostatní filmy a tím nám kazí ilusi. IE vypadá vizuálně dost jinak než "normální" filmy a tím účiněji vtahuje nejdřív do děje o natáčení fiktivního filmu (patrně vizuálně konvenčního) a podobně funguje i v dalším ději, kdy se hrdinka jako by propadne do reality fiktivního filmu. Ta "realita" totiž nemá vypadat jako film. Zde nám opět nic nekazí ilusi, právě zásluhou téhle odlišnosti od estetiky "normálních" filmů. Tento efekt je ještě korunován ve scéně v níž se Nicky octne v kině a na platně se odehrává nejdřív to, co před chvílí prožívala a pak to, co za chvíli prožije. Podobný problém s filmem o natáčení řešil kdysy Pasolini tak, že scény z natáční natočil černobíle, zatímce scény z filmu ve filmu barevně. Lynch použil místo černobílé digitální look. S tim rozdílem, že v IE scény z fiktivního filmu téměř neuvidíme - aspoň ne tak jak by je viděli diváci. Zkrátka dalo by se říct že IE je možná první film, který estetiku digitálních filmů využil opravdu funkčně a stylotvorně.

Donedávna byl mým nejoblíbenějším němým filmem Kabinet doktora Caligariho, ale dnes už je překonán tímto. F. W. Murnaua mám ze všech tvůrců němé éry nejrači. Sedí mi víc než třeba Ejzenštejn. A Faust je z těch několika filmů, co jsem od něj viděl bezkonkurenčně nejlepší. Příběh je notoricky známý, tak ho tu nebudu rozebírat. Jen připomenu, že nevychází pouze z Goethovi verze, jak by mohl někdo čekat, ale i z Marlowa a původní lidové pověsti. Třeba tu uplně chybí motiv Faustovi touhy po absolutním poznání. Film začíná hororově, ale jak se na scéně objeví Markétka, je nálada náhle na chvíli idilická až rozpustilá. Zase potěmní po tragických dějových zvratech. Tohle zesvětlení nálady může trochu vadit příznivcům expresionismu, do kteréhož stylu bývá Faust řazen, ale mě nevadilo. Neexpresionistické pasáže mají táké čím zaujmout, když už nic jiného tak aspoň výtvarnými kvalitami. A na závěr musím vypíchnout herecký výkon Emila Janinngse - jeho poťouchlý, škodolibý Ďábel mi vzdáleně připoměl Freddyho Kruegera. Tohoto výborného herce jsem viděl v několika velice odlišných rolích a vždy byl velmi přesvědčívý. Btw Jako postava se mihne i v Inglourious Basterds.

Předchozí Iňárittuovy opusy mě příliš nenadchly. Zkouknutí tohoto filmu jsem dlouho odkládal a šel do toho s tím, že to nebude nic moc. Nestačil jsem žasnout, jak mě to strhlo. Postupy, který mě u toho chlapa dřív štvaly tady nějak zafungovaly, aspoň tedy na mě. Dřív sem slyšel, že v tomhle filmu moc nezapadá ten japonský příběh, ale nakonec se mi zdálo, že je tam vlepen celkem šikovně - tam to vlastně všechno začalo, protože odtud pochazí ta nešťastná jakoby prokletá puška, která přímo či nepřímo uvede do chodu řadu nešťastných událostí a nepomůže ani odkázat jí nějakýmu chlápkovi až kdesi v Maroku. Právě v Japonsku se ta puška podílela na první ze série tragédií, jež ovlivnily děj filmu...a na konci je ta puška v afektu rozsekána a dobře jí tak. Možná ale nakonec přinesla i něco pozitivního, protože !SPOILER! pomůže znova zblížit odcizený pár nebo zvýšit morální uvědomění jednoho malého chlapce atd. !KONEC SPOILERU! Skoro z toho vyplívá poněkud hinduistická myšlenka, že pohromy mají lidstvo nejen potrestat, ale i očistit... Případá mi trochu zbytečné řešit, který z příběhu se mi líbil nejvíc, ale japonská část na mě zapůsobilo hodně...možná je to laciné citové vydírání, ale ta hluchoněmá japonka mě fakt docela zasáhla. Ostatní díly mozaiky mi ovšem určitě taky stojí za vidění.