pwh

Tenhle u nás takřka neznámý film byl pro mě jedním nejsilnějších zážitků poslední doby. Nádherná vizuální stránka a neméně nádherný příběh. Začíná v posledních dnech druhé světové. Setkáváme se s oddílem japonských vojáků na Barmě včetně hlavní postavy - Mizušima miluje hudbu a často obšťastňuje kamarády hraním na svou nerozlučnou harfu. Vzhledem k obecné představě o japonských vojácích působí tahle skupinka jako nějak příliš velcí pohodáři, ale film je o něčem jiném. Když se po kapitulaci Japonska jiný oddíl (mnohem bližší našim představám o Japonsku) odmítá vzdát, vyrazí s nimi vyjednávat právě Mizušima. Jeho mise je neúspěšná. Mizušima je odříznut od svého ddílu a v následujících dnech bolestně objevuje krajinu, kterou se přehnala válka - krajinu poničenou, posetou mrtvolami. Mizushima najde novou chuť do života, když se ho ujme budhistický mnich a sám přičichne k budhistickému světonázoru. Nový smysl života najde v pohřbívání mrtvých a obnově zničené země. Jednoho chlapce naučí na harfu svou oblíbenou melodii. Ostatní vojáci žijí mezitím v nejistotě, co se s jejich oblíbeným druhem stalo. Domnívají se, že patrně zemřel...až jednoho dne zaslechnou jistého chlapce hrát povědomou melodii. Jak už název napovídá hudba zde hraje důležitou roli, někde je i použita jako nástroj komunikace účinnější než slova. Od skvělé úvodní scény "ten den jsme se dozvěděli, že válka před třemi dny skončila", přes "kdo tě naučil takhle hrát" a především jednu z posledních scén, kdy Mizushima nepromluví, ale ve velesmutné melodii obsáhne všechno co cítí a co v posledních letech prožil....a naslouchající jeho vzkaz pochopí - tohle řadím mezi nejpůsobivější scény všech dob - až po závěrečnou větu z filmu, "a až mi bude někdy smutno...vezmu svou harfu a budu hrát..."

Bunuela údajně inspiroval vlastní erotický sen, v němž si užíval s jeptiškou. Natočil film o střetu křesťanských ideálů s drsnou realitoui i o střetu duchovních hodnot s nejnižšími lidskýmni pudy, aniž by se při tom snažil dojít k nějakému závěru, čí vložit do filmu nějaké hluboké poselství. Podobně jako v předchozím Nazarinovi tu máme postavu, jež se v souladu s křesťanskou vírou snaží pomáhat bližním, což se krutě obrací proti ní. Dostala mě mj. scéna, kdy Fernando Rey uspí Viridianu a nad jejím tělem pak bojuje s pokušením. A řada dalších drobností. V jedné analýze se autor textu zmiňoval o falickém tvaru držadel švihadla, jež se ve filmu co chvíli objevuje. Sám bych si toho možná nevšiml. Obzvláště patrné je to při jeho prvním zjevení, kdy vidíme siluetu držadla proti světlu. Podobné asociace vzbuzuje scéna, kdy Viridiana zkouší dojit krávu (tvar vemene) a najednou zaskočeně pocítí zábrany. Ovšem tohle prolínání erotických a křesťanských symbolů vytváří pikantní úchylnou atmosféru. Scéna mejdanu žebráků je roztomilá. Obzvláště se mi líbí moment, kdy sledujeme gauč na němž sedí malé dítě s nevinným obličejem (jak ze svatého obrázku) a zpoza gauče vykukují nohy živelně souložícího páru - ty dva světy v jednom statickém záběru. A pak ta vypečená parafráze Poslední večeře. Atmosféra filmu je úžasná - neurčitě znepokojivá a tak nějak dráždivá v tom nejlepším smyslu slova. Toho je dosáhnuto velmi neokázale. Třeba když je malá holčička okřiknuta, aby si nehrála pod stromem oběšence, neb to přináší neštěstí. Jako správnej neposlušnej harant de holčička blbnout se švihadlem právě pod zmíněný strom. Následuje dlouhý záběr na její poskakující nohy doprovázený šustěním trávy. A znepokojivý pocit je na světě:) Z celého filmu (zvláště scény s žebráky) vyzařuje cosi zrůdného a zároveň groteskního podobně jako z Goyových obrazů. Docela chápu pohoršení a skandální přijetí, jehož se film ve své době dočkal, i když dnes už tolik šokující jistě není. Bunuel byl v té době jedním z nejodvážnějších filmařů a dokazoval to velice kultivovaně, bez laciných nechutností, bez nichž se zpravidla neobejdou dnešní rádoby odvážní filmaři.

---mezi levicí a anrchií------mezi prodejností a opravdovostí----mezi myšlenkami a pocity...výtvarná filoliterakultkinematopoesiegrafietůra, drsný muzikál, poetická gangsterka, filosofické dobrodružství, hravá intoušovina.....!!!_____čistoskvoucí vytříbené hovno, romantický sajrajt, zábavná nuda////červená, modrá, bílá...mezi tím vším bydlí? žijí? sní? bojují? existují??? obyvatelé-synovec strýčka Sama, neteř strýčka Ho, Mariane Renoir, Petříček a Ferdinand, Howard Rimbaud, Jules Hawks a další...spontání bytosti, dobře vyrobení občané, gangstři===pestrá pARTička))))Bohuželdík číhá tu tak velká smrt pro tak mále lidi...((..i naopak :) Tohle mě napadá mám-li popsat svět filmu (nebo co to je) Bláznivý Petříček. Není divu, že Godard bývá označován za filmařskou obdobu Jamese Joyce nebo Picasa. Proti nim je zde ovšem více politiky a poesie atd. Petříčke vypovídá o tomtéž co Godardův Alphaville ze stejného roku. Jen z uplně jiného úhlu - Zatímco Alphaville byl trefnou karikaturou konzumního, pravicového světa, Petříček "vypráví", možná spíš sní o hledání a (ne)nalézání cesty z takového světa...Po posledním zkouknutí zvedám svoje hodnocení, ale nemůžu říct, že bych byl nadšen. Alphaville je mi pořád mnohem bližší.

Tenhle skvost české nové vlny mi dlouho unikal a nakonec jsem byl nadšen. Osvěžující minimalistické dílko s nádhernou atmosférou a příjemným humorem. Vlastně je to spíš mírná ironie než humor a vyvolává spíš lehký úsměv než záchvaty smíchu. Ovšem někdy je to tak lepší. Jen je trochu škoda, že se nijak neliší od filmů Formanových. Kdybych nevěděl kdo je režisérem, věřil bych, že jde o nějakou zapomenutou ranou formanovku. Má i tu zvláštní schopnost Formanových prvních filmů přinutit mě fascinovaně zírat na naprosto banální výjevy...Mohlo se to víc lišit, ale co? Pro tenhle styl mám slabost.

Jeden ze základních pilířů kinematografie. Odehrává se ve 30. letech (doba Felliniho dětství) v jednom provinčnim městečku, jehož obyvatelé jsou až na pár vyjímek zfanatizováni fašistickou ideologií. Film působí většinou komicky, občas trochu mrazivě. Říká se, že je to taková nostalgická vzpomínka na dobu dětství, ale to je zavádějící. Sám Fellini řikal, že nechtěl vzpomínat nostalgicky, ale především kriticky. Kritizuje především prostřednictvím groteskního způsobu zobrazování, jež má blízko ke karikatuře - to platí o většině bizarních postaviček, jež se ve filmu vyskytují. Kromě směšnosti mají v sobě ovšem i dost lidskosti. Film tak není jenom o fašizmu, ale především o lidské malosti (která nahrává zvrhlým ideologiím) a o životě vůbec. Důležitým motivem je tam i dětství a jeho konec. A jistě i další věci...Kdosi řekl o postavách z románu Buddenbrockovi "Budete jimi pohrdat, stejně jako je budete milovat". Myslím, že něco podobného se dá říct o postavách z Amarcordu.

Tak moje první setkání s čínskou klasikou dopadlo dobře. Tohle mrazivé komorní drama mě docela chytlo. Na první pohled nepříliš zajímavý příběh o mladý ženě, jejíž povaha se při manželství s jedním autoritativním boháčem (nepříjemný pocit z něho je jednoduše a účinně navozen tím, že mu tměř celý film není pořádně vidět do obličeje) dostává do konfliktu s přísnými čínskými tradicemi. Ovšem ukázalo se, že sebenezajímavější námět dokáže zaujmout, je-li šikovně zpracován. Jednoduchý příběh lze opatřit jistou dávkou tajemna a hned je probuzena divákova zvědavost, o co tu vlastně jde a jak to dopadne, i když je pak rozuzlení vlastně dost prosté. Navzdory tomu, že se celý film odehrává v jedné budově, kamera se skoro nehýbe, jsou v něm dosti střídmé herecký výkony atd. je ten film plný celkem silných emocí...

Tenhle film mě docela zklamal. Údajně jedem z prvních japonských hororů. Celkem zajímavé vizuálně, ale dost připitomělé dějově. Během první poloviny snad všechny postavy zahynou. Druhá půlka se odehrává v pekle, kde jsou "obyvatelé" trestáni za hříchy, jež napáchali, když ještě žili. Nákladné efekty, které si tvůrci jistě nemohli dovlit, jsou nápaditě nahrazeny osobitými barevnými kompozicemi v téměř divadelně stylizovaném Pekle (včetně nepříliš přesvědčivých poněkud naivistických kulis).

Jeden z iniciačních filmů japonské nové vlny. Sice neni tolik odvázanej jako filmy francouzské nové vlny, ale když ho srovnáme z uhlazenými a vyumělkovanýmy japonskýmy filmy ze stejné doby, tak tento, kteý používá dlouhé "neučesané" ruční záběry, barevný širokoúhlý formát a ve středu dění je tu rebelující mládež musel tenkrát působit jako zjevení a začínající režisér Nagisa Oshima rázem získal pověst jednoho z nejodvážnějších japonských filmařů... Vedle snahy působit uvolněně a spontánně zbyl prostor i na snahu analyzovat tehdejší společnost. Hlavní postavou je dívka mající poměr se svobodomyslným ale silně nezodpovědným a sobeckým mladíkem. Její rodiče bezradně zkouší dělat první ústupky svobodomyslnému cítění nastupující genrace, což špatně nese její starší sestra, která zažila přísnější výchovu. Čím dál víc se ale zdá, že úhlavní pár má jen dvě možnosti: Buď se nakonec přecejen přizpůsobí normální společnosti nebo jej subverzivní chování přivede ke špatnému konci... Ze tří filmů, jež sem od Oshimy viděl se mi tenhle líbí asi nejvíc.

Když se Wenders po několika zahraničních projektech vrátil do Německa, pocítil touhu natočit hold Berlínu s jeho atmosférou. Když přemýšlel, jak to udělat, napadlo ho ukázat Berlín očima andělů. Nápd dosti bizarní. Měl jisté pochybnosti, jest-li bude použitelný pro film, ale zkusil to a dobře udělal. Z pohledu andělů vypadá město velice poeticky, melancholicky...a nádherně. Velkou zásluhu na tom má vedle netradiční a citlivé režie i nádherná kamera s rozevlátými pomalými jízdami a poetické dialogy. Andělé dokážou slyšet myšlenky lidí, a proto drtivou většinu dialogů tvoří vnitřní monology. Místy jsou některé věty možná až příliš přepoetisované, ale v mezích přijatelnosti. Ač zde máme jednoduchý příběh o lásce anděla k lidské artistce a jeho touze pocítit na vlastní kůži, co cítí smrtelníci a jeho následné přeměně v člověka, značnou část filmu tvoří útržkovité scény v nichž andělé sami neviděni se schovívavým porozuměním sledují hemžení ldiček s jejeich drobnými i vážnými problémy a pochybnostmi a snaží se utěšovat trpící. Film je tak nejen holdem Berlínu, ale především člověčenství a životu s jeho drobnými nenápadnými krásami, jež si většina z nás vůbec neuvědomuje. Samozřejmě nezastírá ani krutost světa, jež nám právě andělé pomáhají překonávat. Když po projekci v Cannes vyšli diváci ze sálu, začali se údajně rozhlížet po výškách, zda náhodou někde nezahládnou... možná je napadlo, že nejsme tak sami jak si myslíme, a naše hořkosladké existence někdo z jiného světa pozoruje a soucítí s námi. Jako by ten film pojmenoval něco, co dosud všichni jen tušili. Vnímavé diváky s otevřenou duší by mohl přimět lépe vychutnávat obyčejné krásy světa a snad i dovést k větší empatii s lidmi s nimiž se o tento hrůzný i nádherný svět musí dělit. Nebe nad Berlínem taky inspirovalo nejapnou americkou variaci Město nadělů, z čehož vyplívá, že z jednoho námětu lze uplácat jak připitomělou romanci, tak fascinující filmovou báseň.

O tomhle dílku sem někde čet, že patří mezi Hitchovy nejzajímavější propadáky a něco na tom bude. Dějově je to slabší (závěrečné rozuzlení až poněkud připitomělé), ale je tam taková zajímavá kuriositka: Ten film obsahuje jednu snovou scénua a ke spolupráci k týhle scéně si Hitchcock přizval Salvatora Daliho, který dodal výtvarné návrhy. A ta scéna je skvostná, film stojí za vidění už jen kui ní...I když je otázkou nakolik nenásilně se tahle scéna doplňuje se zbytkem filmu. Vnucuje se otázka proč dávám 4 hvězdičky filmu, jehož rozuzlení označuji za mírně připitomělé. Inu, ve filmu se najde i řada předností jako třeba výborná režie atd. kromě toho při hvězdičkovém hodnocení sice vycházím z kvalit filmu, ale ještě víc z intenzity vlastního diváckého zážitku.