Marigold

Balvan větší, ale ne těžší. Sheridan už se svou zálibou v macho charakterech dost opakuje, podobně z temného prostředí současné Ameriky jako by dokázal těžit pořád méně a méně. Zůstává jen u skličujících výjevů, které tentokrát neskládají tak zdrcující a tajemný celek. Soldado je ale řemeslně velmi dobrá práce, thriller s tempem a atmosférou. I v nejsilnějších momentech ale pořád působí spíš jako zdařilá imitace filmu, který dokázal diváky rozvibrovat napětím pod hladinou. Soldado je hodně záležitostí povrchu, což ale Sicariovi nohy nepodráží. Pořád je tu laserový zrak Benicia Del Tora a krajina bez zákona.

Nepijte metanol, milé děti, dopadnete jako Sněhulák.

Lara Croft on Uncharted Territory aneb poslední křížová výprava za mumií Björk, která se povedla. Mix gamingové estetiky a realismu je pořád dost nevyvážený, ale Uthaug umí hodně příjemně vybalancovat digi balast a fyzické pojetí akce. Plus Vikander je skvělá, drzá, rebelující a kopající do koulí očekávání těch, kteří rádi přihoňují nad výstřihem. Bavil jsem se skvěle a prvně doufám, že tahle party bude pokračovat! Rozhodně jedna z nejlepších videoherních adaptací.

Sirotčinec pro dinosaury aneb scénář, který marně spojuje nepasující dráty a režisér, který usilovně vytváří neexistující napětí. Jurassic Fail.

Je lepší metodou záchrany světa sabotáž věží vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná "zenová teroristka" ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona, který se podobně jako v O koních a lidech zabývá laskavými črtami islandské svéhlavosti. Zjevování kapely, která doprovází dění ironickým soundtrackem, připomene filmy Roye Anderssona, ale Woman at War je spíš čistá žánrovka ve stylu "gentle nordic weirdness", kterou si lze skvěle užít.

V něčem se Koreeda vrací k temnější, sociálně realistické notě svých starších filmů, ale mistrovsky ji mixuje s vřelou melancholií Naši malé sestry a Po bouři. Shoplifters jsou brilantním prolnutím Jaký otec, takový syn a Nobody Knows. Film o tom, že láska mezi rodičem a dítětem není předurčená a rodina je, jako téměř každý sociální útvar, věcí společenské dohody (nebo jejího radikálního porušení). Precizně vystavěné, emocionálně uměřené, vrstevnaté a v něčem strašně skličující i plné naděje. Koreeda totiž ukazuje, že rozpad tradičních rodinných modelů nemusí znamenat konec. Ve světě inklinujícím k úplně jiným hodnotám se může vztah dospělých a dětí přerodit v něco docela jiného. Víc než co jiného jsou Shoplifters oslavou empatie a bezpodmínečné lásky nezávislé na genetických vazbách. Mistr na vrcholu.

Stand by Lars. Manifest misogynie, autorské úzkosti, provokatérství i sebe-obhajoby. Terapeutický hapening, který na příkladu vraždící lidské karikatury demonstruje, jaké to je, když se filmař ocitne v osobním očistci a jediná cesta vede do pekla. Neiritovalo mě ani tak to, že Lars hranice překračuje a vysmívá se tabu (skoro každou takto narušenou hranici totiž hájí a relativizuje ve voice overu sám Jack). Spíš mi vadilo, že se mnou film skutečně neotřásl a nemanipuloval s tradiční trierovskou neomaleností. Ale čím víc času uplynulo od projekce, tím víc musím uznat určitou formu očisty a neodolatelné kompulzivnosti, kterou Jackův dům přináší. A při střihových scénách se Speerem a Hitlerem jsem ryčel smíchy. To je fakt mimo dobro a zlo. Tam mám odulého dánského trosečníka nejradši. BTW nenechte se zmást atraktivními titulky. Přijetí v Cannes bylo celkem vřelé. Asi i proto, že většina haters opustila sál v průběhu dětského halali.

Brace for impact! Thanos mi vždycky přišel jako zvláštní gumák s obscénní bradou, ale Infinity War si do značné míry urval pro sebe. Konečně překvapivě dobře prokreslený mega-záporák, který funguje jinak než jako věšák na přefouklé zbraně. Jinak je to jako když vaše oblíbené postavy někdo narve do obřího mixéru, z něhož se rozletí do různých koutů galaxie a část z nich už se taky nemusí dožít dalšího dílu. Ta chemie mash-upu je moc dobře nastavená, funguje jak rozverný humor Guardians, tak Avenger patos, moc dobře se doplňují. Russovci to zase režijně ustáli na výbornou, má to zvláštně realistický, potemnělý nádech, přitom to sedí i do křiklavého klíče Ragnaroku. Dvě a půl hodiny jsem se radoval, protože se vždycky má kdo epicky objevit a někomu zachránit super-řiť... teda skoro až do konce. Avengers: Infinity War jsou parádní snoubení zábavy a fan emocí, skutečně důstojné první dějství filmu, který uzavírá éru. Někomu může chybět jasnější pointa, já to beru jako pozvání na další avengerovskou joyride za rok. Už teď stojim ve frontě jak fakin MCU bitch. You got me there...

Last Of Us meets Walking Dead meets Steven Spielberg's War of Worlds. Navzdory tomu, že Krasinski vždycky uhne od vážných tónů k lehce cheesy postupům a zvratům mě tahle tichá elegie držela od první do poslední minuty. Takhle nějak by točil Shyamalan, kdyby se nezbláznil.

Zmatená, tónově nevyvážená a toporná adaptace, kterou nad hladinou drží především výtvarná kamera. Urbanův lyrický styl ale Havelka nedokázal vůbec přeložit do filmové řeči, Hastrman je dílem prkenně divadelní, dílem upoceně televizní. Navíc absolutně postrádá tempo a knižní kapitoly ještě podporují dojem, že tenhle film polyká andělíčky a marně kope nohama. Kniha je výstřední, černohumornou, groteskní i hororovou meditací nad vztahem člověka a krajiny, hrou se šelmou v nás. Film je takové hodně prosušené žabí embryo, které se zmůže jen na úsměvně doslovné citace Kaspara Davida Friedricha a vyhrocené scény, které si koledují o umístění do hrníčku s popiskem GUILTY PLEASURE.