Marigold

Geniální eskamotérství na hranici trapna. Jedno z nejlepších ztvárnění lidské debility a ubohosti. Óda na fotbalové i jiné vidláctví. Naprosto adekvátní výkon Čtvrtníčka, který svou přesvědčivostí předčí i samotného Horníka. Trochu slabší Lábus, ale nevadí, Ivánek je stejně tahoun. Zeptejte se Starky. Je z něj Mokrej.

Nepřijde mi to vůbec hloupé a nefunkční. Detaily do sebe zapadají, dílčí scény jsou natočené velmi dobře, atmosféra deštivého města a nazelenalý filtr kamery výborně evokují depresivní genius loci. Zaujala mě přesvědčivá Jennifer Conelly i maličká Ariel Gade. Brazilec Salles se pustil do shyalamanovsky laděného prolínáku thrilleru, horroru a sociálního dramatu, bohužel by se mi Temné vody zamlouvaly mnohem více jako psychologický film než jako tento podivuhodný potvor. Importovaná duchařská historka s mrtvou dívkou ze sousedství je průhledná až hrůza a úplně zbytečně ředí potenciál filmu do čehosi průměrného a stokrát viděného. Snaha přetavit pouťový nádech bubáckých lekaček do hlubšího poselství o mateřské lásce je neohrabaná a závěr filmu doznívá ve falešných tónech. Obrovská škoda, atmosférou se mi Temné vody náramně zamlouvají a v konkurenci podobně laděných snímků stojí rozhodně výše nad průměrem.

Michael se rozhodně ve svém debutu zastřeloval, brousil svůj jedinečný sarkastický styl. Existuje-li cosi jako hraný dokument, pak Moore tvoří jakousi dokumentární hru. Zárodky jeho neodolatelné demagogie lze vidět ve volbě typů zpovídaných... zejména buržuj smetánka tvoří neskutečný vzorek lidské debility a pokrytectví, na níž se tvůrce doslova pase a kterou podněcuje. Hraní si se sympatiemi diváka mu jde báječně, ale Roger a já obsahuje pouze několik míst, kde jde veškerý ven cynismus plynule, bez křeče a zasáhne naplno. Pojmenování paradoxu se Moorovi daří nejlépe v závěru. Přesto po celou dobu z neutěšeného portrétu Michaelova "hometown", rozdrceného železnou logikou kapitalismu, mrazí a nic na tom nemění ani občasná rozevlátost a usilovné dobývání lehkosti z proudu vyprávění. Právě tady se zřejmě projevuje Moorova nezkušenost, která však neústí v nějakou rozpačitost, ale spíše v upřímnost... Upřímnost, kterou třeba u 9/11 postrádám... Roger a já je dosti neotesaný dokument, jenže právě díky tomu, že tvůrce hájí své město a své lidi vyznívá tahle přidrzlá žaloba kapitálu velmi horoucně a naléhavě. Není proto zapotřebí vlezlých patetických gest, které mě osobně na pozdějším Moorovi dost vadí. Když přijde o práci jeden, je to tragédie. Když přijde o práci 30000, je to statistika. Ideologie se mění, paradoxy zůstávají?

Nezvládnuté, nemá to smysl ani jako psychologicko-duchařské bláznění, ani jako akční thriller. Snad ještě ta "mystičtější" polovice zásluhou Jodie Fosterové ke koukání je, ale při velkém twistu se zbláznil scénárista a společně s příběhem jde do kopru celý film. To, že v závěru troubí tuš sborově všechna blbost Hollywoodu už ani nebolí, protože Letovému plánu daly beztak mé sympatie v polovině valé, a tak nezbylo než se bavit křečí všech zúčastněných. Na tom nic nezmění ani fakt, že Robert Schwenke zvládá udržet režii přinejmenším na lehce nadprůměrné úrovni.

Ono je to sice samoúčelné až hrůza, ale přinejmenším díky výkonu Billyho Boba Thorntona to prostě na mou maličkost naprosto fungovalo. Ať už scéna příjezdu opilého Santy na eskalátoru a posléze i brutální masakr vánočního soba, ať už ty lyričtější polohy v závěru... prostě jsem se skvěle bavil a hlavní postavě zobal z ruky. V případě režijníé taktovky Larryho Zwigoffa už bych zas tak žroutský nebyl. Připadalo mi, že spousta gagů vyznívá do ztracena, pokusy o silné charakterní miniatury (zcela ve stylu bratří Coenů, kteří to produkovali) končí se třemi tečkami a ne s vykřičníkem a film je vmáčknutý pouze do postavy Santy a kluka s tváří blba. Jenže oni ten náklad dárečků prostě uvezou. Navzdory tomu, že pokusy o slovní humor jsou občas až příliš přeostřené vulgaritou, navzdory tomu, že originálních gagů zase není tolik. Ale atmosféra i nápad tu prostě jsou a já se análně-alkoholickou "poetikou" filmu o napravení jednoho ztraceného osudu pobavil. Možná škoda, že to nevzali do rukou Ethan a Joel jinak než finančně.

Kam na Johna Woo s nějakou scénáristickou kvalitou? Je pravda, že při poslechu dialogů vážně hrozí, že povahy subtilnější a náchylnější k estetické kráse jazyka dostanou psotník, ale co si budeme namlouvat, ono stejně jde jen o to propojit další a další fenomenální akční scény "jeden / dva proti třiceti a více". Odmyslím-li si dialogy, tak všechno ostatní šlape na 100% a i charaktery se poměrně dost povedly. Killer má typickou atmosféru hrdinského krveprolití, takovou tu sladkobolnou, melancholickou, přislazenou "casio-soundtrackem", který jakoby se chtěl inspirovat naléhavostí Ennia Morriconeho. Samozřejmě to dopadne, jak to dopadnout musí, čili neslavně z hlediska rejpala a naprosto adekvátně z hlediska spokojeného diváka. Ujetá muzika sedne k turbo tempu vyprávění i naivnímu ventilování emocí. Killer dokonale šlape, vše je v dobrém poměru, ta naivita a sladkobolnost. Choreografie přestřelek během 111 minut ukáží všechno, z čeho dodnes žije akční hollywoodská provenience, pomře několik desítek bastardů, hrdinové z obou stran zákona se pobaví o přátelství a nakonec bok po boku předvedou, zač je toho krveprolití i z vlastních žil. Máte rádi Hong-Kong? Potom musíte mít rádi Killera.

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte.

Netroufám s soudit, ale možná právě odsud rostou kořeny poetiky Emira Kusturicy či Danise Tanoviče. "Kdo to tam zpívá" má všechny atributy sebereflektující balkanské metafory – dokonalou typizaci postav bez zbytečné redukce jejich individuality, neuvěřitelně lehkonohé střídání tragických a komických poloh (a samozřejmě jejich prolínání), hudebními vsuvkami báječně zrytmizovaný filmový narativ a úzký kontakt vypravěče na diváka. Podobenství Jugoslávie před 2. světovou válkou vmáčknuté do minimalistického prostoru autobusu a malé stopáže roadmovie směr Bělehrad. Výtečná volba hereckých typů i jejich výkony. Specifický soundtrack, který dodává filmu nezaměnitelnou tvář. Balkánský sarkasmus s přechody do černého cynismu a s ním sousedící tragiky. A zároveň všudypřítomný soucit s osudem svého národa. Všechno to, co dělá balkánskou kinematografii neodolatelnou pro mou maličkost.

Nezbývá mi než souhlasit s renomovanějším hlasem Tomáše Baldýnského. Není to Davy Jones a Bludný Holanďan, co proklelo kapitána Jacka, je to tučný disneyovský měšec, ze kterého Piráti číslo dvě čerpají z plna hrdla. Výsledkem je klasický film prostředníček, který nemá pořádně ohraničený začátek a konec, čili působí vcelku vesele chaotickým dojmem. Postavy tak nějak vplují do starých kolejí, odskajují si tu sem, tu tam, vykonají přemnoho skopičin, pobaví diváky, přiberou do party nového záporáka a když člověk cítí v kostech, že by se mělo už konečně začít dít něco pamětihodného, zatroubí Hans Zimmer nezapomeutelnou pirátskou tuš a plachtí se do přístavu jménem "Díl číslo tři". Veselá navršenina historek "Truhla mrtvého muže" tak zůstává napůl otevřená, napůl zavřená. Určitě potěší fakt, že se postavy v rámci schopností scénáristy a režiséra někam vyvíjejí, profilují, že se pouze neopakují staré animozity a přátelství, že vzniká nové tření a napětí. Oku nepochybně zalahodí skvělé efekty a uchu zase Zimmerova hudba. Citlivější chuťové buňky bude provokovat zmíněná neohraničenost a hraní na efekt. Jenže o efekt v tomhle špektáklu jde především, takže proč vlastně plakat? Možná proto, že filmu v některých momentech chybí gradace a odpich. Že se některé dialogy vlečou jako krakenův sliz. Že Johnny Depp používá svůj vybudovaný repertoár grimas a jeho Jack už není tím úžasným středobodem. Že ne všechny choreografie jsou tak nabité jako ta na mlýnském kole. Prašť jak uhoď, i druzí Piráti chytili vítr do plachet a lokli si dobrého rumu. Možná trochu zvážněli a určitě ztratili něco rošťáctví jedničky. A naprosto bezpochyby trpí syndromem prostředního dílu trilogie. [7/10]

Se zvědavostí jsem čekal, zda v blbosti trojka trumfne jedničku a v podstatě jsem nebyl zklamán. Scénář je opět ejakulátem mysli, která snad až příliš hltá céčkové akční filmy a ty nejhorší komiksy. Neustálá touha přesvědčit svět, že Blade je něco víc než stupidní střílečka a že se vymyká upírským filmům, je kouzelná a všudypřítomná. Faktem je, že s Draculou, který vypadá jako luxusní gigolo, na košili nosí připnuté ocelové pláty a při útěku vypadá jako uličník, který v zahradnictví ukradl kilo hrušek, se to snad ani podařit nemůže. Blade: Trinity prostě zůstává úsměvným blábolem o bandě vyhulených typů s neujasněnou sexuální orientací, co si říkají upíři a o sošném černochovi, který zvládne 113 minut bez jediného projevu emoce. Je to zkrátka kalibr. Vizuální složka je ovšem oproti prvnímu dílu na velmi slušné úrovni, celé je to klipoidní a post-matrixoidní, prostě koukatelné. Snaha o povinný cool odér vychází zpola slušně, zpola naprosto směšně. Jediný důvod, proč nedám odpad, jsou právě některé akční scény. Koneckonců, je to akční film. I když by Blade chtěl do vyšší ligy. Na to má ale přliš řidké trenky.