Marigold

Šoa porn

Od Islandu toho už moč nečekám, cenama ověnčená povídková pavučina Vonarstræti byla naivní a so 90s, Berani fajn, ale Un Certain Regard to nemělo vyhrát ani omylem. O to příjemnější překvápko je návrat odepsanýho Dagura Káriho, kterej natočil film, co v jádru vypadá jako každý druhý islandský dramátko o osamělým podivínovi, ale daří se mu vytvořit uvěřitelnou lidskou horu emocí, křehkosti a panenský dobroty. Film jemnej, bez falše a výstřelků, předvídatelný, leč překvapivě dojemný a podmanivý vyprávění o čistý dobrotě. Tender love is blind, jak zpívá Dolly Parton. Fúsi rozhodně patří k nejlepším tamním věcem za poslední (a dlouhý) roky.

Jediná emoce, zato silná: jsem rád, že nejsem Slovák.

První polovina dobrá, natočená s typický severským citem pro obsedantně naaranžovaný a nasvícený předkamerový prostor, ale především s tak pomalou tenzí, že si člověk užívá i nutná žánrová klišé. Polovina po katastrofě bohužel naprosto jalová, film ztratí jak napětí, tak strhující krajinu a pokus udělat klaustrofobické a spoře nasvícené survival drama dojede na opravdu hajdalácký scénář (účelové random vedlejší charaktery) a sentimentální vatu známou z US katastrofáčů. Vlna je trochu paradox, jako národní blockbuster obstojí, ale mimo Norsko konkuruje hollywoodské produkci stejnou kolekcí klišé v mnohem levnějším provedení. To není zrovna optimální cesta. Spíš takový příjemný šplouchnutí. [60%]

Ryan Cogler je nadané dítě. Člověk se na tu jeho třeskutou naivitu skoro nechce zlobit, když vidí, jak velkými skills (zejména) kameramana je podložená, ale faktem je, že Creed je spíš nezáměrná infantilní komedie než boxerské drama. Největší naději na emancipaci vzbudí ve chvíli, kdy zhruba veprostřed vytáhne neskutečně hustej one take fight, ale svou klopýtavou pouť pak místo nalezení vlastního odkazu zakončí lopotným retrem ve fotrových trenkách. Sly je jediná kotva, jinak se to celé Cooglerovi rozpadá do lopotně vystavěného vyprávění a panákovité hlavní postavy, která musí zařvat, aby "udělala drama". Maybe next time, yo.

Dokud prvních 30 minut strhujeme famózní promo reel Lubetzkého kamery, která ekvilibristicky teče prostorem mezi panoramatickými a kontaktními záběry, je to strhující. Pak ovšem nastoupí nutnost vyprávět příběh a pracovat s postavami - nu, a mistr mělkosti Alejandro je rázem zpět se vším všudy. Prostředek vyprávění odvádí pozornost od toho, co je nám vyprávěno. Prim hraje neskutečně plytce sestavený scénář plný náhod, který na oko bazíruje na ultra-realismu, ale ve skutečnosti z něj neustále vyklouzává směrem k pokusu o metafyzický anti-western. Symbolická rovina, ona malickovská hra s krajinou a okázalými symboly, je tak povrchní a bezradná, až hanba fackuje. Leo sice fluše jako splašený mezek a praktikuje lekce plazení, které bral ve Vlkovi z Wall Street, ale v podstatě nemá co hrát (při scéně v rozpadlém chrámu mi ho bylo bezmála líto). Z filmu se stává povrchní gymnaziální cvičení v jacklondonovské houževnatosti, která díky množství fyzických detailů bohužel přerůstá v parodii sebe sama - Glass je Iron Man mezi trappery a Meresjev 19. století. Není to oslava houževnatosti člověka, ale zbytnělého ega tvůrce, který staví sám sebe nad příběh i postavy jako pochybného boha. Revenant je řídká podívaná, intelektuální exploatace a film, který nepřináší nic víc než skvostné snímání krajiny a akce. Jinak je to nudná tábornická příručka a vysoká škola rozdělávání ohně. Kde nic není, ani troud nehoří. Metafyzika pro chudý od grizzlyho mezi přeceněnými filmaři. P.S. Medvědice bere vše, nejlepší CGI scéna všech dob. [50%]

Může bejt dvouhodinová lekce z před-krizový ekonomie, kde se furt shortujou CDOs a swapuje jako o život, dynamická, emotivní a zábavná? Hodně velká sázka na nejistotu, ale překvapivě jo - velká masterclass střihu, hudební dramaturgie, (detailní) režie herců a samozřejmě skleněnýho voka Christiana Balea... Monetární prda hned z kraje roku, hypotéku napište na svýho čokla, nakupujte semena, investujte do vody a poslouchejte METALLICU. A nechávejte si pravidelně vypláchnout tráčník. Nic nekončí, jedeme dál...

Nadějná viktoriánská hříčka, která se v polovině zvrhne ve festival autoreferenční samohany, jejíž smysl a podstata mi uniká. Tenhle seriál se kdesi kolem třetí sezóny změnil z osvěžující dynamické detektivky v otravný fan servis plný těžkopádné snahy o meta meta meta fóry. Nebaví. Otravuje.

Kormákur zvládá krajinu a stavbu napětí, ale ve druhé polovině se s ním utrhne útes mizerných dialogů a pokusu o naléhavé civilní melodrama. Ten film úplně zmrzne někde těsně pod vrcholem.

Solidní maturita z angažovaný manipulativní filmařiny.