Sindymindy

Na první pohled mi film případal příliš povrchně zábavný a chvílemi nevkusně zjednodušený (Simona Stašová odklizená ze scény). Musím ale uznat, že jeho humor ve mě přetrval déle než do večera a film ve mě zanechal obláček příjemného zážitku.

Nejsem odvázaná. Vůbec nevím, co si z tohohle filmu mám odnést. Kromě standardně dobré Ani Geislerové a Ondřeje Vetchého. Ten závěr asi nikdo nečekal. Taková pěkná krystalizace toho, že vlastně nevíme, kdo jsou ti lidé vedle nás... Ale nemám pocit, že takhle by se to opravdu mohlo stát. Z celého filmu mě víc zajímají jednotlivé střípky situací, které mi však vcelku nedávají mnoho. Jistě dobře natočené, koukat se na to dá solidně, ale víc než jednou těžko.

Pro mě hodně zajímavá diskuze o vztazích. Ve spoustě názorů jsem se našla. Výběr inteligentních lidí je jednoznačným plus, protože poslouchat kvákání někoho, kdo to nemá v hlavě srovnané, by byla asi hrůza. Zároveň ale tenhle výběr ochuzuje dokumentární hodnotu a sklouzává k jednostrannosti. Jednotlivé typy představených osobností se sice různily, ale měly i hodně věcí společných. Názory odborníků vzdělaných v psychosocoiální problematice by byly určitě zajímavé - minimálně jako kontrast toho, co je teorie a co je praxe - názory lidí, kteří v tom skutečně žijí... Bavilo mě sledovat jejich názorový vývoj s odstupem času, kolísání tam a zpět. Myslím, že takhle to v životě opravdu chodí. A že jsme opravdu krmeni představou o romantice a dokonalém vztahu, že zapomínáme, že vztah je skutečně více racionálním soužitím s tím, s kým si vyhovujeme, než bláznivou skluzavkou vášní. Nuda je ubíjející, ale umět si s někým předávat drobné radosti, to je to bohatství, který většina z nás intuitivně hledá. A zázemí, posilu pro slabé chvilky... Dost mi to dalo.