dawnie

Na tuhle srdcovku mi nikdo nesáhne. Rozkošnej Heath, skvělá trojka Bettany-Addy-Tudyk a neodolatelně naroubovaný současný prvky - kostýmy Shannyn, soundtrack - a vtipnost, která funguje s takovou lehkostí, že mě to pokaždý úplně odrovná. A samozřejmě pokaždý brečim u tatíka a závěrečný scény. Middle Ages, as fun as they'll ever be.

Liona jsem v rámci sledování filmů nominovaných jako Best Picture nějak opomíjela, dokud mě kamarádka nepobídla, ať se na něj podíváme. Jo, má to potenciál pro citový vykořisťování, ale ten se nějak v tom osvěžujícím koktejlu exotických a sugestivních chutí ztratil. Jsem ráda, že jsem se mohla dozvědět víc o tom, jak to vypadá a co se děje v Indii, a neskutečně se mě to celý dotýkalo. Sunny Pawar i Dev Patel jsou jako Saroo oba hypnotický a mají sami o sobě to nepopsatelný kouzlo, který je prodchnutý každou vteřinou příběhu. Pro mě spolu s Manchester by the Sea vítěz letošních Oscarů. Ráda se na něj co nejdřív podívám znova (tentokrát s připraveným balíčkem kapesníků) a ukážu ho všem kolem.

Manchester mě odpálil. Byl to krásnej a vypjatej kinozážitek, na kterej hned tak nezapomenu. První film, kterej mi dal nevybíravě naplno pocítit zodpovědnost rodiče. Bylo to dlouhý, a já jsem chtěla, aby to pokračovalo pořád dál. Ve scéně na ulici jsem s Caseym a Michelle doslova dýchala i vzlykala. Nádhera.

Bylo to příjemný, hezký, ale přijde mi, že to jen šolíchalo po povrchu. Možná je to tím vrozeným tvrďáctvím hlavních postav, který zakrývá většinu hrozících citových výlevů (což je tu na druhou stranu přirozený; moc se mi v tomhle ohledu líbila poslední věta), možná jen tím, že tvůrci nešli hloubš. Přesně, že nám to nedali víc pocítit. Trochu mi dělalo problém se aklimatizovat mezi druhou a třetí částí na novou podobu obou protagonistů i na velký skok v tónu. Barevná škála světel, se kterou si film hraje, to bylo přesně moje gusto - tyrkysová, fialová, růžová... nezvyklá kamera, která často rozvířila vše kromě středu... to je všechno moc fajn. Jen je to prostě všechno tak nějak light. Moonlight.

Br. Až je mi z toho zima. Pro mě to celý bylo studený jako psí čumák, i když řemeslně snaživý (kombinace s real záběrama), s adekvátníma hereckýma výkonama... Natalie jako obvykle bezva, chápu, že se ten její chlad odvíjí z námětu, a kdyby ve filmu bylo o pár víc scén, jako je ten kratičkej záblesk štěstí na bále, třeba by to bylo vyváženější a výslednej pocit by byl lepší. I když na druhou stranu, miluju depresivní filmy, takže tady kámen úrazu asi nebude. Prostě mě to, co se tam odehrálo, nezaujalo natolik, abych si Jackie pustila znovu. I když kvůli Bobbymu možná jo.

Je to přesně tak americký, jak jsem čekala. Ale co je důležitější, funguje to. Garfield mi je jako Doss sympatickej a věřím mu, a nestalo se mi, že bych si byť jednou ťukala na čelo. Pár momentů, jako třeba motlitba, je už na mě moc, ale zbytek mi přijde jako opravdu poctivej válečně-pacifistickej film s nezanedbatelným poselstvím. A agent Smith je jako poznamenanej Desmondův otec bez chyby.

Kdyby to bylo v ranku komedie, je to za ****. Tušila jsem, že si to v kině královsky užiju, a přesně to se stalo. Nenudila jsem se ani vteřinu. Je pro mě nepochopitelný, jak se mohlo tolik lidí podílet na takhle NABLBLE natočeným filmu. Vždyť například scéna s helikoptérou je jako z déčkovýho seriálu, kterej pouštěj půl hodiny po půlnoci na Nově. A ty jejich výrazy, víc dřev není ani v kanadských lesích. Sexový scény s Jamieho hot bod ale byly potěšující a paradoxně jsem celkově víc cítila živost vztahu Grey-Steel než v jedničce. Což asi není těžký:) A opět jsem si smlsla na chytlavým soundtracku.

Lepší ***. Škoda toho táhlýho konce, kterej tomu částečně sebral tempo. I tak by nezabodovali na plný čáře, ale potěšili mě jižanským špičkováním, nádhernou krajinou v různých denních dobách - z hrátek se světlem mi fakt oči přecházely - a jednoduše tím, že se tu nikdo vyloženě nežene za zlatym plešounem. Plus: that motherf***ing soundtrack ain't no sh*t, no sir.

Tenhle film vás zahalí do svý mlhy. Teda pokud se necháte. Je jako parfém, kterej na vás zůstane a postupně se rozvoňuje. Závany novejch vůní, který působí, jako by je ještě nikdo neokusil, zůstanou obtisklý v paměti. Je asi divný takhle popsat dojem z filmu, ale přesně tohle ve mě Arrival vyvolal.

Jakeův další vymazlenej charakter, niggoidní puncher s krátkou roznětkou, mě dohnal k slzám jednak svou nebeskou nasvaleností a na druhé straně samozřejmě svým herectvím. Nikdy ho nebudu mít dost, a zvedá pro mě příběh, kterej je tradičně střiženej, do pěknýho nadprůměru. Kromě něj musím vyzvednout malou Oonu Laurence, která plní moje sny o dětským hraní. Do pěti hvězd tomu něco schází, asi o něco větší omg emotivní effect. Na vině je ale režie, né herci.