dawnie

Nějak mi tam scházely ty hry. Caesarovy thymolinový úsměvy, rady přiopilýho Haymitche, otcovskej Cinna a jeho okázalý róby... a přebytek ufňukanýho/hrdinskýho baby Thora nebyla zrovna věc, která by tuhle situaci vylepšila. Aspoň jsme se v kině zasmáli. Co se mi na druhou stranu moc líbilo, byl jako vždy bezprostřední projev Philipa Seymoura Hoffmana (R.I.P.) a zabijácká mašina jménem Peeta Mellark. Sečteno a podrtrženo, jo, nebylo to špatný, ale kruci doufám, že závěrečná část ságy tu laťku zase vrátí na své místo.

Nevím proč, ale mě se docela baví na to koukat. Není to sice žádný velký ba-da-boom, ale princ mi nevadí a Julia ve své typické roli tak trochu cynické holky stojící nohama pevně na zemi (podobně jako v 10 důvodů proč tě nenávidím nebo Nežádej svůj poslední tanec) opět neurazí. Když pominu jednoho nechutně digitálního motýla a pohádkovost zejména druhé části příběhu, která se odehrává v Dánsku, je to prostě pohodová záležitost s vlastní atmosférou a příjemně jemným humorem.

Jedna z mých oblíbených disneyovek se naprosto nenásilným a zároveň přesvědčivým poselstvím "nepleňte sakra na co přijdete, zkuste se na to podívat novýma očima a přitom se zamilujte do dcery náčelníka kmene" funguje se stejnou silou na všech frontách i po těch letech. Zimomriavky, mráz po zádech při písních "Just Around the River Bend" a "Colours of the Wind" mě budou asi provázet už napořád. Krásný krásný krásný.

Magicky pojatá multižánrovka, která se nebojí zašpinit si rohy - pardon - ruce. Daniel Radcliffe se definitivně vymanil ze svojí potterovský zabržděnosti a jede na maximum. Už dlouho se žádnýmu filmovýmu hrdinovi nepovedlo ve mě vyvolat takovej soucit. Na druhou stranu jsem mu žrala i tu jeho pochlapenou stránku. Juno Temple v roli dospívající osudové lásky mi přivodila déja vu v souvislosti se snímkem Pan Nikdo, ale nijak mi to nevadilo. Když hraje Bowie a ona tančí v růžových šatech v domku na stromě, dokonale zapadá do pohádkově zasněný atmosféry, která se panu Ajovi prostřednictvím netradičního příběhu o hříchu podařila navodit.

Takový milý ďábelský béčko se sympaticky zanedbaným Arniem, charismatickým pekelníkem Byrnem a pár pěknýma výbuchama.

Brácha mi při básnění o Interstellaru řekl, že je jako Dokonalý trik. Že do sebe postupně zapadnou všechny dílky skládačky, což vám přivodí nekonečnou fascinaci a touhu dlouho si o tom po skončení filmu s jiskřičkama v očích povídat. Tohle se u mě tak úplně nekoná. Není to Dokonalý trik. Je to opět Nolan, to jo. Jen ty jeho scénáře už nejsou tak konzistentní jako dřív. Vadilo mi to už u třetího, a dokonce i trochu u jinak perfektního druhého Batmana. Zážitek velkou měrou snižuje roztříštěnost, kterou si Nolan nevědomky podkopává nohy stejně jako tu a tam se objevující snaha pouze naznačovat - přistihla jsem se například, že vůbec neznám postavu Cooperova syna v podání Caseyho Afflecka, a jeho chování v gradujícím finále mi nedává smysl. Chtěl na farmě tolik zůstat, protože mu to tak určili na třídní schůzce? Protože jeho táta byl farmářem? Nevím. Na druhou stranu, to, co se odehrává ve vesmíru, na mě působilo vizuálně i zvukově neuvěřitelně realisticky. Obrazově je Interstellar dost zřejmě dalším obrovským skokem pro lidstvo (hehe). Nádherně, s dechberoucí závratností natočené manévry raketoplánu a modulů na jejich nepravděpodobných cestách po vzdálených koutech vesmíru mě přinutily se vyklánět ze sedačky, div jsem nespadla z řady C do řady D. McConaughey mě trochu začíná štvát s tou svou cool šeptavou angličtinou, která mi začíná připadat jako povinnej atribut jeho VÁŽNÝCH rolí. Při obligátních scénách s pivíčkem na verandě jsem měla trochu potíže mu věřit, co říká. Hathawayová, Damon i malá Cooperová v podání obou hereček potěšili, neurazili. Můj nejmilejší filmový mentor Michael Caine se v roli profesora v mých očích nevyrovnal ani batmanovskému komorníkovi Alfredovi, ani jevištnímu inženýrovi Johnovi Cutterovi ze zmíněného Dokonalého triku. Mojí nejoblíběnější postavou z filmu se tedy bezkonkurečně (a trochu paradoxně) stává robot TARS. A pointa? Docela pěkná. Je vždycky těžký vstoupit tam, kam ještě nikdo nevstoupil, a Nolan mě alespoň tady potěšil zajímavým, kruh uzavírajícím vysvětlením.

Dloooouho trvalo, než jsem se na ně podívala. Ani nevím proč - asi jsem si myslela, že PG-13 film s námětem reality show, kde se všichni navzájem vraždí, bude osekanej a nezajímavej. Opak je pravdou. Hrozně mě to baví, a to od začátku do konce. Násilí je navzdory ratingu vyobrazeno úderně a hypnoticky. Jennifer Lawrence, ať si říká kdo chce co chce a její Katniss Everdeen (jaký krásný jméno) je sympaťačka stejně jako Peeta, kterej je sice pěkná přítěž, ale neumím a nechci si to bez něj představit. Ti dva fungujou, stejně jako funguje samotnej koncept Her, arény a veškerých nástrah, které tam zásluhou těch nahoře číhají. Myšlenka vzpoury proti systému, symbol Reprodrozda, chvatný kalkulace tvůrců Her i jejich účastníků. Procítěnost. Je to tam všechno... a já jsem závislák:)

Wanted se mi v současnoti těžko hodnotí. Viděla jsem ho už několikrát a tím to počáteční milé překvapení z brutality (což zní asi blbě, ale je to tak) už vymizelo. Je třeba ale říct, že Timur Bekmambetov to prostě dělá jinak a jeho akčňák po rusku má koule. Nebo přesněji, všichni jeho hrdinové mají koule a je velice zábavný na to koukat. Angelina v tradiční roli málomluvný agentky-šťabajzny, uječenej/drsnej McAvoy a kopec, ne, spíš hotová osmitisícovka nadsázky. Obligátní finální zvrat mě sice dost nas..., ale proč si jednou za čas takovou jízdu nedat?

Hodnotím opravdu v rámci žánru a původu: jako zástupce českých komedií si Bobulky těch pět hvězd prostě zaslouží. Co na tom, že jsem si opět a opět všímala, jak herci dialogy deklamují. Tady mi to tolik nevadí, protože je tu hodně, čím to vykompenzovat. Třeba takovou scénou nalezení golfovýho míčku podbarvenou Atentátem, u který mě vždycky mrazí. Nebo to teplo a slunce, který z celýho příběhu sálá, spolu s moravskou pohodičkou. A několik opravdu vtipných hlášek se tu taky najde. -"Ty vole, ona byla nabitá!" - "Takže zůstáváte."

Ač mě nadchla myšlenka dvou "villains", kteří si k sobě během filmu hledali, ale vlastně nehledali cestu, ve výsledku se mi to celý nějak rychle vykuřuje z hlavy. Zvláštní, že to tak je, protože si uvědomuju, kolik dobrých aspektů tohle trochu bizarní dílko má: vizuál - nádhera, zvuky - využitý na maximum, postavy - správně úchylný (zejména Matt Goode, který je pro mě jinak prototypem anglickýho gentlemana), prostředí - tajemný, ale přesto prosluněný. Krásná práce s barvama (žlutá stuha na dárku, červené lodičky) i těma nejdrobnějšíma zvukama, jako je třeba praskající skořápka nebo posouvání vinné sklenky po stole... o úžasné schizofrenní klavírní sekvenci ani nemluvím. Scénář, ten sám o sobě taky funguje. Zvraty - check. Zajímavý nápady - check. Ale celý dohromady to vyznívá tak nějak... polotučně.