gibbon

Další z Obajašiho až něžně poetických filmů, kde spolu s kameramanem nasázeli pro diváky snad stovku milých drobností. Zakrývají spolu s nádhernou obrazovou kompozicí naivňoučkost, v Japonsku snad nejzpracovávanějšího příběhu. Co už se kamuflovat nepodařilo, je otřesná prkennost dětských herců, jak z vystoupení na školní besídce. Někoho možná bude zajímat, že Harada se na stará kolena naučila obstojně zpívat, alespoň její singl Kučinaši no oka je moc fajn. :)

Pomalé přímočaré dorama z prostředí reklamní agentury, které svou jednoduchostí nechává vyniknout herectví Fukatsu Eri v typicky energické roli.

Nejspíš jsem něco (všechno) nepochopil, ale přijde mi, že vyplnit mezery mezi v plavkách tancujícími školačkami a ve spodním prádle tancujícími školačkami replikami, jak náhodně odtrženými z absurdního dramatu, by nemělo stačit ke sbírání cen na filmových festivalech. Atmosféra dobrá, školačky taky, ale film sebou jen tak cuká odnikud nikam.

Nuda, chlast a beznaděj na Hokkaidu. + slušné místo v žebříčku nejhorších hudebních doprovodů.

Je úžasné porovnávat tento film s o čtvrstoletí novějším zpracováním stejného motivu stejným režisérem. Namísto sentimentality tu máme s přihlédnutím k věku hrdinů mnohem přirozenější prozkoumávání sexuality, díky roku vzniku a zemi původu navíc náležitě explicitní. Děj, odehrávající se ve fotogenických exteriérech přístavního maloměsta, je prakticky zanedbatelný, síla filmu pramení ze záplavy detailů snad v každém záběru, vykreslujících komicky věrný obraz dospívání.

Na pozadí ukřičené frašky z korejské války je slibně budován silný příběh s místy i nečekanou hloubkou. Asi nikoho už ovšem nepřekvapí, když se komedie až skoro jihovýchodoasijského ražení (rozuměj ječení místo mluvy, šklebení se místo hraní a vylučování místo humoru) v polovině překlopí do válečného dramatu s dobře odstupňovaným napětím, kterému by ovšem ke konci nějaké odlehčení neuškodilo. Finále už totiž působí dojmem, že bylo jen potřeba zbavit se tuny střeliva bez ohledu na alespoň lehké zdání realističnosti. Když už je film ínspirován skutečnou událostí.

Do sebe zahleděná přestylizovaná vizuální masturbace, která se přes dvě hodiny neúspěšně snaží zakrýt, že není filmem, ale spíš dlouhatánským zběsilým trailerem na patos tonáže Titanicu.

Nemám rád hokej, krasobruslení ani stepování. Tyto činnosti dohromady zabírají prakticky celý film. Dětský. A já se u něj dvě hodiny dobře bavím a snad si z něj i něco odnesu. To sice může vypovědět ledacos nelichotivého o mě, spíš to ale opět dokazuje, že japonci umí skvěle točit sportovní filmy.

Únavné útrapy bisexuálního uplakánka ubily umně vytvořené science fiction kulisy. Uličníci umělci uvařili UHO. Ugh...

Citlivá kamera a střih tvoří příjemně romanticky zasněnou atmosféru a Macušuma je i s přibývajícími křížky stále okouzlující. Tím výčet pozitiv asi končí, protože dialogy jsou primitivní jak v učebnici konverzace, postavy ploché, chemie žádná, japonsko(ona)-korejský(on) prvek trapný, a fakt, že jde o remake, z filmu dělá naprosto zbytečný počin. Třešničkou na dortu je potom coververze 'Unchained Melody' od Kena Hiraie. To už je fakt moc. ;)