Mefistofelle

Možná nejsem ta správná cílovka pro tento film, každopádně jsem ho ale moc nepochopila. A mám dojem, že i kdybych ho viděla stokrát, bude to stejné. Kdybych měla říci, co je hlavním poselstvím a závěrem filmu, vůbec bych si nevěděla rady s odpovědí. Pokud to ve mně mělo vyvolat nějaké silné emoce, vůbec se to nepovedlo. K postavám si nejde vybudovat vztah, protože příběh se zaměřuje na velké množství postav, ale nesnaží se je nám nijak představit, každá z nich má jenom vágní povrchní charakteristiku - sestry jsou krásné a sere je to doma, mladí kluci z nich maj v noci poluce a mají stalkerské tendence, rodiče jsou zaprdění panbíčkáři a přehnaně se bojí. Jinou charakteristiku nebo zajímavost ty postavy nemají. Taky mi tam chybí ono mysteriózno, na které láká popisek filmu. Žádná velká záhada není odhalena, ačkoliv se film tváří jako kdyby nám měl ke konci nabídnout nějaký zásadní zvrat. Na konci se nestane vůbec nic kromě toho, co si každej vydedukuje už na začátku. Je to jako souložit, těšit se na dobrej orgasmus, ale pár sekund před velkým finále se partner zvedne a jde si zapálit na balkon. A vy tam tak ležíte a nechápete co se stalo a jakej to mělo smysl. Tak asi takový pocit ve mně film navodil.

Vím, že v Rusku je možné opravdu leccos a že korupcí a humusem je jejich policie neskutečně prolezlá, ale až tak vyhrocenou situaci jsem nečekala. Zkrátka jim to tak docela nežeru. A nežeru jim ani myšlenkové pochody hlavních postav, které se předhánějí v tom kdo je větší kokot, ale opět tím trpí realističnost. Přitom začátek se zdá velmi slibným. Vysloveně pochválit se dá snad jenom kamera a hudební doprovod, ale to je vše.

Pokud byste od této ruské kriminálky čekali honičky v autech a šílené přestřelky, asi byste čekali marně. Ono té akce zase tolik není, zato jsou zde ale podrobněji rozebírány vztahy mezi jednotlivými postavami a realita života nižších vrstev. Což mi docela vyhovuje. Co mi však už tolik nevyhovuje je rozvleklé tempo, které film posouvá mezi obtížně zapamatovatelný průměr.

Já prostě miluju horory odehrávající se v lese. Vedle opuštěných sanatorií je to moje oblíbené prostředí. Další věc, kterou mám hodně ráda, je propojení starých evropských legend a mýtů s moderní dobou. A toho všeho jsem se zde dočkala v hojné míře. Jenže výsledek je nakonec takový polovičatý. Zkrátka to nemá ten správný drive. První polovina je sice velmi dobrá, ta druhá však už trochu pokulhává. Najednou se toho začne dít hrozně moc, pokračovalo to ve stále stejném tempu a to mi trochu vadilo. Nepomohli tomu ani nevýrazní herci, ke kterým jsem si nedokázala vybudovat žádný vztah. A další věc je, že ty bubáky ukazovali až moc. Dokud to byli záhadní tvorové schovaní ve křoví, měla jsem z nich nahnáno mnohem víc, než když je ukazovali v každém druhém záběru. Tomuhle filmu by velmi pomohlo kdyby ty zrůdičky režisér pojmul trochu více ve stylu jako pojal Shaymalan ve Znamení své emzáky, ze kterých až do samého závěru nevidíme prakticky nic. A pak tu jsou samozřejmě efekty, které opravdu nejsou nic moc. Zde zkrátka platí pravidlo, že pokud chceme mít film kde je hodně efektů, musí ty efekty být dobré. Pokud efekty nezvládáme na jedničku, snažíme se, aby to divák moc nepoznal, a tak je dávkujeme velmi střídmě. Aspoň myslím, že takhle by to mělo být. Závěr z toho všeho je, že prostředí a hlavní motiv jsou opravdu moc fajn, ale nepodařilo se tak zcela dosáhnout onoho mýtického staroanglického nádechu, který by tam vzhledem k námětu měl být.

Nevím jestli se Shaymalan vrátil a odkud, ale to není podstatné, protože tohle je velmi povedený film, který posouvá americkou hororovou tvorbu zpět na správnou kolej - pokud se tím tedy ostatní tvůrci nechají inspirovat a přestanou točit nudné duchařiny. Takhle totiž má horor vypadat. Krásné prostředí, dávkování napětí po dávkách bez spoléhání se na laciné lekačky typu "bububu, tak já zas jdu a za pět minut vybafnu znovu", zajímavé postavy, gradace, dobrá práce s kamerou - tohle všechno zde je a tvoří předpoklady pro kvalitní film. Vesnická idylka s roztomilou babičkou, která vaří vnoučatům ve své roztomilé kuchyňce dobroty, se velmi postupně a plíživě mění v děs a hrůzu když se z roztomilých prarodičů stávají absolutně neroztomilí psychouši. Jednotlivé hororové scény způsobují kůži husí kůži, zejména pak scéna se schovávačkou pod domem. Jiné scény nás zase napínají tak, že máte oči doslova přilepené k obrazovce - např. scéna s čištěním pece. A velmi mě potěšilo, že práce s ruční kamerou nevypadá jak kdyby někdo dal do ruky lacinou kameru šimpanzovi s parkinsonem. Z většiny handycam záběrů po čase člověka bolí hlava, zde tomu tak ale není. K dokonalosti chybí velmi málo a Shaymalan zavřel hubu všem pochybovačům, kteří si mysleli, že už dokáže točit jenom nasládlé sentimentální blbosti.

Tohle je tak krásně osmdesátkové fantasy, že by mohlo být ve slovnících hned vedle Conana s Árným pod heslem "fantasy s korbama". Já tyhle fantasy filmy ani moc nemusím (kromě již zmíněného Conana) a přiznám se bez mučení, že tohle jsem si pustila jenom proto, abych mohla slintat nad Dolphem Lundgrenem. Jaké bylo moje zklamání, že jeho postava nedostala moc prostoru a byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Celou dobu jsem si ani nebyla jistá kdo je hlavní postavou přívběhu - jestli He-man nebo mladá středoškolačka v podání Courteney Cox. Kdo to ví, ať mi odpoví, protože já fakt netuším. Tahle nejasnost je v mých očích jednou z největších vad na tomhle filmu. Příběh je jinak vcelku jednoduchý a žádných šílených zvratů se nedočkáme, což u tohohle žánru spíše oceňuju. Pochvalně bych mohla mluvit i o hereckých výkonech, zejména o Courteney Cox, která je mi ve svých rolích před Přáteli neskutečně sympatická. Jedině ten Dolph celou dobu vypadá jako kdyby ho to vůbec nebavilo. Možná právě proto, že nedostal moc prostoru pro cokoliv jiného než zatínání svalů...

Ame no machi stojí mezi ostatními japonskými horory v kategorii solidního průměru. Japonská hororová škola podlehla tomu samému nešvaru jaký je vidět v tvorbě z USA. V obou případech se točí duchařiny a mysteriózní horory, které vypadají jako kdyby někdo pořád dokola používal ten samej prefabrikát, akorát ho pokaždé okořenil trošku jinak. Průměrné postavy a průměrný příběh jsou snadno zaměnitelné za dalších 100 filmů, nic nového nebo šokujícího se nekoná, ale pořád se jedná o víceméně koukatelnou záležitost, která neurazí. A pokud někdo teprve začíná s japonskými horory, není to úplně špatný film, na kterém začít, protože je ještě relativně nenáročný a ve vyprávění velmi přímý. Přesně takový je Ame no machi. Tenhle komentář by klidně mohl být delší a měla bych i chuť se k tomuto filmu trochu rozepsat, protože moc komentářů k němu zde nevidím, ale film samotný mi to vůbec neusnadňuje, protože o něm nejde říci skoro nic, co už nebylo řečeno jinde ve stovce variací.

Film začíná hned v prvních minutách ústřední zápletkou a kolem ní se postupně odvíjí vyprávění příběhu. Smrt hlavní postavy hraje naprosto stěžejní roli a kolem ní, nebo spíše na ní, se namotává tragický příběh dvou sourozenců, kteří si slíbili, že se nikdy neopustí. Sledujeme jejich osud od raného dětství až do osudné smrti Oskara, je nám přiblížen jejich velmi blízký vztah, který je ještě více utužen životem v Tokiu, které je tradičně pro cizince velmi cizí, takřka nepřátelské. Po Oskarově smrti sledujeme osud jeho sestry, která se snaží porvat se se životem, ve kterém už nemá žádnou rodinu. Je nasnadě, že její životní rozhodnutí nebudou z nejlepších. Vzhledem k velmi dlouhé stopáži a silnému příběhovému zaměření na oba sourozence člověk získá velmi blízký vztah k postavám. Minimálně v mém případě mi nečinilo žádné problémy se do jejich osudu vžít. Vizuál je velmi zajímavý - temný a zároveň velmi barevný, dýchá z něj Japonsko a jeho noční život. Kamera zabírá hlavní hrdiny buď zezadu nebo odněkud ze stropu. Hlavním hrdinům skoro nikdy není vidět do obličeje a vy si brzy přijdete skoro jako stalker. Tento způsob snímání není náhodou, protože má evokovat cestu duše (nebo snad ducha), který se dívá sám na sebe a své okolí z jiného světa, který ostatní nevidí. I zvuky jsou jiné, než jak je normálně vnímáme. Vizuál společně s kamerou a zvukem tvoří surreálný dojem, který můžeme zažít buď na drogách (které také skutečně jsou jedním ze stěžejních témat filmu) nebo po smrti. Myslím, že um, se kterým byl tento dojem "sledování zpovzdálí" navozen, je to, co činí tento film společně s příběhem velmi originálním. Přibližně v polovině filmu jsem byla připravena hodit sem pět hvězdiček, ale později jsem si to rozmyslela, protože film se začal utápět sám ve své filosofii a estetice a sledování se postupně stalo velmi vyčerpávající. Mnoho scén, ačkoliv krásných a dobře zvládnutých jak herecky tak technicky, bylo směrem ke konci vysloveně nadbytečných či nepřiměřeně zdlouhavých. Skoro jako by tvorba filmu režiséra bavila tolik, že nechtěl nikdy skončit. Proto nakonec pět hvězdiček neudílím, ale říkám rovnou, že ty čtyři hvězdičky jsou plně zasloužené.

Ko to tamo peva je taková roztomilá jugošská road movie s typicky balkánském prostředí, s typicky balkánskými postavami a s typicky balkánským humorem i tragikou. Autobus je metaforou jugoslávské společnosti a jeho cesta do Bělehradu symbolizuje cestu do války. Film je postaven na konverzacích a vývoji vztahů mezi jednotlivými postavami, které mají rozmanité osudy a názory, stejně jako celá jugoslávská společnost. Jednotlivé epizody cesty jsou uvozovány zpěvem dvou cikánských mladíků a autobus přes všechny překážky spěje ke svému cíli. Ale budou skutečně všichni šťastní až se do Bělehradu dostanou?

Roztomilá prdelka Jean-Claude Van Damma si čtyři hvězdičky zaslouží :D.