Mefistofelle

Hororové fake dokumenty zažívají rozmach, proto se i Australané rozhodli, že si natočí ten svůj. Na mě to však bohužel moc nepůsobí, porotože dokumentaristický styl tomu bere bezprostřední zážitek. V tomto konkrétním případě zvolili metodu "necháme herce vykecávat se a pak do toho sem tam střihneme video/fotku, kde bude muset divák najít ducha". Příběh sám o sobě je zajímavý, většinou se duchařiny týkají zlých duchů a hlavní hrdinové mají za úkol se jich zbavit. Zde je to neškodný duch, který nikomu zjevně nic udělat nechce, prostě tam jenom je a rodina se snaží přijít na důvod, proč se zdržuje v jejich domě. Kdyby to bývalo bylo natočeno klasicky, tak by to mohlo být fajn, protože pár poměrně originálních nápadů to v sobě má a některé scény, které byly pouze převyprávěny, by mohly být opravdu strašidelné. Podle mého zbytečně promrhali zajímavé téma špatně zvolenou formou.

K-popová kultura je svět sám pro sebe a v tomto izolovaném světě se Gok Kim pokusil natočit duchařský horor. Když se mi podařilo překousnout pro mě naprosto příšernou hudbu, zbyla mi z toho docela slušná duchařina, která sice mohla být kratší, ale své světlé momenty rozhodně má - například finální koncertní scéna byla moc povedená. Příběh je sice trochu zamotaný a ke konci jsem se trochu ztrácela v tom, co se děje a proč, ale nezvyklé prostředí, které je pro Evropana naprosto cizí, to náležitě vyvažuje. V porovnání s jinými korejskými snímky, které jsem tento týden zhlédla, je to lepší průměr, u kterého ještě pouvažuju o čtyřech hvězdičkách.

Pon je další z nekonečné řady asisjkých hororů, které od sebe navzájem těžko odlišíte. Není špatný, ale zároveň není ničím výjimečný a příběhově i celkovou atmosférou nevybočuje z řady. Naštěstí však neneudí a pár docela pěkných momentů zde je, tudíž na průměrné hodnocení to bohatě stačí. Malé plus patří holčičce v rolik Young-su, která zahrála skoro dokonalou malou mrchu.

Danny Trejo si poprvé zahrál trochu vážnější roli a musím uznat, že jsem byla překvapena tím, jak mu to jde. Role starého a po uznání toužícího veterána z Vietnamu mu vyloženě sedla. Ale tím zhruba kvality filmu končí, protože příběh je značně nedotažený, ostatní role spíše chabé a akční scény spíše průměrné. Nesmí samozřejmě chybět přeslazený a velmi nepravděpodobný happy-end a trocha toho amerického klišé. I přes pár světlejších momentů je to bnohužel slabší podprůměr.

Z díla Věry Chytilové je zde nejvíc vidět feministický vliv. Film zachycuje podzim života přestárlého Casanovy, který se neodvratitelnou tíhu stáří snaží zahnat houfem mladých milenek. Ve své snaze se mu však přestává dařit a Faun se stává tragikomickou postavičkou, která pomalu a jistě míří k zapomenutí a bezvýznamnosti. Z Fauna, bytosti nabité erotickou energií, se stává spíše už jen starý kozel, který se může na mladé dívky jen dívat a vzpomínat na svá lepší léta. Výkon Leoše Suchařípy v hlavní roli je takřka fenomenální a lehce psychedelické a nezvyklé kamerové záběry opět nabuzují dojem, který umí vytvořit jen a pouze Chytilová. Dialogy a zejména Faunovy monology se často pohybují na pomezí naprosté abstrakce a film získává poetický ráz. Z toho, co jsem od dané režisérky viděla, se Faunovo velmi pozdní odpoledně rozhdoně řadí k tomu lepšímu.

Pokud vypadáte tak jako dva hrdinové tohoto filmu, nemůžete očekávat vítězství v kategorii Miss Sympatie. Přeci jen, upocená košile, zarostlej ksicht a umaštěná čepice mohou vyvolat spíš opačný dojem. Někdy se však stane, že partička mladých a atraktivných městských děcek o vás získá dojem ještě mnohem horší - a pak se to může nepěkně zvrhnout. Zkrátka a dobře, studentíci si ze zcela náhodných událostí domyslí, že Tucker a Dale jsou buranští vrazi, kteří si ve své lesní chajdě krájejí na kousky mladé studentské maso. Pravda to sice není, ale to jim nebrání v tom, aby se je nepokusili zlikvidovat, ovšem s tím výsledkem, že sami sebe naráží na kopí nebo skáčou do stroje na řezání dřeva. A Tucker s Dalem se k tomu vždycky nějak nachomýtnou, čímž svou domnělou vinu jen stvrzují. A že je to komedie, tak u toho samozřejmě padá spousta vtipných i méně vtipných hlášek. Za účel to původně mělo parodizovat americké buranské vyvražďovací horory a minimálně v první polovině se to daří pěkně. Škoda jen, že tvůrci moc nevěděli, co s tou polovinou druhou, protože její vývoj už je poněkud křečovitý. Ale účel to splnilo, pobavila jsem se a tleskám Tudykovi a Labinovi, kteří sehráli až překvapivě dynamické buranské duo.

Asijské duchařiny už protřelého fandu nemohou ničím překvapit, ovšem klasicky si drží dobrou hororovou úroveň. Nejinak je tomu v případě této korejské zvířátkoviny. A když něco nazvu zvířátkovinou (úchylné slovo, což?), můžete od toho očekávat, že se to bude havětí jen hemžit. Zde jsou to kočičky všech možných tvarů, barev a velikostí. A rozhodně to nejsou garfieldovsky líná stvoření válející se na gauči, ale symboly něčeho moc a moc zlého. Zatímco kočkofilové budou nadšeni, kritičtí fanoušci hororů najdou spoustu věcí, které filmu moc nedávají. Vezměme si takové lekačky. Jsou sice docela dobré, občas jsem nad nějakým nenadálým zvukem či pohybem nadzvedla obočí (můj způsob vyjádření úleku), ovšem dějí se nějak moc často a kromě nich se tam vlastně nic moc strašidelného neděje. Na stranu druhou, příběh je sice naprosto asijsky klasický, ale dobře odvyprávěný a bez míst, která by vysloveně nudila. Hlavní hrdinka je sympatická hezká slečna a její amant si taky nevede zle. Výsledkem je film, který sice vaří z toho, co už tu bylo miliardakrát, ale stejně jako když už posté vaříme jednu a tu samou polívku, zkušenost velí, že z toho blaf nebude. Jen mě napadá, že korejská produkce by se mohla zaměřit trochu jiným směrem, než se ve svých duchařinách utopí zcela.

Tak tomuhle se říká guilty pleasure - je to něco, o čem bych měla před přáteli problém přiznat, že se na to dívám :). Ano, je to po mnoha směrech děsná blbost a po náhodném shlédnutí několika málo dílů v autobuse Student Agency jsem seriál odsoudila jako neskutečnou trapárnu, ovšem když jsem mu dala ještě jednu šanci, byla jsem docela překvapená. I když se mě svět bohatých a rozmazlených amerických fracků v nejmenším netýká, baví mě sledovat jak tihle lidi žijí.

Tenhle film má jedno výrazné plus v moři mnoha mínusů - Al Pacina, který, velmi jednoduše řečeno, prostě hrát umí. Je to trochu škoda pro jeho hereckou partnerku Kitty Win, protože ačkoliv její výkon nebyl špatný, je Al Pacinem výrazně zastíněna. Prostředí feťáků se podařilo zachytit bez zbytečně brutálních výjevů, přesto však velmi přesvědčivě. A ty mínusy? Bohužel jsem se u toho velkou část stopáže nudila. Když jsem přemýšlela proč, došla jsem k závěru, že to nejspíš bylo příběhem, který místo věcí, které by mě zajímaly, řeší něco zcela jiného. Velká pozornost je zaměřena na vztah dvou hlavních postav, ovšem dynamika vývoje tohoto vztahu mi vyloženě nesedla - spousta věcí se děje strašně skokově, čemuž navíc vůbec nepomáhá to, že příběh je místy až zbytečně komplikovaný. Lépe to vysvětlit neumím, ale snad se s tím nějak poperete :).

Vypadá to, že na Febio Festu se sešlo hodně Freudových fanoušků, protože jinak si moc neumím vysvětlit, proč tento film o oidipově komplexu získal tak dobrou kritiku. Tématicky zajímavý snímek poněkud pokulhává po herecké stránce a to zejména v osobě hlavního představitele "hodného" synka. Nemůžu si pomoct, ale jeho postavě chyběl emoční náboj a konstantní výraz tváře mi nedovolil se do jeho postavy vžít, natož pochopit, co se jí děje v hlavě. Příběh navíc nasadil od začátku velmi pomalé tempo a některé dialogy mi přišly vyloženě zbytečné. Co se mi naopak líbilo byla krásná ukázka pokrytectví a afektovanosti odehrávající se mezi ne zrovna úspěšnou herčkou-matkou a jejími přáteli. Lehká příměs humoru a vzletné komentáře Ilmariho malého brášky mě docela bavili :). Vidět podruhé bych to ale nemusela...