Tereeen

Opravdu, ale opravdu nemám ráda filmy podobného stylu jako je Constantine. Snaha o nadhled, patetičnost, mrazivost...

Skvělé, ale u Vraždy v salónním coupé jsem se nasmála o něco víc.

Milá exkurze po prvorepublikových kavárnách. jak ráda bych poznala tu atmosféru Lucerny či Slavie!

Pro filmy tohoto typu nejsem příliš vděčným divákem, Krása na plátně se však stala výjimkou: magická atmosféra mi u nosu vykouzlila vůni starého Londýna, zápletka, ačkoliv docela předvídatelná a naivní, byla poutavá. Líbila se mi moderní hudba, která filmu dodávala kontrast, hravost a spád.

Na tento film jsem se dívala s předpokladem, že se dozvím něco o Olze Hepnarové. Mé očekávání nebylo vyslyšeno a celý film (naštěstí krátký) jsem poslouchala řeči zatrpklého, věčně nespokojeného chlapa, který celých dvacet minut nedělal nic jiného, než se vztekal, nadával a pobíhal polonahý po tmavém bytě, navíc tak drmolil, že jsem pochytila každé třetí slovo. Opravdu hluboký zážitek!

Před pár dny jsem dočetla knižní předlohu. Měla bych-li srovnat knihu s filmem, kniha by vedla. Nicméně film se mi líbil, milý tragikomický příběh, hezká hudba a skvělí herci, od maminkovské Libuše Šafránkové, přes paranoidního Ondřeje Vetchého, až po vrátného v podání Miloně Čepelky. Film pro příjemné nedělní odpoledne.

Irina Palm mě šokovala, dojala, rozesmála i nadchla. Příběh stárnoucí ženy, jež se pro záchranu umírajícího vnuka vydá napospas pochybnému podniku, nepůsobil v žádném směru smutně či pesimisticky, ba naopak z něj sršel pozitivní náboj. Mé nadšení trochu zchladil klišovitý konec, který ale tomuto filmu velmi ráda odpustím.