Galahad

Johanna Wokalek prokázala, že je v současnosti asi nejvšestranější německou herečkou, po rolích novinářky v horolezeckém dramatu "Nordwand" a teroristky ve filmu "Baader Meinhof Komplex" se skvěle zhostila role "Papežky Jany" a já si na jejím místě těžko dokáži představit jinou představitelku. Poslední dobou dávám německým počinům většinou plný počet, ale tady mi k absolutoriu něco málo chybí. Film mě dokázal pohltit, vyvolat emoce, nevadila by mi ani romantická úlitba, jedná se koneckonců o legendu, nikoliv o podloženou historickou událost, ani by mi nevadil malinko feministický podtext, ale když se příběh odehrává v 9. století, tak bych očekával, že na mě dýchne 9. století, což se, myslím, nepodařilo. Každopádně tupost křesťanství byla znázorněna dokonale...

Hodnocení tohoto filmu jasně ukazuje, jak moc nám degeneruje vkus Hollywood.

Na to, že to byl televizní film to byl celkem slušný počin a od vyššího hodnocení mě odradil jen Vladyka, jeho postava mi tam přišla, z hlediska vývoje děje, úplně zbytečná. Moc se mi líbila kamera, hlavně posuny ze studených do teplých barev podle nálad protagonistů. Nikomu nechci brát jeho názor, ale vážně mi tu lezou na nervy lidi, kteří dávají automaticky odpad všemu českému.

Kdo četl knihu, tomu film asi nic navíc nedá, ale pro ty, co zásadně nečtou je tento televizní film záslužným počinem. Nic bych nenamítal ani proti hereckému obsazení, Lukáš Vaculík, myslím prokázal, že mu jdou i vážnější role. Absolutně jsem ale nepochopil ty přeexponované záběry, když se zařadí třeba sem tam do nějakých snových sekvencí tak neřeknu, ale přeexponovat půlku filmu se mi zdá příliš.

Trošku mě udivuje celkem nízké hodnocení, protože podle mého názoru filmu není moc co vytknout. Byly to doslova expoziční orgie, chvílemi jsem to ani nepobíral, už se těším, až si to pusím znovu, oprostím se od děje a budu si to vychutnávat záběr po záběru. Kńažko byl bezchybný a i novic na hereckém fóru Pavel Gajdoš se nemá za co stydět, no a Dagmar Veškrnová-Havlová prokázala, že ji to jde na stříbrném plátně mnohem lépe, než jí to šlo v roli "první dámy" :-)

To je dost, že se někdo konečně odvážil natočit film bez okoukaných tváří. Je vidět, že to v českém filmu jde i bez stálic typu Holubové, Duška, Polívky, Geislerové, Macháčka, Trojana ... U mě je to *** a něco, na čtyři jsem to zarovnal za snahu konečně vytvořit něco neotřelého. Na druhou stranu si myslím, že trošku pokulhával scénář, hlavně co se týče vývoje hlavní postavy Emila Vrbaty.

Křesťané říkají: "Bůh je láska" a já říkam "Křesťanství je netolerance". Křesťané říkají: "Víra, naděje a láska", já říkám "Netolerance, nenávist a závist". Tenhle film obsahuje velice důležité poselství, ono totiž nejde jen o to, kolik lidí za těch 2 tisíce let povraždili, upálili, nebo jinak umučili. Nejde zdaleka jen o to, kolik lidí zemřelo v nesmyslných válkách proti jinověrcům, nebo souvěrcům, kteří věřili trošku jinak. Jde o to, kolik kulturního dědictví zničili svou netolerancí, nenávistí a závistí (nebo snad vírou, nadějí a láskou?). Po shlédnutí filmu může každý posoudit sám... Co se týče formy a hereckých výkonů, není co dodat k tomu, co tu již bylo napsáno, jedním slovem - vynikající.

Já bych se podepsal pod to, co napsal Gudaulin, jen bych doplnil, že i z telenovelového tématu zhuštěného do 90 minut může vzniknout svěží a inteligentní film.

Další z dlouhé řady skvělých, současných německých filmů, tentokrát se jedná o biografický film o herečce, zpěvačce a spisovatelce Hildegardě Knefové (1925-2002), u nás poměrně neznámé (čemuž odpovídá i počet hodnocení), zato v Německu byla a je tato žena velikým pojmem srovnatelným s hvězdami kalibru Marlene Dietrichové, nebo Brigitte Helmové. Hnacím motorem filmu je představitelka hlavní role Heike Makatschová, která bravurním způsobem ztvárnila shruba 20 let kariéry Hildegardy Knefové, počínaje jejím přijetím do herecké obce v roce 1943, její boj o kariéru, lásku, uznání a v poválečných dnech dokonce i o holé přežití. Jak je u Němců v posledních letech zvykem, vypořádává se film i s minulostí (holocaust, berlínská zeď...) Já osobně jsem na filmu nenalezl jedinou chybičku, tudíž dávám plný počet.

Tak na tohle bohužel moje kapacita nestačí. Při sledování Stalkera jsem se cítil asi jako při četbě Schopenhauera, nebo při poslechu Wagnerovi hudby, člověk to moc nepobírá, chvílemi nechápe která bije, sem tam záblesk, tu a tam husí kůže, pak zase tápání, ale přesto člověk cítí, jak z toho tryská genialita. Jedno je jisté, tenhle film nikoho pozitivně nenaladí, stejně jako Wagner,nebo Schopenhauer... i když možná ta Beethovenova devátá na závěr mohla znamenat světlo na konci tunelu, ale jak říkám (a nejsem sám): já to nepochopil...