korect

Sitcom jako žánr nemám moc rád, ale miluju výjimky (Black Books, the Office, tBBT, IT Crowd, Thin Blue Line, the Simpsons, Scrubs a další). Tedy dobrých sitcomů jsem přímo zarytým fanouškem. Tímto ze sitcomů nejsitcomovitějším jsem dlouhá léta (již od dětství) pohrdal a až nyní se rozhodl jej prubnout. První díl mě neoslovil, ovšem zároveň jsem v něm rozeznal náznaky humoru, který mi v jiných seriálech dokáže vhánět slzy smíchu do očí. Tak snad. Další díl zkusím a třetí bude asi už rozhodující, protože nadšení mě rozhodně neopanovalo. Ač David Schwimmer a Jeniffer Aniston jsou velmi slibnými protagonisty.

Chtěl jsem napsat, že toto dílo by mělo být možno sledovat jen s vysvětlujícím komentářem. A pak mi došlo, že by to asi nikdo vysvětlit nedokázal

Asi nejlepší Lynchovina. Nevím, o čem to bylo, ale cítím o čem to bylo.

Nadčasové dílo, o kterém se bude vyučovat. Ukázka toho, že zatímco film má zákonitě ve všem handicap vůči knize, může existovat film, jehož knižní předlohu si nedokážu dost dobře představit. Audiovizuál se nestává adaptací, nýbrž původním dílem, které je navíc bez filmové zkušenosti takřka neadaptovatelné. Hlavolam, u kterého s námi Nolan projde důkladně každý krok jeho skládání, ale v samotném závěru nevíme, zda jsme řešení našli, nebo jsme (zpátky?) na začátku.

Tomuto filmu jsem naprosto propadl. Leone byl vizionář, který věděl, že nepopisuje skutečnou Ameriku, ale její duši, jak ji sám viděl. A Morricone je génius, který to z nás pochopil jako první. Už teď vím, že film nelze vidět jen jednou, ale dosud jsem se neodvážil si jej zopakovat, snad brzy. Debořin tanec je pro mě jedním z nejsilnějších momentů filmové historie vůbec.

Ten film miluji a ctím. Poprvé jsem ho viděl v sedmnácti, a už tehdy jsem věděl, že mám co do činění s něčím výjimečným. Filmové předivo je zde utkáno s naprostou přirozeností a uvěřitelností, tento film se nesleduje, nýbrž žije. Není to pocta řemeslu, ani herecký koncert, protože tvůrci zde zachovávají naprostou autenticitu (srovnatelnou například s divadelním dramatem), která úvahy o díle jakožto o filmu zkrátka nedovoluje. Kmotra jsem dva roky nato přečetl (po mnoha opakovaných shlédnutích) a byl jsem udiven, jak bylo možné tak značnou část knihy vměstnat do oněch tří hodin. Pokud by se měl jeden film uschovat pro příští generace jako zpráva o filmovém umění 20. století, pak tento.

Miluju britský humor, zejména ten tradičnější, je ovšem s podivem, že pokud se vydá i cestou totálního zdrogovaného šílenství, je stále přítomný. Něco jako v The end of the f***ing world, ovšem ještě drzejší, ulítlejší a troufalejší. Jako jednohubka perfektní, znovu to vidět nepotřebuju. Gwyneth Keyworth je ovšem krásná velšanka, která si se svou vizáží kombinující Audrey Hepburn a Libuši Šafránkovou určitě kromě epizodních rolí v Black Mirror a GOT zaslouží něco víc.

Na první pohled povrchní exploatace, na druhý pohled poměrně zdařilý found footage. Ukázkový příklad toho, že realismus a naturalismus mohou být na míle vzdálené. Hlavní poselství tak pro mě nenesou filmové postavy, nýbrž filmový štáb, který jakoby kopíruje svým chováním děj filmu. Pokud uvážíme i tuto třetí rovinu (vedle postojů dokumentaristů a producentů ve filmu), má film skutečně co říct.

Christina Ricci byla moje dětská láska, jakož i celá tato černočerná komedie. Málokterý film u mě dokáže (snad už jen Tarantinovky) vyvolat lásku ke všem postavám, hlavním i epizodním, kladným i záporným. Addamsova rodina je moje tajná srdcovka, pravé, nefalšované guilty pleasure, které je bez přehánění jednou z nejlepších komedií natočených v Novém světě.

"Ryan started the fire!"