SamVimes

Snad není třeba diskutovat o nevídaných produkčních kvalitách osmé řady Hry o trůny, o opulentních kulisách i kostýmech, podmanivém soundtracku, filmových tricích a fantastické kameře, zejména v samotném finále. O čem diskutovat asi musíme, jsou scénáře. V prvních řadách byla Hra o trůny stejně jako její knižní předloha převážně tažená postavami. Proto její postavy působí tak živě a trojrozměrně, proto se celý příběh neustále košatil a bobtnal do šířky a proto má George R.R. Martin takové problémy, dostat postavy tam, kde by je v zápletce potřeboval. Tímto stylem mohl seriál skončit jedině za dalších patnáct sérií anebo kdykoliv, ovšem náhle a bez katarzí, bez rozumných uzavření rozběhnutých dějových linek. Ani jedno z toho není použitelné řešení. Benioff s Weissem se před dvěma sezónami rozhodli zamířit ke konci a nechali si to na třináct epizod. Aby to zvládli, museli zmíněné vyprávění tažené postavami nahradit vyprávěním taženým zápletkou. Místo toho, aby nechali figurky pobíhat volně po šachovnici, začali jimi tahat zpátky k sobě a směrem ke důležitým dějovým bodům. Je pravda, že času zbylo opravdu málo a třeba alespoň několik epizod navíc by seriálu prospělo. I tak ale letos tvůrci se zkratkou pracují převážně obratně a kromě zásadních událostí nechávají postavy i vydechnout a užít si spoustu malých charakterních momentů, neobvyklých setkání nebo „nepodstatných“ dialogových výměn. Na pár místech ta zkratka byla až příliš velká, něco se opravdu dalo vymyslet (nebo vysvětlit) lépe. Nicméně mě mrzí, že tentokrát internet trůnovskou mánii obrátil k soutěžení o co nejhorší nadávky showrunnerům, k úsměvným peticím a okázalému chlubení se nepochopením charakterů postav, když mluví o neopodstatněných rozhodnutích, ke konstruování chatrných alternativních řešení, ke kritice za úplně všechno, od údajné předvídatelnost i nepředvídatelnosti přes zkratkovitost a nudu až po plivání na fanoušky a fan service. Mrzí mě to, protože tvůrci totiž dokázali zhmotnit všechny ty věci, které se v začátcích jen naznačovaly, a my ani nedoufali, že je reálně uvidíme (a nebudou jen zmařeny další náhlou událostí, jež děj dál rozkošatí), dokázali dodat epické bitvy, ždímat emoce z úmrtí, zrad, shledání i loučení. A dokázali dát skoro všem postavám tak kvalitní a smysluplné konce, v jaké jsem ani nedoufal. Všech šest epizod jsem si strašně užil a tvůrcům za tuhle evidentně nevděčnou práci děkuji.

Nádherné finále. Husí kůže se střídala a prolínala s dojetím. Všechny přeživší postavy skončily, když už ne tam kde chtěly, tak tam kde skončit měly, tam kam celou tu dobu směřovaly, i když o tom třeba nevěděly a i když to možná bylo právě místo odkud vyšly. Až mě překvapilo, jak smysluplného zakončení své cesty se skoro všichni dočkali. A celé je to naprosto famózně nasnímané, takovou kamerou se nemůže pochlubit ani většina filmů, ať už kde o Daenerys s křídly, draka ve sněhu, trůn v ohni nebo další ikonické záběry, jichž je epizoda plná.

Epická bitevní epizoda, jež je denním a ohnivým protipólem noční a ledové třetí. Střet Cleganů mě až tak nebral, vzhledem k tomu že Hora už vlastně moc není sám sebou, ale všechna lannisterská loučení i Jon s Dany ždímali emoce na maximum. Kdo říká, že se charakter Daenerys otočil během jednoho dílu, ten poslední dvě řady (ale i předcházejících šest) nedával pozor.

Nejdřív zasloužená oslava přeživších, nová porce charakterních momentů, a pak už se pozornost obrací zase směrem na jih a k finálnímu střetu o trůn. Z šestice nových epizod na čtvrtou dopadají zjednodušení a dějové zkratky asi nejvíce, ale nijak tragicky.

Osmdesát minut fanouškovsky pohrouženého sledování obrazovky, naprostého ponoření do děje, prožívání každé rány s postavami. Nevím, kdy naposled mě něco takhle vtáhlo. Epizoda projde několika různými žánry, prostřídá strach z neviděného, bitevní vřavu i komorní horor a společně s postupující beznadějí dojde před koncem až k fantasticky ozvučené, vygradované koláži a-… a teprve potom jsem mohl vydechnout dech, který jsem si neuvědomoval že přes hodinu zadržuji. Dalo by se trochu rýpat ve strategii (zdaleka ne tolik, jak si internet představuje), ale na rovinu říkám že nechci. Právě proto, co píšu výše.

Bál jsem se, aby závěrečná řada nebyla jen uspěchaným průletem přes bitvy a zásadní zvraty bez prostoru pro malé charakterní momenty. Byla by to o to větší škoda, že tady na sebe poprvé narážejí postavy, které od sebe byly dříve celé kontinenty daleko, a divák samozřejmě chce vidět jejich interakci. Obavy naštěstí nebyly na místě a druhý díl je hodnotných setkání plný, mnohdy navíc umocněných naléhavostí oné příslovečné poslední noci na zemi.

Solidní rozjezd, který naštěstí na rozdíl od prvních dílů mnoha předchozích řad není jen rekapitulací stavu přeživších postav, ale zároveň i posouvá děj.

Naprostej nářez! Spousta odkazů na předchozí tvorbu Rammstein, spousta zjevných i nenápadných útržků německé historie a hlavně žádné servítky. Navíc je to celý výborně sestříhaný a produkčně vypiplaný.

S Big Bangem jsem to zabalil už před pár sezónami, když se z něj stával čím dál tím víc obyčejný vztahový sitcom a frekvence povedených vtipů povážlivě klesala. Teď jsem ale dal dvojdílné finále a byl jsem příjemně překvapen. Zabývá se dvěma docela zajímavými tématy - jednak určitá konstantnost toho, že nic není konstantní, a jednak to, že se Sheldon k ostatním nechová moc hezky a jak to vlastně můžou vydržet. Mezitím padají hlášky, jež převážně trefují terč (když už ne přímo střed), dojde na pár odkazů na staré running gagy, potěší nečekané cameo a úplný závěr dokáže i dojmout.

Last Knights jsou v podstatě fantasy v neexistujícím prostředí, které má s reálným středověkem společné jedině tak, že tam jsou meče, a "středověkou" atmosféru se snaží dohnat přehnaně vyšedlým colour gradingem. A na zábavné béčko je tady příliš rozvláčný první i druhý akt.