charlosina

Svět je zvláštní. Resp. člověk je zvláštní... ojedinělý tvor svého druhu, který se snaží prostě jen přežít. // Doposud jsem si myslela, že nejbizarnější je večeře v podání Emira Kusturici v Arizona dream. A hle - mám nového kandidáta: Smukke mennesker.

Co je na tomto "filmu" cenného je to, že v něm vystupuje sám Egon Bondy, resp. to, že se jedná o poslední záznam, jenž zachycuje (a obrazem zvěčňuje) tuto rozporuplnou a významnou osobnost (a to v červnu 2006 a v lednu 2007). Ovšem ani detailní záběry na obličej, ani prostřihy s divadelní inscenací neučiní z útržkovité (byť zajímavé) přednášky dobrý dokument. Nicméně nechci tento počin zatracovat, neboť: 1.) ráda jsem viděla Egona Bondyho, 2.) mám ráda Egona Bondyho, 3.) chtěla jsem slyšet Egona Bondyho. Ano, jsou to mizerné argumenty pro mizerný dokument, já vím. A snad to ví i Jan Foukal. Možná ale taky ví, že několik záběrů, jež zachycují básníkovu roztržitou osobnost, se mu fakt povedlo. A tak pomyslné dvě hvězdičky zcela neobjektivně a naprosto zaujatě zaokrouhluji nahoru.

4. - 5. 11. 1974 natočil Jan Ságl. // Záznam z autorského čtení Egona Bondyho, na němž čte z Invalidních sourozenců (samizdat 1974, tiskem poprvé v Torotnu v Sixty-Eight Publishers 1981). Po čtení je pár minutek záběr na tančící účastníky za rytmů Plastic People of the Universe. // No jo, je to záznam a ne film, ale i přesto má jako Dokument mnohem větší hodnotu, než spousta vyumělkovaných dokumentárních filmů. A mimoto - Jan Ságl to natočil fakt dobře.

Alice Nelllis má velký cit pro malé okamžiky, které vytváří silný prožitek. U Mamas & Papas jich bylo několik, ale v záplavě tolika příběhů, z nichž by si minimálně dva zasloužily samostatný prostor, nevynikly a celkový dojem srazily k průměrnosti. Škoda. Dvě a půl.

Fish Story je takový malý milý příběh o tom, že i ten malý, nevýrazný a obyčejný človíček dokáže dělat velké, výjimečné a významné věci, které třeba změní svět. A o tom, že nic není náhoda. // Yoshihiro Nakamura to všechno mohl říct jinak, ale řekl to takhle - a není to špatné. Je to takový japonský Jarmusch, který to všechno dopoví...

Pomalu ztrácím naději na Vejdělkův vzestup. Ale scéna s tragickou nehodou byla dobrou Adaptací.

Takový malý, upřímný velkofilm. Bez zbytečných keců kolem, bez srdcervoucích scén, bez teatrálních gest... všechno plyne tak nějak přirozeně, žádné tlačení na pilu. A přece jen (a možná právě proto?) se Kinamand dostane pod kůži. // Líbí se mi tyhle "přístupné", neukecané filmy, v nichž se příběh odehrává především v obraze a obejde se bez nadbytečných (a mnohdy zbytečných) dějových vsuvek či odboček.

Ananda je tak trochu "Lost in translation", ale v jiném duchu - jazykovou bariérou začíná pocit neporozumění, jenž vyvrcholí v poznání, že "do tohoto světa napatřím a nikdy patřit nebudu". Vstupní brána je uzavřena, jen ten klíč putuje od jedné ke druhé... a je docela jedno, jestli to je směrem východním či západním (Zoe je z Ameriky a May místní). // Hi-so rozhodně má co říct, ale říká to docela utahaně.

V porovnání s předchozí Iñárritovou tvorbou byl tento jeho (prozatím poslední) počin pro mě rozčarováním, ale ve srovnání s ostatními dramaty zůstává Buitiful nadprůměrným filmem, avšak nijak výstředním.// Nevím, zda-li se svým až příliš doslovným (a mnohdy zbytečným) zachycením jednotlivých scén a (překvapivě) uceleným scénářem snažil oslovit širší publikum, nebo jestli ho přemohla deprese, že se našli lidé, kteří jeho předchozí filmy nepobrali, ale tohle jsem tedy nečekala. Na druhou stranu nemůžu mluvit o nějakém zklamání, protože Javier Bardem a samotný příběh byl dobrý. Jen mám pocit, že toho mohl říct mnohem víc a jiank, než za užití nadbytečných scén a jasně čitelným scénářem. Vždyť to přece umí. // Nemusím nutně skládat roztříštěnou mozaiku, ale chci tam vnímat tu atmosféru, to kouzlo... a u Buitiful to bylo "jen" kouzlo Bardema, který (jako jediný) dostal prostor a hrál "několik rolí" (umírající otec, milenec-trpitel, citlivý obchodník s lidmi, mystik). A hrál skvěle. Proto původně zamýšlené 3 a půl * zaokrouhluji nahoru.

Amnesty International. // Snímek z jiného světa, z jiné kultury, od jiných (a jinak uvažujících) lidí. Dělníci makají i dvacet hodin denně, směšnou výplatu častokrát ani nedostanou a šéfovi továrny se jeho zaměstnanci jeví jako nevděčná děcka. Co dělat? Protestovat a riskovat tak nejen ztrátu výplaty, práce, bydlení, ale i svobody? A je vůbec důvod protestovat, když jim (v přepočtu na českou měnu) částka 1,50 na hodinu přijde "docela normální"? // China Blue je jedním z těch počinů, po jehož zhlédnutí si připadáte jak rozmazlení fakani, co si stěžují na malichernosti. Ale tady žijeme jinak, v jiných podmínkách a naskýtá se otázka: "Co můžeme dělat?" Tak v první řadě se začít zajímat, pokud nás to sere, jak se "vedle" vykořisťují dělníci (a mnohdy děti). A v neposlední řadě nad tím přemýšlet. // Je mi jasné, že v těchto podmínkách je pro nás nejdůležitější cena - ale najednou mám pocit, že i ty jeansy za skvělou cenu (a přesto těžce předražené!) jsou najednou nevyčíslitelně - opravdu NEVYČÍSLITELNĚ - drahé. /// Pro Fair Trade není jen pojem.