Hellierer

MGK za pomoci jednoho alba navrátil pop-punk na výsluní a za to mu patří mé velké díky. Downfalls High je posléze zajímavým muzikálovým pokusem, v němž skladby z tohoto alba, vytvářejí rámec pro celkem jednoduchý, avšak rozhodně nenudící příběh, jenž nějakou tu emoci z diváka vytáhne. Největší škoda vlastně je, že se nejedná o celovečerák, který bych si rozhodně s chutí dal.

Chloë v mých vlhkých snech figuruje už od prvního Kick-Ass, kdy s přibývajícím věkem (a respektive i dosaženou plnoletostí) se z ní stala pravděpodobně nejkrásnější nová ženská tvářička v Hollywoodu, která se mohla chlubit i tím, že umí hrát (k dokonalosti ji už chybí jen nějaký pořádný full-frontal). Žel, od této její "průkopnické" role se ji nedaří příliš odpoutat, přičemž se povětšinou objevuje v projektech, které jsou buď průměrné (Carrie) či přímo špatné (Listopadoví vrazi či Pátá vlna). Shadow in the Cloud posléze není moc výjimkou, ačkoliv se rozhodně řadí do té lepší kategorie. Premisa filmu přitom slibuje neskutečně zábavný nápad s naprosto přepálenou akcí, která by se mohla řadit třeba k Overlordu. Jenomže zábavnost filmu nebyla ani zdaleka tak vytěžena, jak by mohla. Ono to sice pořád má skvělé tempo, akční sekvence jsou velice fajn, přičemž extrémně střídmá stopáž se postará o to, abyste se nestihli nudit, ale přeci jen to mohlo být ještě o ždibec víc ulítlé a rozhodně by neškodilo, kdyby se to bralo trochu méně vážně. Co si nicméně zaslouží slova té největší chvály, tak je hudba. Ale ono když se někdo inspiruje u mistra Carpentera, tak to nemůže skončit špatně, že? Takže trochu škoda z né úplně využitého potenciálu, avšak nuda u toho zase nehrozí.

Nejlepší film tohoto roku. Tomm Moore opět dokazuje, že jakmile na něčem pracuje, tak si můžeme být jisti, že to rozhodně stojí za pozornost. Audiovizuál je zde natolik vypiplaný (ostatně jako v dalších dílech tohoto autora), že na něj jednoduše nestačí slova. Díkybohu se ale tato geniální forma nijak negativně nepodepisuje na obsahu. Příběh zde má totiž neskutečně velké srdíčko, přičemž je nabitý silnými emocemi, špetkou humoru a samozřejmě i notnou dávkou správného fantasy dobrodružství. Pokud z roku 2020 máte vidět jediný film, tak je to tenhle.

Jedničku mám rád. Jedničku mám ve skutečnosti hodně rád. Ale toto? Z tohoto jsem spíše vrhl. Podivný spletenec scének, hrozných dialogů a neskutečně nudné akce, který má osmdesátkovou atmosféru jen proto, že ji má. Tohle mě bolí.

Tak máme za sebou druhou sezónu. Celkově z ní mám pozitivnější pocity, než z první, ačkoliv kostra zůstává stejná, jen jsem se na to asi konečně naladil. Občas to sice vypadá zbytečně levně (a přitom rozpočet byl nemalý), ale nakonec jsme se dočkali takového fan-servicu, že i já jsem mu propadl.

Poslední epizoda je sice ze dvou třetin cringe, avšak konec nabídne takové emoce a totální fan-service (ačkoliv trochu uncanny valley), že i mé srdéčko pookřálo.

Po dlouhé době miloučká a celkově velice příjemná Disneyovka, která nepůsobí jako zbytečný kalkul. Překvapivě se zde nenachází taková klišé, která by člověk od podobného filmu očekával, což je rozhodně velice příjemným faktem, přičemž se to nikdy nezvrhne ve zbytečnou taškařici, ale má to srdíčko. A samozřejmě cením poselství.

Christopher Landon ukázal cit pro zábavné mordovačky už při Skatuově průvodci zombie apokalypsou, přičemž ho následně jasně umocnil i s Všechno nejhorším (hlavně jedničkou, dvojka byla už spíše zbytečná). Nyní přichází s dalším zábavným snímkem, který po vzoru předchozích jeho děl opět kombinuje hororový žánr s komedií, kdy tentokrát přijde řada na výměnu těl, obdobně jak to známe třeba z Freaky Friday (podobnost názvů zjevně není náhodná). Hlavní hvězdou je zde samozřejmě Vince Vaughn, u něhož jsem po těch jeho vážnějších rolích uvítal, že se navrátil do odlehčenějších vod, přičemž tady si svou roli středoškolačky v těle sériového vraha naprosto užívá a krade si každou scénu pro sebe (ale i ostatní mu zdatně sekundují). Velice příjemně potěšily i správně krvavé mordy, takže si své užijou i přívrženci klasického slasheru (ačkoliv tu samozřejmě prim úplně nehrají). Filmu se sice nevyhnula některá hluchá místa, avšak díky dobře zvolené stopáži to utíká a baví téměř neustále. Pokud se vám povede naladit na stejnou notu, jakou film udává, tak by se ve skutečnosti mohlo jednat o ten nejzábavnější letošní snímek, což ovšem díky koronaviru není úplně těžká laťka k překonání. Takže za mě slušných 8 z 10, protože tyhle látky jednoduše můžu.

Hrozná škoda nevyužitého potenciálu. Tohle mohl být naprosto skvělý úlet, jenomže by si tvůrci museli ujasnit, co vlastně chtějí točit. Takhle jsme dostali nesourodou směsici žánrů, která nefunguje ani v jednom z nich. Ach jo!

Poslední epizoda první sezóny Mandaloriana ve mě zanechala velice spokojené pocity a jsem neskutečně rád, že první epizoda sezóny druhé je snad ještě lepší a upřímně jsem mé nadšení vlastně ani nečekal. Epizodě rozhodně napomáhá větší stopáž (52 minut), kdy těší jak temnější/gang úvod, tak i echt westernový zbytek (příjezd do města na koni/speederu, spojení se s místním šerifem...). Akce je parádní a poslední třetina je jeden velký eye-candy moment. Přirozeně palec nahoru i za Timothy Olyphanta, pro něhož mám jednoduše slabost. Překvapením (určitě příjemným) je i skutečnost, že po velké popularitě malého Yody se tvůrci nerozhodli mu dát nějak větší prostor, takže pořád funguje jako takové hezké a roztomilé rozptýlení a divák se ho nestihne zbytečně přejíst. Je mi jasné, že po tomto neskutečném rozjezdu se bude určitě zpomalovat (ostatně rozpočet asi nebude nafukovací), ale pokud zbytek bude alespoň z poloviny tak dobrý, tak bude převládat maximální spokojenost.