pan Hnědý

Jen Vy a plátno. Tma, ticho, destrukce vnímání, přechod do jiné dimenze. Brakhage je snový, nadžánrový, meditativní, experimentální kamera s dotekem jiného světa. Po Visual Training od Franse Zwartjesa druhý nejlepší silent prožitek mého života.

Snový, dolanovsky hudebně prozářený film. Melancholický, myšlenkou rozvinutý art, který dozní po čase. Opticky přesný na detaily a emoce mladých herců. Probuďte mě, až se někdo přiblíží a natočí nadživotní prožitek, jako Fien Troch. Čtvercový formát zanechává dotyk festivalového nádechu. [Aff, 2017]

Nuri Bilge Ceylan je výjimečný tvůrce s nesmírnou optikou. Nesmírně vtahující, až experimentální kamera Gökhana Tiryakia podaná citlivě a opatrně, jako v Zimním spánku - geniální třetí Ceylanova ruka. Tiryaki podává důležitou platformu pohybu kamery zblízka - snímá detaily - záběr na lámající se rostliny, tváře emocí herců, silného větru a odrážející se světla z bouřky, dokonalá scéna s dcerou starosty, která podává čaj (už její příchod je geniální, opatrně snímaná tvář dívky). Dialogy vybroušené a vtahující, které se postupem času rozkládají v příběhu (záhadná smrt nádherné ženy), ale i v našich myšlenkách (prášky na infarkt a jejich následek). Postupem času se Anatolie neskutečně drásajícím tempem stává dramatem, který vyráží dech. Závěr v pitevně mě odrovnal.

Žádný jiný film mi tak dlouho nekoloval v žilách jako Zimní spánek. Film, ke kterému se budu vracet za další měsíc, rok, dekádu. Až krutě jsem vyžadoval drsnější emocionálnější zásah v domě Ismaila s Nihal, ale to už by byl jiný příběh (Trier, Haneke). Zimní spánek si dokážu představit jako vůni stránek s nekonečným rozsahem a pokračování (hloubka postav je na tisíc stran). A taky se potvrzuje kvalitní divácké oko viz. hanakonochi, mizunohana, WillBlake.

Philip Gröning otevírá dveře do nadpozemského kartuziánského řádu La Grande Chartreuse, trvalo to dlouhé roky a tím získal Gröning čas v myšlenkách - odrazem je dokonalá kamera, detaily zaostřené geniálně a s citem (přesně jako to obdivuji od Zabého). Světlo z oken, prostředí hor, noční nebe plné hvězd, tiché chodby, tiché čtení, záběr na svíčky, odstín slunce v místnostech kláštera, pokrývající hory sněhem, praktiky mnichů a zpěv, kdy kamera se odkloní do přírody a záběry na květiny je pohlcující spirituální zážitek - vše naprosto dokonale vyvážené, je fascinující jak Philip Gröning zachytává všechny detaily, propojenost kartuziánského řádu a jeho světa uvnitř a reálného světa o pár kilometrů dál (panorama domů, letadlo, které nás na chvíli odkloní do naší reality). Pokud ve Vás stále rezonuje duchovní síla, rozhodně doporučuji Walker od Ming-liang Tsai.

Kubrick má Eyes Wide Shut a Bergman Scenes from a Marriage. Tak vyzrálý, osobitý, vztahový a životní film jsem dlouho neviděl. Herectví Ullmannové a Josephsona světový. Bergmanův život otisklý filmovou optikou v nesmírné hloubce postav, životních zvratů, emocí, rozdílných názorů, nenávisti, touhy, nenaplněného snu, až přesahuje hranici filmového pásu. Bergman ví o čem točí a dělá to dokonale - přesnost a detailnost záběru na tváře plné emocí se vidí párkrát za život.

Pomalá, až snová kamera dotýkající se Carlose Reygadase. Neuvěřitelná část mezi stromy. Nevšední zážitek na pokraji zániku.

Filmová optika, která zobrazuje vize.

Tam, kde vychází slunce, vysvítá nová naděje. Reygadas se dotýká filmového nebe.

Film o mladém muži, který se zamiluje do starší ženy. Sleduje ji, až špehuje. Miluje její pohyb, její pohledy, každý její okamžik, každou minutu sní. Žena je lehká střídá partnery, vypadá spokojeně, ale uvnitř je osamělá. Všechno skončí tak, jak má i nemuselo. Krátký film o lásce - o osamělosti, o nenaplnění, o krutosti, o ponížení, o zlomené lásce. Film točený ve špinavém sídlišti s minimálním prostorem, ale s dokonalou optikou Kieślowskiho. Povznášející, citově nádherně vyplněný film. Poslední záběr je myšlenkově dokonalý.