VictorMartel

Soudruzi podnikatelé, ať už jste si ve vzájemné konkurenci udělali cokoli, poučte se ideou tohoto krásného milostného příběhu z hollywoodského pseudoživota a zlíbejte se do zapomnění.

Ne všichni vyrážejí na okupační mise za autentičtějším dobrodružstvím po již stereotypní virtuální přípravě jako princ Harry, který si svůj „trest“ pálit to do nepřítele z bojového vrtulníku pochvaloval s odkazy na prý podobnou atmosféru při hraní konzolových stříleček (aféra z ledna 2013). Někdo jiný se vypraví do Afghánistánu, aby otestoval manželčinu věrnost, někdo proto (včetně velitelů), že se doma vzmůže sotva na ty tzv. nepojdřadnější práce (takže mír = trh přirozeně není zrovna jeho gusto), někdo to má jako zážitkovou turistiku („who else gets a chance to see shit like this?“). Všechny tyto motivace jsou tu odvyprávěny a film tak samozřejmě naznačuje, že škála důvodů k osobnímu zapojení je dále rozevřená do neznáma. Zatímco třeba v Kubrickově Full metal jacket/1987 se mužstvo ocitne v centru hutné palby a přejeme mu se z toho nějak prostřílet ke klidu, tento film přiměje diváka prožívat s celkově frustrovaným, ba ze sebe a svých původních představ konsternovaným vojákem jeho střeleckou „slinu“, třeba měsíce neukájený hlad po headshotu. Film hlavně bravurně zvládá multisubjektivní střídání jak perspektivních, tak reflektivních poloh, takže jako málokde jinde je celkem barvitě probíráno prožívání takové volby. Vskutku, každý dobrý válečný film je něčím originální, jak to ostatně odpovídá jimi líčenému ději. A nejen, že je každá válka něčím jiná, i válka každého jednoho člověka v jakékoli společné válce je jiná.

ROZPRACOVÁNO (DODĚLAT PO PŘEHODNOCENÍ) Protiví se mi koncept přehnaně odporného Hitlera. Z historických záznamů i svědectví jeho četných příznivců je zřejmé, že reprezentoval otcovský archetyp a vzbuzoval důvěru samotným zjevem. Jako neméně fotogenický, jen ještě drobnější Stalin strhával pozornost uměním vlídné tváře, nasazované pro uvolnění v průběhu vyčerpávajících eskalací ŘEČNICKÉ? (změním) zuřivosti, jejíž charisma za doprovodu OMAMUJÍCÍ? (změním) gestikulace dokonale vytěžil pro svůj bezprecedentní historický úspěch. Hitler dodnes, třebaže obvykle zastřeně, fascinuje i své ideové odpůrce, kterých je vesměs většina. Tudíž toto filmové aranžmá přetěžuje rysy, které fakticky ani neodpovídají ztvárňované fysiognomii reálné historické postavy. stupňující se, zdárně stimulovaná poptávka po nepřetržitém sledu zabíjení, umělé brutalitě a s ní spojených fysiologických absurdnostech je podezřele přímo úměrná ústupu fenoménu smrti v jeho surové podobě a mnohem častějším výskytu, který charakterizoval životy generací dřívějších (hladomory, války, smrtelnost dnes již medicínsky zažehnatelných nemocí, úmrtnost hojného počtu novorozenců, z vyšší rodinné koherence vyplývající blízkost umírajících prarodičů), takže čím je nám realita bolesti vzdálenější, tím návykověji se vyžíváme v bláhových představách o schopnostech, ničím nikdy neosvědčených, hrdinsky jí čelit. I proto se tedy lidé baví konsumací takových pohádkových, romanticky prostých interpretací života a bez otázek akceptují obraz světa rozděleného mezi anděly a čerty. Facka je pro ně zážitek z obrazovky, tím spíše něco horšího, a s potěšením či pocitem legitimity ofensivně jednají podle nich jen zrůdy, jimž dějiny občas zázračně dopřejí mimořádné popularity. Ve svých snech se z důvodu absence hrubých konfliktů vypořádávají s takovými nestvůrami - potřebují je, aby jim dopomohly k představě, že je potřeba jich samých; nejsou si jisti smyslem své civilisačně komfortní existence, a proto se ládují hypothetickými problémy, protivníky a katastrofami. Neptají se, je-li na tom něco pravděpodobného a může-li masy cítících a přemýšlejících organismů prostoupit duch nějakého jednoduchého fanatického ďábla s megalomanskou posedlostí revidovat vše, co se kde myslí pod pojmem cílů a zásluh. Hitler nebyl žádná drakonická postava z podsvětí. Dojmem krutosti by nepřesvědčil, naopak s aurou nezdolnosti a přísnosti vynikl jako neohrožený zastánce lidu, a protože mohl stavět na tom, že antisemitismus není mladší než diaspora a dávno se, natož s ideologickou oporou v sociálním darwinismu, ledasco svádělo na Židy, stal se jeho rhétorický génius v reakci na hospodářskou krisi a špatnou makroekonomickou koncepci meziválečného Německa (trvání na zlatém standardu a Brünningovy škrty) tak mocným. Všichni velcí diktátoři plní úlohu otců a z jejich fysiognomie lze spolehlivě vyčíst, proč právě jejich charisma upoutává pozornost ponížených a zbídačelých; zaměřením se na jejich fysiognomii dešifrujeme naše vlastní rozpory a tužby, vyčteme z ní, na čí straně bychom sami pravděpodobně stáli. Národ s jejich nástupem začíná zase věřit v poctivost, v píli a ve spravedlnost. Spasitel se neukájí zlými úmysly, neoplývá fluidem evidentního kazisvěta, je neprůhledný i sám sobě, hnán elánem, ale i bludem, že jeho elán stačí, aby byla konečně nastolena spravedlnost. Hitlerův postřeh, člověka zmasírovaného pohádkami o proto už hloupém, že vůči „židovskému intelektualismu“ brojícím Vůdci a příliš přesvědčeného celkovou těžkopádností textu jeho knihy překvapující především jeho psychologicky brilantním líčením poměrů na ulicích Vídně (Mein Kampf, München, Franz Eher Nachfolger 1943, s. 26-28; česky in: Mein Kampf, Plzeň, Otakar II. 2000, s. 27 n.), by neměl být uměle upozaďován moralistickou karikaturou jeho dějinného výstupu, neměly by být karikovány dějiny tak tragické a my bychom si měli konečně připustit, v čem je možné a dokonce přirozené s osobou i tak neblaze osudnou sympatizovat. Pokryteckým zapíráním souhlasu s jeho způsobem kritiky příslušného civilisačního přechodu a vypořádávání se s moderním hodnotovým zmatkem, jinak řečeno důvěrou v nesvéprávnost několika generací Němců, se z našeho vlastního morálního fašismu nevyviníme. Jestliže Hitlerova tragédie přijde nazmar, stane se možná také naší tragédií. Proto nepochopený Hitlerův úspěch je jedním z nejzlověstnějších neúspěchů dneška.

Poněkud trapnější bondovský archetyp.

Kdo ví, zda papežovu chování za války více odpovídá zde uplatněný žádné selhání nepřipouštějící povahopis, nebo názor oblíbený v ateistickém prostředí reálného socialismu, že to byl kolaborant (uplatňovaný ve 4. díle českého seriálu Vlak dětství a naděje). Oba jsou podezřele vyhrocené do nelidských obrysů, ale tato Londonem propagovaná verze se natolik podobá případům idealizovaných historických figur, že mám zase jednou důvod věřit přízemnější verzi ideologického protivníka.

Nedivím se, že seriál vydělával ty pohádkové peníze, protože byl vybudován na prostém, kulturami napříč sdíleném základě a těží z věčné poptávky po přátelství. Pomáhá počet postav i rovné dělení plochy mezi pohlaví, nápad čtyři z nich spářit i že vznikl v 90. letech, kdy si takřka celý svět dopřával sen o šťastném „konci dějin“, zatímco o úskalích globalizace věděl málokdo. Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, ale právě tento základ už slibuje velmi trvalou zábavu, která dovolila hercům s postavami splynout natolik, aby s tou další kolosální podpůrnou organizací a technickým zázemím mohl vzniknout rekordní výdělek. Je příznačné, že žádný z hlavních herců neměl s ničím vlastním takový úspěch. U vrstevníků, kterým to doma pouštěli rodiče, jsem se setkával s velkou chválou, takže ze zvědavosti jsem si někdy záhy po dvacítce v čase volna sjel kulisově celý seriál, včetně originální verze, která nabízí do českého prostředí nepřeložitelné Chandlerovy hlášky, například ty žertující s fonetickým dvojsmyslem vítajících obecních značek („You’re in Sample.“ vyslovuje jako „urine sample“; 24. epizoda 3. řady) nebo buldočí (štěněčí) fysiognomií herce Karl Malden (11. epizoda 4. řady). Jak musím přiznat tvůrcům, že vybudovali globální seriálovou značku, musím ještě více žasnout nad těmi, kdo mi seriál doporučovali, jako bych měl každý jeden díl kdovíjak prožívat. Zabírala třetina, což tak nějak odpovídá rozdílu mezi mnou a vrchovatě uspokojenými vychvalovači. V průměru nejvíce mě bavily 6., 9. a 10. řada. Výběr epizod: 1. ŘADA: 2, 3, 9, 14, 15, 22, 24; 2. ŘADA: 1, 3, 5, 9, 19, 23; 3. ŘADA: 2, 5, 14, 17, 22; 4. ŘADA: 2, 8, 10, 12, 15, 18, 24; 5. ŘADA: 1, 3, 4, 9, 11, 12, 19; 6. ŘADA: 3, 5, 6, 9, 11, 14, 16, 21; 7. ŘADA: 1, 8, 17, 18, 20; 8. ŘADA: 2, 8, 13, 18; 9. ŘADA: 7, 8, 15, 17, 18, 19, 20, 22, 23-24; 10. ŘADA: 2, 3, 4, 5, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17-18.

Že „mythologie“. Grandiosní akční omalovánky, v nichž se lze uplatnit i se zkušenostmi z ochotnického divadla.

Co vím, o Nietzschem se udělaly dva filmy. Surrealistický brak Dias de Nietzsche em Turim a z knihy Irvina Davida Yalom vycházející When Nietzsche wept. Vím dobře, že kdo se drží primitivní záruky archivních záznamů a jiných o sobě prostoduchých reálií a nevyniká nadáním a citem Flaubertovým (jehož opatrný minuciózní postup vedl například k Salambo; vyzdviženo Šaldou v Josef Braun: Mezi vyhnanci [vytištěno in Kritické projevy 1]), ten se nakonec zastaví na pouhé dokumentaristice, zatímco bibliografický román musí vystihovat historii plasticky, aby ji přiblížil soudobému cítění. Předlohu tedy z principu neodmítám, nicméně filosofie je filosofie, a jestliže je to navíc filosofie cynismu, která se tak často pouští do útoku na vše „lidské, příliš lidské“ a místo plytké, vypočítavé dobroty cení jen dobrotu skrytou pod maskou nesdílné tvrdosti (Mimo dobro a zlo, § 40), pak zrovna komerčně kalkulovaný převod do vlídného jazyka sentimentalitě se oddávajících čtenářů/diváků dneška žádnou reálnou výpověď nepodává.

Starověk á la Kusturica.

Pokrytecké porno s herečkou, která by se mohla učit od zhrzené prasnice v Sa majesté Minor/2007, říznuté Armageddonem. Ohrané klišé katastrofických a akčních sci-fi: prezident zase nebyl informován o nějakém tajném bezpečnostním projektu.