Willy Kufalt

Takže po Dámě v jazeře máme tady další noir s výraznou subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy – tentokrát však jen během první třetiny do zásadního zvratu, kdežto i tam jsou občas vloženy záběry z jiných úhlů pohledu. Což je ale určitě fajn, pokud se s originálním filmařským prvkem napodruhé pracuje již jinak, postup se tudíž nestává tak repetitivním, navíc tato volba snímání má zde i svůj hlubší smysl, když tvář hlavní postavy spatříme až ve chvíli po plastické operaci se změnou identity. Úvodní třetina s útěkem z vězení a několika střety oplývala skvělou atmosférou (včetně zdařilé surrealistické sekvence!), s propuštěním pacienta s novou identitou „na svobodu“ rostla očekávání, ale pak napětí jaksi zamrzlo ve spleti vztahů a romantiky a přes hezkou černobílou estetiku, která tomu v této chvíli však dodávala spíše mírný chlad, mě to jaksi nebralo. Dech plně pro mě nabrala Temná pasáž až v poslední třetině s odchodem nejednoznačného hrdiny Vincenta za hledáním a objasňováním pravdy, kde se napětí doplňovalo s mírným ironickým nadhledem... Nakonec jsem dost dobře bavil, vzhledem k zmíněné prostřední části na mě nefungoval film po celou dobu. Některé scény (např. setkání s policistou v baru), černobílé záběry, vedlejší postavy i ten výkon Humphreyho Bogarta jsou zde přímo ikonické, ale celkový zážitek z noirové dobovky tady vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky: [70%]

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a onemělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomýšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%]

Kdyby se ve více scénách ve druhé polovině Aprílu neobjevilo vyrůstající dítě, ani zde nenajdu prvek, na základě kterého bych si jasně potvrdil přítomnost onoho časosběrného experimentu s hraným filmem točeným po epizodách v průběhu několika let. A kdybych si předem nepřečetl zdejší obsah, tak si ono plynutí několik let v průběhu filmu snad vůbec neuvědomuji. Mít možnost přesně se časově orientovat v každé scéně (dochází-li mj. na reflexi lokálních událostí v Itálii s prostřihy na /rovněž nedatované/ TV reportáže) a vědět, kolik času v prostřizích ze scény na scénu vždy uplyne, snad by Apríl na mě fungoval ještě víc. Jinak... Nanni Moretti je vcelku zajímavý týpek, který svůj opětovný narcismus naštěstí tady vyvažuje úspěšným nadhledem, navíc takto na chvíli nechat diváky po celém světě nahlédnout do své duše nejen coby filmového tvůrce (což se v jeho počinech děje naopak často), ale i coby člena rodiny: jako otce, manžela, syna atd. v zcela úpřimně působících rodinných záběrech, si žádá celkem slušnou odvahu. Apríl bych asi jednou větou popsal jako sérii střípků z běžných dnů angažovaného umělce-filmaře: v soukromí, v zákulisí i na place. Poněkud jsem se minul se závěrem, kde si samotná existence tohoto filmu a vyústění metafilmové linie o přípravě podobného projektu značně odporují, když oproti reálnému Morettimu (ten svůj Apríl, když ho můžeme sledovat, dokončil) dá filmový Moretti přednost natáčení jakémusi studiovému muzikálu (který snad reálný Moretti nikdy nenatočil) a já tápu, co mi chtěl „básník s kamerou“ tímhle protikladem říci. Dávám silné 3 hvězdičky za často zajímavé sledování a humor; mínusy doprovází taky pocit, jakoby NM často točil dokola ten samý film v různých variacích, subjektivně za mě s jednou slabšími až mnohem horšími, jindy i lepšími výsledkami. Jako časosběrná filmová série to dohromady není zase špatné (ačkoliv Sogni d'oro...), ale oslovuje mě ní Moretti opravdu střídavě, jak kdy a jak čím. [70%]