Fridecka

Doslova milé a něžné pohlazení po duši, velmi velmi lidské. Ačkoliv to by asi nikdo nečekal při setkání otce, chronického alkoholika a jeho úspěšné poněkud obhroublé dcery, která je taková zřejmě z toho důvodu, aby si nikdo nedovolil jí ubližovat. Tak tihle tva týpci se nuceně setkají. Trochu to vypadalo hloupě nutit jednoho co pije jak duha dlouhá léta k léčbě alkoholismu, ale budiž, ono tam zase až tak o samotnou léčbu nešlo nebo terapie to byla, ale poněkud jiná než bychom očekávali. Postava, kterou hraje Stellan Skarsgard je realita sama a Stellan hraje až běží mráz po zádech. Obě ústřední postavy jsou psychologicky velmi dobře propracované a proto by ani vůbec nemuselo být důležité co přesně se děje, protože přesně vnímáte každý emoční stav těchto lidí a to mě na tomto filmu tak bavilo. Na pozadí všeho je matka, žena, která oba ovlivnila, pravděpodobně negativně, ale nakonec je to zase ona, která jim umožní, aby si navzájem porozuměli a udělali jeden druhému místo v životě. Film není vyjímečný zpracováním, ale kvalitním scénářem a bezchybnými hereckými výkony. A za ty bych dala zase jednou klidně hvězdičku navíc.

V očekávání průměrného filmu s dojemnými vzpomínkami na osudové mládí zhýralé filmové hvězdy jsem byla příjemně překvapená nostalgickou sladce-hořkou atmosférou filmu. Ale bohužel jakoby to co hlavní hrdina zažil, tragédie, ve které byl nepřímým účastníkem, bylo nějakou omluvou pro jeho nynější zhýralý a prázdný život. A nepřišlo dle mého názoru žadné ponaučení ani prozření do jeho života. Nevím, zda se něco stalo s jeho svědomím, spíše jakoby vše pasivně přijal a bolesti jiných jím tak nějak protekly jako voda a nespraví to ani dojemný závěr. Vnímám jeho příběh tak, že prostřednictvím tohoto muže a jeho vzpomínek tedy převážně nahlížíme do osudů jiných lidí.

Knihu jsem nečetla, ale film je kus života, kdy se bolest zdá být nekonečná. Velmi obdivuji výkon Kim Basinger, která pro mě dosud byla představitelkou postav s vysokým sexappealem a tady je úžasná. Je zde zřetelné, že když rodiče ztratí děti, navždy jim to změní vnímání života, stane se něco proti přirozenému běhu času a bolest může trvat věčně, zde to tak alespoň vypadá. A život je pak peklem na zemi. Nicméně místy zachází dílo až do humorné polohy, což je v záplavě depresivních prožitků velmi osvěžující.

Vztahové peripetie tentokrát po italsku. Kdo miluje více a kdo méně? To je to oč tu běží. Neustálé potkávání a míjení se ve vztazích, kdy oba, muž i žena hledají ideální pozici, touží být šťastní, ale nejde to teď a tady s tímto člověkem. Jako nastavené zrcadlo je zde vztah homosexuálního bratra hlavního představitele, který při setkání se svou smrtelností objevuje jak krásný je život a co pro něj vztah a jeho partner znamená.

Ve vzpomínkách a blouznění umírající staré ženy ožívají lidé z jejího života, jež její dvě dcery nepoznaly. Dílko je to malé, ikdyž hvězdně obsazené. Právě očima této staré żeny vidíme určité věci jako malichernosti ve srovnání s pomíjivostí života. Vidíme jak každý člověk si nasbïrá do vzpomínek mnoho blízkých lidí, kteří se dotkli jeho srdce a sehráli v jeho životě určitou roli. A poznáme zde pár lidí, jež jsou velmi důležití, bez nichž by náš život nemohl nikdy být takový jaký byl, jsou to lidé, na které jednou možná budeme vzpomínat, protože se nám do života zapsali nesmazatelným rukopisem. Když už je člověk jen takový krůček od smrti, pak pozná vzácnost těch lidí i momentů. Klíčové jou věty: V životě jsem udělala spoustu chyb...A co když jste neudělala žádnou, život by mohl být poskládaný z chyb.

Velmi jemný a citlivý příběh. Tragická událost a stísňující atmosféra maloměsta ještě více kontrastuje na pozadí křehké a čisté první lásky. Z filmu čiší neutěšenost rodinných vztahů, lidé jsou v těsné blízkosti vzdáleni na míle daleko, jakoby není úniku z každodenního trápení. A tragická událost vše jen podtrhne, jakoby na černý list papïru ještě spadla černá kaňka. Ačkoliv jsou témata převážně depresivní a závažná, je film plný života, emoční stavy hlavních postav jsou přímo hmatatelné a velmi uvěřitelné. Konec filmu je pak očekávatelný a zřejmě úmyslně velmi strohý.

Tento film vnímám jako pěkný rozjezd k dalším Almodóvarovým skvělým filmům. Nepostrádá autorův nepřehlédnutelný rukopis, děj se zabývá jak jinak než ženami a komplikovanými vztahy mezi nimi a muž je zde jaksi v pozadí, jako nezbytná kulisa, která je někdy příčinou událostí. Celkově film púsobí trochu komicky, místy jako telenovela, hraje všemi barvami, ale je to jen zdání, vše je promyšlené a téměř dokonalé.

Snímek zobrazující jak těžké, ale nakonec poučné může být dospívání. Kluk si zde hodně vytrpí a určitě to není správné, a nakonec ho to do života neskutečně posílí. Je zde sděleno prožívání kluka, které dospělí ne vždy vidí a zohlední. Matka se synem, co konecně našli alespoň iluzi domova a " pevné zdi"/představované despotickou hlavou rodiny/, která je pak nakonec oba málem zavalila jak byla neprorazitelná. A je zřejmé, že nakonec zjistili, że než mít jen iluzi domova a rodiny, tak je pořád lepší, aby zůstali sami dva. Moc příjemný film korunovaný hereckým výkonem DiCapria v jeho raném věku, kdy mu již tehdy prorokovali, že má před sebou slibnou kariéru. Škoda jen, że se nedostalo na podrobnější zobrazení např. postavy homosexuálního kamaráda.

Smekám před výkonem Seana Penna, věřila jsem mu každé gesto i slovo. Citlivý příběh předávající poselství, že mentàlně retardovaný člověk v naší společnosti uspěje jen stěží, ale co se týče vztahových prožitků může nás zdravé obohatit i dokonce převýšit. Trochu jsem se bála, zda nepřijde nějaký kýčovitý konec, ale vyšlo. Vůbec to není jednoduchý film hrající na city, ale celkem reálné zobrazení třecích ploch nás "normálních" a těch druhých "hloupějšïch". Ve filmu je také mnoho nádherných a pravdivých replik mezi otcem a dcerou.

Násilí v bílých rukavičkách, které vstoupilo přímo k vám domů. První půlhodinu jsem měla velké nutkání odejít, ale režisérovo umění mě doslova přinutilo setrvat a sledovat tu sofistikovanou tragédii a nechutnost až do konce. Na druhé straně nevidím východisko. Nebo snad žádné není? Existuje nějaká obrana před čistým zlem v kombinaci s poměrně vysokou inteligencí a úplnou absencí soucitu? Nebo nám snad pan režisér nastavuje zracadlo k tomu všemu násilnému co se na obrazovkách denně dehrává. Počin vhodný k zamyšlení, k druhému shlédnutí již nikoliv.