LeChouan

Svět Ledu a Ohně patřil a patří k mým nejoblíbenějším fantaskním světům, a to od chvíle, kdy jsem brousila knihkupectvím, protože jsem si nutně, ale opravdu nutně, potřebovala koupit knížku – padla mi do oka a pak do ruky série „Píseň ledu a ohně“ a já si koupila první díl; hned po jeho přečtení jsem dokoupila zbylé tři díly a čekala …. kdy už konečně autor napíše pokračování. Svět Ledu a Ohně jsem považovala a považuji za stejně dokonalý jako svět Pána prstenů. Středověk takový, jaký snad opravdu byl. Propracovaný svět feudální společnosti, ve kterém se po smrti panovníka objevuje vícero pretendentů na trůn. Nejmocnější lordi se střetávají na válečném poli, na poli diplomacie, intrikují, méně významní páni mění strany; můžete vyhrát bitvu díky lepší válečné strategii, sliby, penězi. Na rozdíl od „her o trůny“ v našem světě se musí počítat i s magickými silami, ale stejně jako v našich dějinách neexistuje prostá a zřetelná hranice mezi černou a bílou, mezi dobrem a zlem. Postavy jsou vícerozměrné, málokterou lze snadno začlenit do jednoznačných krabiček „padouch“, „hrdina“, „čestný člověk“, „moudrý člověk“ - a stejně jako v našem světě naprosto neplatí, že člověk s převážně dobrými úmysly nemůže přijít o život. Autor knižní série projevil neobyčejnou imaginaci a vytvořil důmyslný svět - od geografie, národností, přes historii, náboženství, až k jednotlivým rodům a konkrétním postavám. Kdo by se pak nebál zfilmování, předžvýkání báječně rozpracovaného světa pro ty, co neumí číst/jsou líní číst/ nemají fantazii – se vším humbukem, který toto bude doprovázet: od znovu vydávání knih po nabídku nejrůznějších suvenýrů. Ale strach byl zbytečný – seriál se povedl (i když humbuk se konal). Zejména první čtyři série, které celkem přesně odpovídají knižní předloze, jsem si užila naplno; i když mne už zvraty nemohly překvapit. Velká škoda, že autor knižní předlohy se zjevně zasekl a knižní série, která se stala značně složitou (některé linky byly ve filmové podobě měněny, vypouštěny), zůstane patrně nedokončena.

„Já jsem Uhtred, syn Uhtredův, a toto je příběh krevní msty. A je to vyprávění o jedné ženě a jejím otci, králi. Byl to můj král a za všechno, co vlastním, vděčím jemu. Jídlo na mém stole, sídlo, kde žijí, i meče mých mužů, to vše pochází od Alfreda, mého krále, který mne nenáviděl.“ (Bernard Cornwell. Poslední království). Tentokrát to byl film, který mne nasměroval ke knize – přesněji ke knihám a jejich autorovi Bernardu Cornwellovi, díky němu se zase o něco více orientuji v dějinách Britských ostrovů. Série „Uhtred z Bebbanburgu“, tvoří již 20. knih, tak je možné čekat po nejnovější 4. řadě další. Seriál „Poslední království“, který se překrývá s převysoce (pře)ceněným fantasticko-historickým seriálem „Vikingové“ sleduje anglo-saskou stranu válečného konfliktu. Knihy i seriál seznamují s ranými dějinami Anglie – třebaže průvodcem a hlavní postavou je smyšlený ealdormann, „earsling“ Uhtred. Jak jsem zjistila – oproti knižní předloze – jej filmaři zpodobnili nikoli jako dvou metrového blonďáka, ale povedlo se jim ponechat mu jeho earslingovství („earsling“ - zmrd, smrad, cucák), paličatost, přehršle sebevědomí, zbrklost a nadutost, které se s věkem budou mírně obrušovat - tak není, proč si stěžovat. A jsme v 9. století - zastihneme tehdejší „Anglii“ téměř již dobytou Dány, patří jim Northumbrie, Východní Anglie, Mercie. (V 1. řadě seriálu je letmo ukázaná epizoda z dobývání Východní Anglie a osud jejího krále, posléze světce, Edmunda, budiž výstrahou před přílišným a neuváženým mluvením.) Dánové se chystají získat poslední království, to nejbohatší, které jim ještě nepatří – Wessex. V cestě jim bude stát již zmíněný earsling Uhtred a především král Wessexu – Alfred, odhodlaný zachovat Wessex pro Anglo-Sasy a pro křesťanského Boha. Alfred, snící o Anglii, o sjednocených křesťanských královstvích pod jediným panovníkem. Je tedy o co hrát – na poli bitevním i „diplomatickém“. Nejvýraznější postavou je Alfred (vnuk krále Ecgberta, kterého známe z Vikingů) mimořádně inteligentní, vzdělaný, mimořádně zbožný, mimořádně pořádkumilovný panovník; zbožností a puntičkářstvím, moderně řečeno, „leze Uhtredovi na nervy“. Málokdy mne vedle postavy zaujme i herec, který ji ztvární, ale David Dawson krále Alfreda zahrál tak dokonale, že mu věřím každý sebenepatrnější výraz v obličeji.