Psema

We had sick night, bitches. Wolfpack4ever.

WTF?

Genius loci skoro až refnovských parametrů a v něm komorní příběh neurózami utrápeného malého kluka, který touží po mamce. Nebýt oslích můstků v závěru (byť solidní masox mnohé vynahradí a ani ve slabších chvilkách film netratí na atmosféře a napětí), bylo by to jednoznačně za plnou palbu. Nejen v rámci žánru každopádně jeden z vrcholů letošní kinoprodukce.

Direct-to-DVD blábol, který se nějakým omylem dostal do amerických kin. Zoufale nezáživný scénář by ani nevadil (i když těch jalových hlášek, "šokujících" zvratů a debilních dialogů bych byl rád ušetřený), horší je, že Hill už asi úplně zapomněl režírovat a točí zhruba stejně jako kluci od Walker Texas Rangera. Takže jeden úder sekerou se stříhá rovnou natřikrát, přestřelky jsou bez napětí, protože se jede na záběr-protizáběr a o nějakém napětí ani neslyšel. Nejvtipnější jsou pak ryze amatérské rádoby efektní zoomy, které už se odnaučili i čeští amatéři, kteří objevili Sony Vegas. Vlastně ani nevím, proč ty dvě. Možná proto, že Sly intonující jako Rocky v zabijáckým balení mi přišel hrozně vtipnej, možná proto, že Sung Kang fakt neumí hrát. Anebo to bude tím Momoovým lišáckým úsměvem pod fousy a zjevením Slatera, od kterýho jsem věděl, že je ten film je definitivně na kulku do hlavy.

Závěrečný pokus o poetickou dojímavost Mamu sráží stejně jako celková mimóznost námětu, ze kterého s každou další minutou civí vypočítavý konstrukt (hlavně finále je spolu s flashbacky evidentním oslím můstkem z bezvýchodné situace). Jenže tahle mamina vaří atmošku jak se sluší a patří, což je potřeba ocenit hlavně ve světle nezvládnutých blábolů typu nového Evil Dead. Technicky mi vadí jediná věc: Prudce zářící reflektory do oken uprostřed hluboké noci. Čekal bych, že takovou školáčinu si minimálně Riestra pohlídá.

Levine má rezervy v akci a tentokrát mu to sem tam drhne i jako vypravěči. Ale srdíčko tam prostě zase je, stejně jako milej sociální přesah.

Prefabrikovaná sparksovská oranžáda vydojená pevným řemeslem, proti kterému nelze říct ani popel. Někdo z toho hází šavle, já si v nenáročné náladě celkem pošmáknul. Guilty pleasure.

Strašlivě nevyužitý potenciál, neboť se film od začátku do konce plácá v uměle dramatizovaných storkách o ničem (resp. o hysterkách, o rozhodnutí, jestli být otcem... bla bla bla, zkrátka povrchní bulshit, který člověka napadne jako první), aniž by dal prostor jediné celkem zajímavé a sympatické linii (Crawford-Kendrick), nebo Father-partě, která v téhle sestavě měla plodit hlášky jako na běžícím pásu. Škoda, výsledek neurazí, ale vyprchá stejně jako trapný pšouk těsně před porodem.

Přes devadesát minut čistokrevného kinematografického pekla, které napsal retardovaný ufon a zrežíroval jeho hyperaktivní bratranec se CGI průjmem . Beru zpátky všechno pozitivní, co jsem kdy na obranu Moora, popřípadě Woodse (asi ve slabší chvilce) prohlásil. Tihle dva jantaři by se mohli vzít konečně za ruce a svorně skočit z dvacetipatrového paneláku. Těžko říct, co je horší. Jestli totálně neinovativní "bum, bác" akce, gumák McClane, který už se ani nekryje, ale kosí Rusáky po tuctech, jeho synátor s Downovým syndromem (a přitom v Jacku Reacherovi je Courtney fajn), anebo imbecilní restart "něčeho jako zápletka" každých 20 minut, který se tváří strašně sofistikovaně, ale při ohlédnutí zpátky dává asi stejný smysl jako když dostanete tasemnici a to jste žrali jenom salát. Trpěl jsem celou dobu, zhruba osmkrát přemýšlel, že to pro zachování vlastního zdraví vypnu, ale nakonec jsem se i díky jednomu fuckáči a asi dvěma hláškám (které byly v traileru) překonal a dal to až do uberpatetického family-friendly dovětku. A nyní se jdu s dovolením vyzvracet do kýble a pustit si McClanea, který by v akčním filmu podle představy dnešního Hollywoodu chcípnul do pěti minut. Ale když už nic jiného, nechtěl by mu člověk dát facku. P.S.: Vývoj rodinného usmíření napříč třemi scénami o dvou stranách dialogů budiž zapsán do análu scenáristiky řádně perverzním střikem bez gumy.

Už při čtení předlohy jsem měl pocit, že kromě atmosféry bujarých večírků nejde Fitzgeraldovu klasiku adekvátně adaptovat bez toho, aniž by se člověk musel opírat o verbální fráze vytržené z textu. A Luhrmann tuhle domněnku jenom potvrzuje. Bohužel pro něj ale ani relativně doslovná adaptace nestačí, protože zatímco Fitzgeraldův román skýtá myšlenky mezi řádky , Luhrmann co neodhrká v povrchních frázích (dokonce i jednu z point vám musí Maguire říct přímo do ksichtu, protože z celku ji nevykoukáte), to ve filmu prostě není. Ano, večírky jsou nádherné, dynamické a soundtrack božský (u Lany a ukazování sídla to bylo málem na slzičku), jenže zhruba po půlce, kdy by mělo konečně začít o něco jít, se děj začne tříštit, působí na plátně skoro až směšně a nechtěně parodicky, a finále je skoupé na jakoukoliv emoci i přes Tobeyho spider-manovsky naběhlou žílu. A to se DiCaprio o toho Oscara tentokrát tak hezky snaží. Nakonec mu ale jako už tradičně zůstanou taky jen ty pěkné košile a sny a Luhrmannovi audiovizuální cinkrlátka, za kterými se od Austrálie neskrývá už absolutně nic. Na to jak se Luhrmann v rozhovorech kasá, jak je film i o současné generaci, si nechal sociální témata románu úplně protéct mezi prsty.