Stransky

Po všech těch filipikách proti tomuhle filmu, které jsem četl v denním tisku a na webu, jsem na Hunger Games šel s lehkou skepsí. Nebudeme si nic nalhávat, už dávno bohužel věkově nepatřím do pubertální cílové skupiny tohohle snímku a poslední reality show, která mě zajímala, byla první řada Vyvolených s šílenou Reginou a hysterickým Vladkem. Takže jsem byl příjemně překvapen, jak moc se mi, navzdory mým očekáváním, líbila zhruba první třetina filmu. Kapitol vypadá impozantně, vstup hlavních hrdinů do soutěže o přežití byl vcelku spektakulární, opilec Woody Harrelson jako vždy sympatický. Pak se to ale celé tak nějak rozplizlo. Mít to poloviční stopáž, bylo by to tak akorát. A kua, škoda toho konce! Mohlo to být nádherně morbidní.

Obávám se, že asi není úplně v pořádku, když jsem při sledování životního příběhu jedný spořádaný rodinky pociťoval největší sympatie nikoliv k zodpovědným rodičům nebo k vzorně studujícím dcerkám, nýbrž k věčně zhulenému lůzrovi. Ale je to tak. Našinec jistě ocení, že se to prakticky celé odehrává ve Vratislavicích, kam se hrdinové Soukromého vesmíru Heleny Třeštíkové na začátku snímku přestěhují z Prahy. Dostanou tady totiž byt. Teda vlastně baráček, na zdejším koupáku, kde pak zhruba od půlky osmdesátých let žijí, plodí další potomky, starají se o ně a postupně dům kultivují. Otec rodiny Petr si o tom všem vede deníček a semtam něco nafotí nebo natočí na půjčenou kameru. To vše na pozadí velkých dějin, reprezentovaných především pokroky v dobývání vesmíru, pádem Husákova režimu a pěveckými výkony Karla Gotta, který tady mimochodem působí jako pěkně vychcanej chameleon - přizpůsobí se jakýkoliv době, aniž by ho milovníci jeho tenoru přestali adorovat. První půlka filmu je taková jako blbá. Přišlo mi to podobný, jako když vám na zdvořilostní návštěvě tetička ukazuje omšelý rodinný fotoalbum naflákaný neostrýma momentkama bratranců a sestřenic ze třetího kolena. Pak se to ale docela slušně rozjede, hlavně díky prvorozenýmu synovi Honzovi, který se v pubertě začne bouřit proti rodičům i systému nejen účesem, ale třeba i fakáčem namířeným směrem ke škole. Honza nastoluje nekompromisní anarchy životní postoj vystavěný na pěstování / hulení trávy a nicneřešení / nicnedělání. Je o rok starší než já, jezdil tehdy do školy do Jablonce, a protože to byl už tenkrát, někdy okolo devětaosmdesátýho roku, docela výrazný týpek, od vidění - zřejmě od stánku s hranolkama u Jabloně - si ho pamatuju. Asi i proto mě ve filmu jeho osud zajímal výrazně víc než životaběhy dalších členů rodiny Kettnerových. Anebo je to možná tím, že jedině Honzovy peripetie jsou opravdu zaznamenáníhodné. Zatímco zbytek rodiny žije standardně, Honza se dvakrát ocitne v krimu za pěstování marihuany, zkouší piko, ve finále odjede do Baskicka, kde myje nádobí v hospodě a sdílí lože s o dost starší vyžilou Španělkou, která navíc disponuje značně nesnesitelným pubertálním synem. Do toho vede buddhistický řeči, rádobyfilozofuje o konzumním světě okolo a samozřejmě kouří. Nevím, ale nebýt téhle dějové podvětve, asi by mě film vůbec nebavil. Ve finále sice Honza, slavící na Ještědu sedmatřicáté narozky, působí kapku jako zastydlej pankáč, ale přesto mně byl z celé famílie suverénně nejsympatičtější. A to přesto, že někdy působily jeho řeči fakt jako výplody vyčazenýho zmaštěnce. Jeho fuck off životní styl je totiž zcela prost pózy, což ani u alternativců - a dost možná právě u nich - není úplně obvyklý.

Je tam striptérka, kterou by měla okamžitě najmout firma Wrigley. Konzumaci žvýkačky posunula do netušeného levelu a myslím, že po natáčení musela s vykloubenou sanicí spěšně vyhledat nejbližšího fyzioterapeuta. Jinak je to strašně depresivní, ale fajn. Viděl jsem dvakrát a asi ne naposledy.

Brad Pitt v téhle svojí one man show několikrát říká, že „je těžké baseballu nepropadnout“ (nebo něco v tom smyslu). O baseballu nevím vůbec nic, takže mě film, který je o baseballu od a do z, až tak nenadchnul, ale už kvůli Pittovi stojí za návštěvu. A trenéra hraje famózní Philip Seymour Hoffman, ze kterýho tady udělali dědka k nepoznání.

Působilo to na mě jak rohypnol. První film v historii, u kterého jsem v kině regulérně usnul. Ale druhá půlka mě pak vcelku probudila. Nejlepší je na tom atmosféra poslední třetiny filmu - jak z Tajemství ocelového města nebo Vynálezu zkázy. Celkově ovšem slabota.

Muži, kteří nenávidí ženy nejsou zdaleka tak strhující jako Fincherovy nejlepší filmy – Sedm, Klub rváčů, Social Network – ale i tak hodně dobrý. Craig, který hraje hlavního hrdinu Mikaela Blomkvista, mi byl až do teď krajně nesympatickej, tady je ovšem cool.  Fajn je taky nacistická narážka na IKEA. Jinak je to prý, aspoň v první půlce, skoro dokonalá kopie švédského originálu, který jsem sice viděl, ale moc si ho nepamatuju. Ostatně stejně jako knížku.

Čo ti jebe, kokot, dopiče? Lóve je film dobrý na prosvištění slovenských nadávek. A i jinak je docela fajn. Příběh sice úplně banální a naivní, představitel hlavního hrdiny Maťa moc neumí hrát, ale celkově je na tom tak nějak vidět, že to ty kluci myslí vážně, že disponují značným talentem a až odrostou postpubertě a dostanou se k pořádnému scénáři, asi jednou natočí opravdu super film. Navzdory zhruba pěti okamžikům, kdy jsem měl chuť se zasmát na zcela nepatřičných místech a asi třem momentům, kdy jsem se za patetický řeči na plátně cítil trapně, je to cool.

Nebezpečná metoda je hodně neakční, značně salónně ukecaná a v některých ohledech přehnaná (Keira je tu až moc šílená). Ale přesto vcelku pozoruhodná, speciálně zajímá-li vás psychoanalýza a spol. Mě nejvíc fascinovalo, jak masivně Freud kouřil, a jak moc musel být Jung nadržen, když se spustil s pacientkou, z jejíž hysterie šla docela hrůza a jejíž záchvaty fakt nebyly zrovna sexy.

Na mejdanu je třeba se rychle ožrat a překonat tak tu trapnou úvodní zdvořilostní hodinku, než se akce rozjede. Protagonistům Boha masakru se to povedlo dost úspěšně. S výjimkou úvodní a závěrečné scény se to celé odehrává v jediném bytě, kde dva distingované manželské páry řeší potyčku svých synů a postupem času a díky zkonzumované whisky se stávají čím dál méně distingovanými. A je to opravdu vtipné a nelítostně přesné. Hlavně v popisu toho, jak si lidi po letech soužití lezou na nervy.

Po dost dlouhé době (asi poprvý od koktajícího krále) jsem byl v kině dojat, nebo jsem alespoň ve svém cynickém nitru zaznamenal náznak emocí, které to hodně připomínaly. Hugo je prostě milej film. Navíc strašně dobře vypadá. Že prý to je spolu s Avatarem jediný snímek, kde má 3D skutečně smysl. Asi jo, ve 2D to musí být poloviční zážitek. Hlavně večerní záběry na Paříž navíc náladou vyznívají, jako by byly točené na iPhone přes Hipstamatic nebo něco podobnýho. Fakt krása.