poster

Hugo a jeho velký objev

  • USA

    Hugo

  • SK název

    Hugo a jeho veľký objav

Dobrodružný / Drama / Mysteriózní / Rodinný

USA, 2011, 121 min

Komentáře uživatelů k filmu (1 244)

  • Cival
    ***

    Druhý Tintin. Virtuózně rozhýbané, parádní 3Dčko, řemeslná extáze. Ale celkové dojmy mdlé. Další Scorseseho milostné vyznání kinematografii bylo bohužel napojeno na uzívaný rodinný film, který nedává moc smysl a je až nepříjemně umělohmotný (a s nesnesitelným Cohenem).(3.2.2012)

  • Houdini
    ****

    Oscar 5 : Kamera, Výprava, Zvuk, Zvukové efekty, Vizuální efekty + 6 nominací: Nejlepší film, Režie, Scénář - A, Střih, Kostýmy, Hudba,(24.1.2012)

  • Galadriel
    ****

    Takovou audiovizuální nádheru a poctivé vyprávění, které Scorsese předvedl, už jsem hodně dlouho neviděla. Jak lépe připravit poctu největšímu rannému filmovému inovátorovi, než dalším filmem plným záhad a tajemna. Tepající prostředí pařížského nádraží vám od první minuty vtáhne do děje, do říše snů a na další dvě hodiny nenechá oddychnout.(15.5.2013)

  • Tosim
    *****

    Na tenhle film by měli povinně jít všichni, kteří někdy vyslovili větu "Vždyť je to jen film." Druh umění, které tříbí náš estetický názor a bez jehož nepřítomnosti by život byl o tolik chudší ... jak jednoduché. Martin Scorsese se nebojí postavit značnou část filmu víceméně na dětské fantazii (dětská traumata jsou logickým vyústěním) a radosti z umělecké tvorby. Martin Scorsese je Hugo. Zařadil se tak po bok Giuseppa Tornatoreho a jeho Bia Ráj a Americké noci Francoise Truffauta.(14.2.2012)

  • Tom Hardy
    *****

    Nádherná pocta filmařině, která není o tom, jestli „studujete FAMU a díváte se na artovky výhradně v roláku“. Tohle je o lásce k filmu jako takovému a o úctě k těm, kteří stáli u jeho zrodu. Byl jsem dojat. A po dlouhé době uspokojen jak formou, tak obsahem. Celá recenze zde.(18.1.2012)

  • Matty
    *****

    Víc než jen pocta praotci filmových spratků (odkojených a dále přikrmujících žánry sci-fi, fantasy a hororu). Síť odkazů k filmům a tvůrcům, jež byli ovlivněni Meliésem, případně ovlivnili Scorseseho (který se k Meliésovi dostal přes svého duchovního otce Michaela Powella), má několik vrstev a k jejímu rozpletení zdaleka nestačí jedno zhlédnutí, neméně zábavné je ale odhalování ústřední myšlenky, kterou četné aluze podpírají. Film jako mechanický stroj k oživování vzpomínek, sbližování lidí a vytváření snů. Pouze sny filmové, nikoli ty reálné, jež mají podobu nočních můr, tady slouží ke spolehlivému úniku z reality (také proto vidíme převážně ukázky z Meliésových trikových filmů, méně z jeho rekonstruovaných aktualit). (Ve druhé zlém snu příznačně absentují hodiny, tedy čas jako rozměr, který jiným mechanickým vynálezům než filmu chybí.) ___ Příběh není rozdělen vedví, od začátku v něm jde o opravení porouchaného stroje, pouze první část více akcentuje mechanickou a druhá lidskou rovinu. Stroje nejdříve především vidíme. Jsou umísťovány do popředí mizanscény a Hugo k nim zároveň upírá veškeré své naděje. První část má také blíže ke groteskám, v nichž člověk funguje jako neživý, mechanický objekt. Část druhá, od oživení automatona, je částečnou negací modernistického nadšení z technického pokroku. Hugo si začíná uvědomovat, že stroje na jeho samotě nic nezmění. Z hlídačovy mechanické nohy, dosud sloužící ke generování gagů, se stává prostředek ke sblížení s květinářkou, která ztratila bratra u Verdunu (masové zabíjení díky zapojení moderní techniky). Místa dění jsou rozšířena o Meliésovu domácnost a knihovnu. Větší prostor dostávají knihy a lidé. O technice se více mluví (teoretizuje), než aby byla zobrazována. ___ Mechanická teze a lidská antiteze pak logicky vede k filmové syntéze, ke spojení rozumu a citu, jak o něm psal například Jean Epstein (lyrosofie). V závěru také dochází k začlenění samostatných „kukátkových“ výjevů (gagů) jako z raného filmu do celku vyprávění. Stejně jako postavy i ony nacházejí své místo, svůj smysl. Film je vystavěn tak, aby mohl vyústit filmem. Nádhernější poklonu samotné ideji pohyblivých obrázků si nedovedu představit. ___ Snáz napadnutelné než navenek atypická vyprávění struktura jsou historické nepřesnosti, jichž se Scorsese dopouští. Uhýbání diváků před jedoucím vlakem lze ještě tolerovat při čtení knihy od Tabarda, který, jak se ukáže, nebyl přesný ani při psaní o Meliésovi, nikoli již ve vzpomínkách samotného Meliése, jež jiné autorovy omyly uvádí na pravou míru. Meliés na kinematograf nenarazil náhodou na pouti, na první veřejné filmové představení byl osobně pozván bratry Lumièrovými a kameru si nevytvořil z ničeho, nýbrž vylepšil již existující model od R.W. Paula. Opadnutí zájmu o jeho tvorbu nepřišlo až s první světovou válkou. Již okolo roku 1909 Meliés vzhledem ke své pracné metodě jednoduše nestíhal natáčet tak rychle, jak si doba žádala a poslední film dokončil v roce 1913. Tyto detaily jsou ale zastíněny neskutečně precizním oživováním staré Paříže a ještě starších filmů (nezapomenutelných je několik vteřin z Le Royaume des fées). Ty převodem do 3D získaly nový rozměr, aniž by pozbyly svého kouzla. Jsou sice vylepšené, ale nepřímo – zvýrazněním jejich významu. Scorsese se nejenom vyznává ze své lásky k filmu, zároveň nás vyzývá, abychom nezapomněli. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, J*A*S*M, SeanLSD, mcb, WhiteRussian(18.1.2012)

  • Djkoma
    ****

    Od něj pro nás. Filmovaná pohádka o světě, po kterém prahnu každým dnem víc a víc a současně ve mě vzniká malé smutné pocity, proč se takovéhle příběhy netočí častěji, vždyť o nich jsou všechny ty naše touhy po iluzích... Vše důležité už bylo napsáno, vždyť já to viděl víc jak rok a půl po premiéře, tak si jen neodpustím jediné malé rýpnutí... mohl by to natočit Jean-Piere Jeunet francouzsky? Mám lehce dojem, že on by to dotáhl k naprosté dokonalosti a já bych většinu filmu probrečel:)...(16.6.2012)

  • Malarkey
    ****

    Hugo a jeho velký objev - překrásný příběh, který ve světě kinematografie nemá obdoby. Martin Scorsese nejen že představuje lásku k filmu, on se jí snaží vpravit do pravdivého příběhu, respektive do příběhu s pravdivou podstatou a dalšími, pravděpodobnými vsuvkami, které se mohli, ale nemuseli stát, kdyby Hugo neskrýval to, co skutečně skrýval a kvůli čemu se odvíjel tak krásný příběh. Mrzelo mě ale, že se příběh tak šíleně dlouho táhne. Celé se to odvíjí hrozně pomalu a chybí mi nějaké to nadšení, které bych z filmu měl, abych se těšil na každou další minutu. Martin Scorsese tohle dokázal už v jiných filmech, ale v extázi mě v tomhle případě bohužel neuvedl. Nicméně i tak jsem měl tu čest si užít nádherný příběh, který se ve světě filmu jen tak nevidí a v tomto případě bude ojedinělou myšlenkou, která tak napořád zůstane originálem.(25.2.2012)

  • Cervenak
    ***

    7/10... Chápem, že je to tak ako Meliesove filmy predovšetkým vizuálna atrakcia. Po formálnej stránke je to naozaj skvost. Ale pri takýchto "veľkých" filmoch vyžadujem i naozaj silný príbeh a silné emócie. A to Hugo nemá, hoci sa o to evidentne snaží.(21.2.2012)

  • Renton
    ****

    Scénář: John Logan .. Filmařská nádhera pro fajnšmekry. Lahůdka pro znalce kinematografie (zvláště jejich počátků). Zádrhel je v podstatě jen ve zvoleném podání, protože tvar rodinného snímku v kombinaci s životopisným/dokumentárním pohledem na jednoho z průkopníků kinematografie široké davy zrovna nepřitáhne (což je už spíše problém zvolené knižní předlohy, ze které se vychází). Ale já se bavil (a to jsem v úterý v prázdninový den seděl ve velkém kinosálu úplně sám). Zhruba polovinu první, dobrodružnou a v jádru ještě tu rodinnou drží mimo precizních, stylových scén zejména úžasné herecké obsazení. Tomu vévodí dvojíce mladších představitelů, které oba se zájmem sleduji už z dřívějška - Asa Butterfield od The Boy in the Striped Pyjamas a Chloë Grace Moretz, která od Kick-Ass teda sakra povyrostla ve všech směrech. Její zápletka sice zlehka vyprchává, zato se díky ní dostaneme k polovině druhé, která přechází až k těžkotonážnímu nahlédnutí pod tvůrčí pokličku věhlasného tvůrce, zhmotňování snů, kdy je nám představeno i mnoho známých filmových děl němé éry nebo vyobrazena známá železniční nehoda, jejíž fotografii zná nejspíš každý. Po řemeslné stránce není co vytknou. Režie a taky práce kamery (bezchybný Robert Richardson) jsou s letitou precizností dokonalé, 3D díky tomu funguje a celé to korunuje Howard Shore se svoji líbeznou, francouzsky šmrncnutou, hudbou. Dlužno dodat, že ač jsem si snímek užil, radši bych, aby Martin Scorsese točil žánrově něco ostřejšího než zrovna tesal generační odkazy. ___ Každopádně bude zajímavý Oscarový souboj s The Artist, který se ohlíží do takřka totožné doby, i když úplně jinou formou.(7.2.2012)

  • Enšpígl
    *****

    Tohle bylo jak 126minutovej francouzskej polibek od tý nejkrásnější holky světě. Já měl Mártyho vždycky rád, pacholka jednoho mafiánskýho, ale po tomhle mu do pracovny snad přinesu láhev wisoura. Hugo a jeho velký objev je taková postupná vtahovka, film totiž umí užasně pracovat se svou stopáží a se srdcem každýho človíčka, co má rád filmy, kinematografii, snění a dobrodružství. Ty krásný pocity, který jsem měl během závěrečných titulků, mimochodem moc krásná hudba se nedaj ničím vyvážit. Užasný, každej záběr má svůj smysl. Dokonalý v detailech a ještě dokonalejší v celku.(7.2.2012)

  • J*A*S*M
    *****

    2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo...(3.2.2012)

  • Marigold
    *****

    Paradox: nejprostší filmová iluze stvořená technicky nejsložitějším způsobem. Návrat k prvotnímu údivu. Pro mě nejblíže nikoli The Artist a další zde uváděným paralelám, nýbrž Herzogově Jeskyni zapomenutých snů. I Scorsese se zkouší vrátit do magického momentu vytržení ze světa přízraků, do dimenze, v níž se obraz na sítnici mění ve spletitý svět za ní. Strávil jsem v kině dvě hodiny blaženosti a vytržení z něčeho, co nebylo a není. Hodnota Huga není v jeho (faktograficky pochybné) encyklopedické naučnosti, ale v tom, že nás učí radovat se z imaginace - nikoli z podbízivé vizuální expanze, která vyvolává její naprosté zakrnění, ale z cesty do nitra, v němž se vždy děla ta nejkrásnější kouzla, podněcovaná magií mistrů pera i celuloidu. Bodejž někdy vychovám robě, které bude anachronický iluzionista Hugo bavit, i se svojí zastydle romantickou (a konejšivou) vizí světa jako mechanismu, v němž má vše své pevné místo...(6.3.2012)

  • T2
    ****

    Rozpočet $170miliónovTržby USA $73,864,507Tržby Celosvetovo $185,000,000Tržby za predaj Blu-ray v USA $20,905,498 //počet predaných kusov 770,741Tržby za predaj DVD v USA $17,206,133 //počet predaných kusov 1,064,507║ Za rok vzniku 2011 už druhá pocta počiatkom kinematografie a poviem že zaslúžene ovenčená cenami. Tak troška je škoda že prvá polovica filmu je pomalšia než by si žiadalo, našťastie v tej druhej to rádovo kvitne do krásy a rozmanitosti, až sa z toho na moje prekvapenie vymaní dojemná pocta pre jedného veľkého Francúzského priekupnika a vizionára rannej kinematografie(meno zámerne neprezradím). Vizuálne ohromujúce, podmanivé, emociálne silné, niektoré scény sa hltali so zatajeným dychom, herecky dobrý výber, automatický písací robot tam normálne ožil v osobnosť,.... moc ma to dojalo, __poklona pre Scorseseho že vzdal poklonu G.M.__ /videl v kine 3D verziu: 85%/(6.3.2012)

  • Adrian
    *****

    Magic(29.2.2012)

  • Radek99
    *****

    Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob...(4.2.2012)

  • DaViD´82
    *****

    Martin a jeho velký film. Nikoli nejlepší, ale nade vší pochybnost ten nejosobnější. Scorsese se tu skrze sebe sama (on je tu Hugem) vyznává ze své celoživotní lásky k příběhům v podobě melancholického dětského filmu, který ve výsledku vlastně pro děti zase až tak moc není. A krom toho jako první dokázal, že třetí rozměr má své místo i opodstatnění v hraném filmu, kde může být i něčím více než pouze líbivou přidanou hodnotou. Hlavně a především je to ovšem sakra dobrý film; a to je ostatně to jediné na čem ve výsledku záleží.(3.2.2012)

  • Superpero
    ****

    Netušil jsem, co od toho mám čekat, ale myslel jsem si, že tam bude nějaké tajemství či dobrodružství. V tomto ohledu film dost zklamává. Je to sice příjemně nostalgické a po skončení jsem měl dobráckej pocit, ale nemělo to v podstatě žádnej děj. Dost dobře nechápu komu je film určen. Sacha Baron Cohen byl dobrej.(8.2.2012)

  • Shadwell
    *****

    Nechci nikomu bořit iluze, ale Hugo a jeho velký objev má jen málo společného s ranou kinematografii, jak se pořád všude omílá. Těžiště filmu leží v úplně jiném období, a to v italském neorealismu. Existuje pro to spousty důkazů, zvláště pak dokument „My Voyage to Italy“, kde se Scorsese vyznává z lásky k italské poválečné kinematografii, která jej v chlapeckém věku formovala a velmi inspirovala. Většina nadšenců sice zná podobně laděný dokument „Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem“, jenže základ tohohle filmu vychází z mnohem osobnějšího dokumentu „My Voyage to Italy“, který ale není tak známý. Takže pak není divu, že hodně lidí dává třeba hlavní postavu Huga Cabreta do souvislosti s Dickensovými postavami, ačkoliv Scorsese navazuje spíš na De Sicův film Děti ulice o chlapcích, kteří jsou odkázáni sami na sebe, žijí na ulici a živí se drobnou kriminální činností. Odsud je i zřejmé, proč řada Scorseseho filmů začíná z pohledu malého chlapce a proč se spoustě jeho postavám podobně jako sirotkům z neorealistických filmů rozpadne svět doslova před očima (Taxikář - rozpad velkoměsta, Věk nevinnosti - rozpad konvencí, Kundum - rozpad náboženství, které zoškliví Dalajlámovi Mao). Scorsese navazuje i na Umberta D. o starci, jemuž zbude akorát jeho psík Flick, zde Hugo, který má akorát svůj automat a jinak nic. Z Umberta D. přebírá Scorsese i scénu, kde Hugo skočí na kolejiště pro automat, což je parafráze momentu, kde míní stařec spáchat i se svým psem sebevraždu skokem pod vlak. Méliès hledající svou ztracenou slávu a respekt zase odkazuje na zbídačeného otce ze Zloděje kol, jehož doprovází obětavý syn, v Scorseseho vyprávění Hugo. Do ryzího italského neorealismu má Hugo a jeho velký objev díky své bohatosti a opulentnosti samozřejmě velmi daleko, bylo by ale nefér tvrdit, že je mu úplně vzdálen. Spíše vypadá, jako kdyby někdo vzal téma De Sici nebo Rosselliniho, což byli velmi uměření filmaři, ale pojednal ho velkoryse à la Fellini či Visconti. ____ Situace, kdy Hugo s Isabellou nejprve zhlédne Lloydovu grotesku O patro výš a pak toho sám využije při prchání před nádražním inspektorem, odpovídá principielně Přepadení v Pacifiku, kde jsou také některé scény jakoby zopakovány - nejprve Seagal cosi provede, třeba srovná pár chlápků do latě, a pak tímtéž místem prochází oba padouši a podivují se Seagalovu výkonu. Tenhle sofistikovaný přístup k atrakcím, které jsou zapuštěný do vyprávění, nelze než ocenit, problém je v tom, že Hugo a jeho velký objev tím popírá závěry některých soudobých filmových historiků, podle nichž je možné celé dějiny kinematografie rozdělit do tří velkých období: raná kinematografie (1895-1910), klasický film (1910-1960), postklasický film (1960 až po dnešek), přičemž prvnímu a třetímu období dominují atrakce, zatímco druhému příběhy. Tihle historici v podstatě tvrdí, byť jistě velmi zjednodušeně, že současná kinematografie speciálních počítačových efektů se výrazně podobá ranému filmu, takže blockbusterové filmy plné digitálních triků jsou vlastně dědici tradice kouzel, iluzionismu a spektakularity. Jenže Scorsese se nám snaží namluvit, že to bylo vždycky o těch příbězích, jednak to podsouvá Mélièsovi, druhak i Hugo a jeho velký objev staví hodně na vyprávění, byť v případě mnohých figurek na nádraží velmi epizodickém vyprávění. Jestliže je tedy někdo Mélièsem dnešní doby, bude to spíš Michael Bay se svými Transformery než důmyslný Scorsese. A vlastně se tímhle příklonem k příběhům i potvrzuje, co jsem říkal výše, že Scorsese čerpá spíš z té klasické epochy italského neorealismu, nebo jemu příbuzných nových vln – třeba zvuky na nádraží ozývající se z desítky zdrojů a všechen ten šum skládá poctu Tatimu filmu Playtime, který na všelijakých zvucích a ruchu okolního prostředí výrazně stavěl, akorát Hugo věci opět malinko přibarvuje (místo vězení pro chlapce z neorealistických filmů mírnější sirotčinec; místo časté sebevraždy sirotků šťastné zakončení; místo černobílé barva), takže místo nehezké kakofonie z Playtimu tu máme libozvučnější a dialogy nikterak rušící zvuky. ____ Jedna z těch velkých a doposavad nevyřešených otázek kinematografie zní, jestli první diváci u Příjezdu vlaku bratří Lumiérů skutečně uhýbali a utíkali z kina, nebo ne? Ačkoliv většina soudobých historiků, kteří si zakládají na vyhánění různých mýtů, polopravd a báchorek z kinematografie, tvrdí, že nikdo neuhýbal a nikam neutíkal, věc není tak jistá. Ze svého okolí dobře vím, že i dnes, kdy se dožívá kinematografie bezmála 120-ti let, drtivá většina diváků filmy emotivně prožívá (na čemž samozřejmě není nic špatného), tak jak to pak muselo vypadat v úplných začátcích kinematografie? To už tuplem museli být diváci zasažení. Distancovaný divák, který si neplete filmy s realitou, je tudíž jenom takové přání historiků a cinefilů, kteří mají před filmy distanc a podsouvají ho mylně i ostatním. I když je nutné uznat, že mají pro své tvrzení jeden silný argument: jelikož dneska filmy nepojednávají ani tak o skutečnosti, jako spíš o jiných filmech (Super 8, Hanebný pancharti, Letec ap.), o čemž svědčí i dva hlavní oscaroví kandidáti za rok 2012 Hugo a Artist, tak tahle sebereflexivita kinematografie a neustále odkazy logicky určitý distanc u diváka způsobují. Problém tohoto argumentu vězí v tom, že dnešní skutečnost je tvořena právě různými filmy, umělými obrazy, fikcemi, takže když dnes nějaký film odkazuje na jiný film, odkazuje vlastně na skutečnost. ____ Nejzajímavější mi ovšem na Hugovi přišlo téma oživování techniky, které filmy rozehrává v několika rovinách – oživením automatu (hlavní téma), oživením kinematografie (pohyblivým obrázkům předcházelo vymyšlení Maltézského kříže nebo suroviny pro záznam obrazu), oživením samotného Huga (nádraží jako jeden velký stroj, v němž každá součástka nachází svůj význam) a oživením nádražního inspektora láskou ke květinářce. Vlastně tu pokaždé něco mechanického přechází v něco živějšího, což je obecně něco, co platí pro každý filmový příběh, který začíná s umělými postavami vytvořenými scénáristy, ovšem jsou-li tyto postavy dobře napsané a zahrané, získávají postupně jasné kontury a hloubku. A týká se to, tohle oživování neživého, vlastně i studeného a prázdného vesmíru, kde se po miliardách let vyvinul člověk (s tím je spojená jedna z těch věčných záhad, jak je možné, že vesmír spěje díky entropii k chaosu/zániku, zatímco vyvíjející se člověk díky evoluci k řádu/novým formám). Možná proto je první záběr filmu věnován chaotickému nádraží-vesmíru a úplně poslední oživlému automatu-člověku. Nejúžasnější vývoj ovšem prodělá ve filmu nádražní inspektor Sacha Baron Cohen, který začíná jako mechanická, nemotorná a trochu hloupá figurka z grotesky, ovšem díky lásce se promění ve skutečnou a dospělou bytost. To, co se tu v postavě nádražního inspektora vlastně odehrává, je střet mezi němou postavou a postavou vybavenou hlasem, který jedinečným způsobem rozehrál Chaplin v Diktátorovi, kde si střihnul dvojroli: hloupého němého holiče i zlého diktátora vybaveného hlasem. Na jedné straně hloupý němý židovský holič, což je de facto postava z grotesek, která nezná smrt, sexuální vzrušení, ani utrpení. Jenom pokračuje ve svém nekonečném úsilí jako kočka a myš v kresleném filmu. Rozsekáte ji na kousky, složí se zpátky. Není v ní žádná konečnost, žádná smrtelnost. Je v ní zlo, podobně jako v nádražním inspektorovi, ale jakési bláhové, komické zlo. Pakliže ale takovou postavu obdaříme hlasem, dostaneme niternost, vinu, trestuhodnost, jinými slovy opravdovou hloubku, ale také opravdové zlo, jak je zřejmé z postavy diktátora Hitlera z Chaplinova filmu i z postavy nádražního inspektora, na kterém jsou nakonec nejděsivější ty telefonáty do sirotčince. Hlas, respektive zvuk tyhle nesmrtelné a zábavné postavy z němých grotesek jakoby umrtvuje a propůjčuje jim určitou děsivost. To, co způsobuje ten pravý děs, je zkrátka zvuk, ne obraz, jak potvrzuje i Trier v Melancholii, kde nebyl tím nejděsivějším samotný východ planety Melancholia před konečnou srážkou, ale šílený zvuk, který přitom vydávala.(27.2.2012)

  • hirnlego
    **

    Horší než haranti ve filmu jsou přehrávající haranti v patetickym filmu. (2,5*)(22.10.2013)

<< předchozí 1 2 3 4 17 32 48 63