liuk

Až to půjde za čtyřicet let na Festivalu otrlého diváka a já budu na světě, rád si to s vtipným živým dabingem užiju. Bez tohodle vylepšováku je to ale opravdu zlé. Možná by se mi to líbilo víc, kdyby se mi líbila ta memová internetová kultura, ve které je Harley Quinn velmi uctívaná. No nejsem, takže se mi ani nelíbí film, kde se každá scéna a hláška snaží být novým memem, co bude lítat po internetech. Už tu mnoho ostatních zmínilo, že emancipační film je maximálně fakt v názvu - což je tedy fakt trapné, že to musí zdůrazňovat takhle. Vzpomněl jsem si na díly remaku 90210, kde Kelly ráda řeší Dylana, co v tom seriálu nehraje. Tady je Harley posedlá Mr. J, který zde taky nehraje. A jak jsem člověk, co preferuje styl nad substancí, tak teda ty komiksové barvičky za každou cenu mi lezly krkem od začátku do konce, stejně jako milion postav, co jsou úplně k ničemu. Radši si znova pustím 10 hodin třetí série Farga, kde se předtím sešli Winstead a 2x McGregor, protože jsou tam super.

A je to tady zase, Arakiho praštěné postavy, které jsou ztělesněním dnešního významu slova hipster, a se kterými Araki pracuje už 20 let, dávno předtím než se slovo hipster vrátilo do amerického kulturního podvědomí. V Kaboom je to opět banda sebevědomých mladých a neklidných, kteří si povídají o neznámých kapelách, jsou suproví cynici, umí se navzájem superdrze a nápadítě odsekávát a jsou liberální až za hrob. Těmhle postavám jsou životy komplikovány mizením spolužáků, záhadnými výpadky paměti, čarodějnicemi, únosci se zvířecími maskami, samozřejmě problémy se sexuální identitiou a dokonalým použitím BSOD. Kaboom je prostě skvělým punkovým tripem, ve kterém nejde o příběh, ale o ten pocit a zábavu z něj. Sice to přecením, ale já se prostě náramně bavil a z rozuzlení jsem byl u vytržení, jak je u Arakiho zvykem.

Dokonalá elektronická opera, u které jakékoli zápory hodím pod stůl, protože je to příběh z osmdesátkového automatu a protože můžu. I am corrupted.

Ne zrovna skvělá variace na příběh, kdy dva ňoumové k bohatství přišli. Drama to opravdu není, spíš taková komediální krimi, které se nejspíš hodně učilo od prvních filmů Guye Ritchieho. Krimi je bohužel celkem slabá, protože prodej drog je většinou takovým roadtripem po starých známých z hippies doby a vyšetřovací komisař je docela neschopný. Komedie je to občas celkem příjemně úsměvná, jen kdyby všechny vedlejší postavy nebyly tak šilené stereotypní karikatury a zároveň bez špetky absurdního přehánění. Škoda, že spíš záběrem filmu nebyla deziluze a vůbec rozpad hippies hnutí, jak to ze začátku vypadalo. Hnutí ale prý nebylo v Norsku stejně nijak silné, takže mi tak trochu uniká, proč byl film do období pozdních 70. let zasazen, když se v něm nic moc dobového kromě těch pár zbytečných postaviček neděje. Průměrné hodnocení jen kvůli pár vtipným situacím.

Punishment Park je takovou mockumentární etudou o tom, proč autentický levičák musí být vždy před státním apáratem na pozoru, protože stát je instituce s monopolem na organizované násíli a teror. Film se skládá ze dvou segmentů, mezi kterými přeskakuje. První je soud, druhý trest (Punishment Park - několikadenní štreka pouštní pustinou s vojáky v týlu a směrem k americké vlajce). Soud si nic nezadá s válečnými soudy, trest si nic nezadá se léčebným závěrem 1984. Herci jsou většinou neherci a ve fiilmu reprezentují skutečně své politické názory (oběti i soudci), je očividné, že byli vybráni schválně podle jejich vzhledu (podobnost s Jerry Rubinem, Bobby Sealem), film působí opravdu pekelně realisticky (uvedení v Dánsku vyvolalo pozdvižení, protože si někteří mysleli, že je to realita) a nejspíš proto je až příliš přesně vymezeno dobro a zlo, tak už to holt při radikalismu na obou stranách bývá. Je opravdu fascinující, jak je Punishment Park nadčasový, s dnešními koncetráky, Patriot Actem atp., při jejichž schvalování se USA tváří jako systém jedné strany - ačkoli obnovení Patriot Actu teď trochu drhne.

Dovolím si říct, že Amer je Blade Runner mezi auteurskými horory. Je to doopravdy jeden nádherný záběr za druhým, ať už z hlediska barevné palety nebo úhlu, který zobrazuje chtěné mnohem vychytaněji nebo lekavěji. Navíc je to obrovsky napínavé, při první a třetí pasáži jsem se neopovažoval ani pohnout, aby mi neutekl nějaký zvuk prostředí, jejichž použití se někdy spíše blíže hudebnímu doprovodu. A když si k tomu přidáte, že je film skoro němý (přemýšlel jsem, jestli hlavní hrdinka němá není), tak musím tohle dílo doporučit s plnou parou. Naštěstí to vůbec není film s dlouhými statickými zaběry a podobně -- právě naopak.

Skvělý písničkový doprovod, výborně a reálně napsané postavy, v jejichž většině se buď uvidíte nebo poznáte své známé a kamarády, a perfektně zpracované jednodenní a zpravidla nedůležité minipříběhy, které jsou ale pro zúčastněné pravým opakem. Zkrátka a jednoduše dokonalý film se skvadrou dnes už hereckých hvězd, kteří chrlí jednu hlášku a myšlenku za druhou. Miluju ten film.

Skvělý režisér skriptovaných filmů Oliver Stone se určitě rád přesvědčuje, jaký je rebel. A o svých spoluobčanech si pravděpodobně myslí, že je třeba je z apatie vytáhnout. To je chvályhodné. Horší je, že South of the Border asi cílí pouze na ty nejvíce apatické. Tenhle film je pak pro někoho, kdo snad o problematice něco ví, zcela neobjevný a pro někoho, kdo by se nechal trošku nahlodat, nedává příliš mnoho směrovek, kam se obrátit pro další informace nebo pro ověření zde řečených. Je zajímavé si poslechnout, co státníci říkají (a představovat si, jak je Stone konfrontuje...), ale Stoneova a logicky jejich zpupná představa, že historické změny jsou iniciovány pouze elitami, navíc jen politickými, je dost diskutovatelná. Nevím, proč bych měl sledovat, jak Hugo Chavez zlomí někde na dvorku kolo nebo že Moráles ví, jak vypadá dobrá koka. Místo těhle přátelských pochlebování se státníky by se měl Stone poptat třeba aspoň latinskoamerických myslitelů. Ironií je, že všichni intelektuálové zahrnuti v dokumentu jsou Američané + scénarista (?) Tariq Ali. Ti Američané jsou samozřejmě na té správné straně barikády. To ovšem nic nemění na tom, že se Stone projevuje jako postkolonialista a upevňovatel autorit, a to by byl nejspíš nerad, kdyby mu to někdo vytknul. Stone se s fixací na hlavy státu prostě zasekl v té samé ideologické kleci jako když v minulosti západní média vyzdvihovala režimy moudrých, oblíbených a humanistických vůdců jako Sadat, Diệm nebo dokonce Stalin. Sklouzává nejspíš i do té pasti s často zakořeněnou myšlenkou, že jedinou podmínkou demokracie jsou volby. Je to zkrátka dost odfláklý film, což dokládá, že snad všechny záběry z venezuelského puče z roku 2002 jsou převzaty z ještě více naivního dokumentu Revolution Will Not Be Televised.

Při sledování Black Swan mi bylo naprosto jasné, v jaké fázi vyprávění film skončí. Otázkou bylo, co se ve vyvrcholení té fáze stane. A teda odhadovat to za pomoci skvělé voyeuriské kamery, sledující paranoidnější a paranoidnější Ninu, byla paráda. Díky naprostému zaměření filmu na její postavu a na její vnímání okolí je Black Swan takový whodunit naruby, kdy hádáte spolu s vyschizovanou Ninou, kdo komu co udělá. A co se bude následně dít po této předpokládané násilnosti. Jestli by pokračování už bylo giallo nadoraz, a ne pouze náznaky jako u samotného filmu.

Poměrně velká nuda i venkovské mafii vlastnící hodinový motel a o snaze dobití tohoto území mafií městskou. Za vypíchnutí stojí zcela mimózně vloženou písnička o zpívajícím kamionu doprostřed filmu.