zencitizen

Nečekal bych, že to řeknu, ale konkurenční Oppenheimer je konzistnější film.  U tohoto Scorseseho se mi líbil střihový rytmus - to, jak to vše rychle směřuje dopředu, nenudí to, je to velmi hutné. Přesto jsem ale při prvním kino-shlédnutí měl neutuchající pocit, že sleduji spíš televizní minisérii. Zdálo se mi, že to má jisté "seriálové" tempo. A byť jsem na konci cítil pohnutí, tak v motivacích DiCapriovy postavy je něco umělého, tudíž ne úplně věrohodného. Víc budu vědět po druhém zhlednutí.

Po skončení filmu v IMAXU, který jsme navštívili se synem, jsme se oba shodli: nepochybně nejlepší Nolanův film. Dokonce jsem cítil i pohnutí. Teď - po tom, co jsem Oppenheimera znovu viděl na VOD - musím říct, že imaxová projekce dělá 50% dojmu z filmu. Překryje totiž i obvyklou Nolanovu dětinskost, která při zhlédnutí na kompu nakonec vystoupí na povrch. Nolan je věčný nerd a je to na jeho filmech znát. Techniku posunuje až na úroveň jakéhosi božstva. Vzpomněl jsem si nicméně na Scorseseho. Střihová montáž a vražedně uhánějící tempo, v němž se prolínají různé roviny, mi evokovalo Mafiány a Casino (někteří střihači-asistenti na posledně jmenovaném ostatně pracovali). Co se hudební složky týče, pak jsem zase myslel na Kunduna a Glasse. Byť to samozřejmě není totožné, podobnost v přístupu tam podle mne je. Nedá se svítit: Nolan je kompilátor různých funkčních filmových stylů a přístupů. Tady to ale kupodivu jakž takž funguje.

Kdepak. Film zjevně vznikl, proto, že Fincher evidentně rád pracuje. A stále to dělá na vysoké úrovni. Ale jinak je The Killer celkem marný, podobně jako předchozí Mank. Ten likvidovaly hlavně školácky otrocké dialogy o bohémském umělci, tady je zas příběh nepochopitelně odbytý. Nejdřív jsem si myslel, že to bude studie současné civilizační prázdnoty - samá nuda a čekání, plné pípající elektroniky a dalších otravných parazitních zvuků. Vnitřní monolog to ostatně tematizuje. První čtvrthodina, která předchází prvnímu výstřelu, je výborná. Kdyby takový byl celý film a otisklo se do něj nevyspání na letištích, zevlování na lavičkách, pozorování cizích lidí, byl bych nadšený. Jenže následný průběh filmu je už "jen" repetitivně mechanický: Fassy někam přijede, vyřídí svou věc a pokračuje dál. Není tam žádná kolize, nic, co by jej posunulo dál, jinam. Herci ve vedlejších rolích panákovitě přehrávají. Na takovou nesladěnost hereckého projevu nejsem u mistra zvyklý.

Na jednu stranu je to typický Blier, kdy se vše točí kolem premisy, která je neúprosně dovedena do absurdních důsledků. Ale při bližším pohledu jde o něco jiného. Muž chce vytrhnout svoji ženu z letargie, a nevadí mu, když se to podaří třeba i muži jinému. „Poslyš, a není ona prostě hloupá?“, ptá se zaraženě Dewaere Depardieua, když Carol Laure nezaujme ani svou sbírkou paperbacků a desek. V tu chvíli film reprezentuje typický mužský pohled (který přirozeně také vlastním), jenž si nepřipustí chybu. Ale Blier udělá v poslední třetině pozoruhodnou otočku. Ve chvíli, kdy se na scéně objeví ještě nedospělý chlapec, který se do Carol Laure zamiluje a ona do něj, film zcela přehodí výhybku a najednou na vše nahlížíme ženským pohledem. Ten je úplně jiný. Vláčnější, ale nesmí v něm chybět cit, který je jediným klíčem k hlavní hrdince. Najednou Dewaere i Depardieau vypadají jako idioti, kteří se jen zabývali sami sebou a žádný skuteční cit ke své ženě nepojali. A ten „chlapec-věčné dítě“, kterému se Carol Laure jako jedinému zcela otevře, užaslým spolužákům vypráví. „Jaké je to uvnitř? Krásné, nechce se ti ven.“ Druhá dualita, mezi kterou film osciluje, je souboj Mozarta a Schuberta, kde na celé čáře vítězí ten druhý. Jeho "Maďarskou melodii" (tak se to česky asi nejmenuje, ale nenašel jsem to) si budu dlouho pamatovat. Mozarta zjevně poslouchají jen hlupáci :-) Ten film se z absurdity, vtipu, lehkonohé frašky změní na cosi jímavého a dojemného. Mluví o podstatě fatální lásky, jiným, ale vlastně podobným způsobem jako Blierův Nevlastní otec ze stejné doby.  Byl jsem uhranut.

Serra to je přirozenost a nevinnost. V životě nikdo nikdy není hlavním aktérem. Vždy jsme zavaleni skrumáží dalších lidí, přes které se musíme prodrat byť třeba jen na wc v baru. Tohle Serra umí úplně báječně. Fyzičnost lhostejné reality, kde všichni jen postávají a dívají se kdovíkam. Mám rád filmy, které umí přesně vystihnout neviditelný rys skutečnosti. Třeba to, že když vstoupíme do místnosti plné cizí lidí, nikdo na nás není úplně zvědavý. Nově příchozímu se věnuje jen pár pohledů úkosem a to je vše. Život je nedramatické plynutí, z něhož se občas vyloupne zvláštní situace. A to dokáže natočit jen Albert Serra.  Navíc je to uhrančivý krajinář. Vůbec jsem se nenudil, ani minutu, možná jsem na chvíli usnul, ale to je součást každého dobrého filmu.

Já si naopak myslím, že vysmívaná mladá Sofia Coppola byla v tomhle filmu "supercute". Lidi se strašně rádi s hurónským smíchem posmívají situaci, která je nějakým způsobem přesahuje, nemají rádi, když něco vyčnívá. To se mohou všichni zbláznit. Ale je to znak úpadku. Jsme kultura posměváčků. Nevím proč všichni mají problém s holkou, která hraje trochu telecí, zamilovanou, ještě ne úplně sebe si vědomou teenku.... A jinak celý Kmotr III má v sobě něco zásvětního. Četl jsem, že teď udělal otec Coppola nějaký nový sestřih, kde to ta smrt celé rámuje. To je patřičné. Corleone je v tomto filmu už jen vyhaslá maska a celý děj je pověstným filmem běžícím před očima v okamžiku smrti. Moc s mi to líbilo, dokonce jsem si něčím vzpomněl i na loňský "sicilský" Bílý lotos. Je to melodrama jak bič. Spoiler: Co jiného než vznešené melodrama je, když krásná dívka s prostřeleným srdcem štká : "Otče, co jsi mi to provedl". Kdyby to točil mladý Jodorowski ještě by jí z rány na hrudi vzlétali ptáčci.  Třetí Kmotr je impozantní. Ale  jinak než oba předchozí. Nakonec ale Garcia byl slizce šťastný, že ho holky zbavil Osud. Jinak by to časem musel udělat sám. Ale jinak ti dva tam mají jednu z nejkrásnějších milostných scén, které jsem kdy viděl. Když jsi v blízkosti milované ženy, nikdy se na ní nedíváš, vyznáváš-li ji lásku. Protože ji cítíš jak vibruje všemi tvými póry. To dokázal natočit jedině Coppola.

Byl jsem nadšený, nic jsem nečekal, ale film mi způsobil proměnu krve i buněk. Jako by mne přenesl do jiné reality. Byl to skoro trip. Po skončení jsem se "pracně osvobozoval z čaromoci tohoto uměleckého díla". Ale méně emocionálně a víc analyticky: Je to opravdu Baumbach: zmraženě absurdní, stylizované dialogy, akademická satira, a zároveň je to v některých pasážích téměř Spielberg. Nejvíc na mne zapůsobila část odehrávající se po "toxické události", kde na povrch vyplavou úzkostné stavy Gretty Gerwing. Právě to, že se film vrátí po rozmáchle vystavěné akční pasáži ke komorní konverzačce považuju za výjimečné. Událost všechny lidské bytosti proměnila a dosud skryté tendence vyhrotila. Závěrečná píseň LCD Soundsystem a titulková sekvence je metaforou celého filmu: nejdřív naprosto boží, pak už "jen" moc dlouhé.

Östlunda mám rád, ale v mnohokrát zmiňovaném třetím dějství se to opravdu překlopí do příliš průhledné a prvoplánové teze. Dialektika pána a raba pro americké publikum. A jak už někdo také několikrát zmínil, White Lotus, který operuje na podobném poli, je mnohem povedenější a umělecky úspěšnější.

Ten film rozhodně není horší než jeho pretenciózní předchůdce 12 let v řetězech. Publicisté a koneckonců i mnoho diváků dělá při recepci filmů (a v širokém slova smyslu "uměleckého" díla) jednu zásadní chybu. Projektují do díla svá očekávání a apriorní představy, a dílo pak posuzují podle toho, zda byly nebo nebyly naplněny. Jenže dílo se musí posuzovat podle toho, co opravdu obsahuje, ne to co si představujeme, že má obsahovat.  Musíme  uplatnit bezpředsudečnou recepci. Nechat na sebe dílo působit a všimnout si jeho záměrů. Teprve pak může nastat kritika: pokud dílo své záměry nenaplní. Například: Martin Svoboda na Kinoboxu vytýká filmu, že je v něm málo dialogů nebo že jsou na nějaké "bazální", primitivní úrovni. Ale to je nesmysl, film chce být fyzický, chce zanechat pocit fyzična, chce abychom hlavně slyšeli a cítili (myslím nosem), proto také redukuje barevnou škálu. Důležité jsou jiné smysly, vizuální je omezen, taktilní a sluchový zvýrazněn. Takže film chce být spíš neotesaný, ale intenzivní. A tak by se dalo postupovat dál. Nejsem žádný fanda Willa Smithe, ale myslím, že všichni ten film "hejtí" jen proto, že můžou, vědí, že je v nemilosti. A mimochodem: výše jsem formuloval své kritické krédo, to není špatný :-)

Jak to jen říct? Když jeden náhle vypoví křehkou a oboustranně sdílenou dohodu o vztahu (zde přátelství), zbyde tomu kdo je "vypovězen" jen tíživé prázdno. A byť důvody toho, kdo vztah vypověděl, jsou "oprávněné", ten druhý-"vypovězený" v panice jedná a snaží se onen vztah vrátit zpátky, ale už to nejde, neb dotyčný se rozhodl... Pak se láska mění ve zranění a to zranění pak v nenávist, která má hrozné důsledky. Ale jsme lidé, koneckonců, musíme být zraňováni, to nás dělá lidskými, jen zvířata mlčky přihlížejí našemu i svému konání. Ale my jednáme. [....] Za mě asi nejlepší McDonagh. To co zprvu vypadá skoro jako "beckettovská" existenciální absurdita  (už ta jména: Colm, Padraic) se mění v průběhu filmu v něco jímavého. Kupodivu: ze začátku to úplně neladí, je to dost divadlo, trochu to z toho trčí - člověk úplně slyší na scéně pronášet repliky, divadlo vyplněné filmovou syntaxí. Postupem času ale divadelnost mizí a film je čím dál víc "filmovější." Možná to ke konci zabředne trochu do "podobenství". Nebo spíš by se dalo říct, že je to dramatická meditace, nad věcmi, které jsou velmi aktuální. Farrell nese tíhu světa, který nechápe, ale později bolestně pochopí jeho podstatu. Je skvělej.