Sharlay

Kdyby mi někdo řekl, že před smrtí mám možnost vidět už jen jeden film, nejspíš bych si zvolil tento. Nejen proto, že je nesmírně pravdivý, ale především proto, že se mi strašně (strašně moc) líbí ta proměna. Proměna z nevyrovnané ženy, jež chce jen kousek lidského štěstí, která si ho tak trochu upírá, aniž by si to přímo uvědomovala, v sebevědomou ženu, která už ví, co chce a kde v životě stojí. Přeměna duševního stavu ze zoufalství k naději. Přeměna z pouhé náklonosti k jednomu člověku v lásku k druhému, který je krásný proto, že je přirozeně lidský. Nechtěl bych žít v takové nejistotě ze zákeřné nemoci jako Cléo, ale kdybych zažil takové dvě hodiny jako ona, byl by to možná ten nejlepší úsek mého života. Až takto hluboce se mě ten film dotknul. Krásná Paříž šedesátých let, se svými kavárnami, se svým uměleckým životem, se svými parky a městskými zákoutími, kde najdeme klid, ale v případě Cléo i víc. Druhá polovina filmu je už jen majestátní pohled na to, jakým by měl být možná každý člověk. A nejlepší na tomto filmu je to, že poslední půlhodinka příběhu je jenom na domyšlení diváka, takže to vlastně skončilo tak, jak chtěl každý podle sebe. Florence (nikoliv už Cléo), nikdy na tvůj příběh nezapomenu. Když projekce filmu v kině skončila, přede mnou seděly dvě dívky, které se zvedaly z křesel a měly v očích slzy, přestože výsledek testů hlavní hrdinky (ne)dopadl špatně, přesto, že Antoine měl pomalu odjíždět pryč z Paříže. A proč? Proč měly ty dívky slzy v očích? Protože... podívejte se sami a pochopíte proč.

Procítěné, hodné obdivu, krásné. I když většinou bývá mnohými Woodyho fanoušky jeho vážná tvorba zatracována, neumím si pomoci a vždy, když vidím některý z těchto jeho filmů, naplní mě tok myšlenek o tom, zda má Woody pravdu, nebo ne, zda je možné utéct před realitou, nebo zda je život jen o tom přežít ve společnosti těch, které si vybereme za přátele a partnery. Ani Jiná žena není výjimkou. Allen se stejně jako jeho idol Ingmar Bergman v nespočtu svých dramat pustil na výpravu do nitra ženské psychiky. Nahlédl do nitra ženy, která si v padesáti letech uvědomí, že v životě jednala vždy chladně a bezcitně, že ztratila vše, co mohla mít v životě krásné, a že už možná nikdy nenalezne klid. Pro nikoho nic neznamená a sama sebe vidí jen v divadelní masce skrývající vše nepříjemné před svým zrakem. Woody rozehrál jemné melodrama, které dovršil smutným, ale správným koncem a přinejmenším já vidím jeho průnik do zákoutí ženské duše jako veliký filmový počin jeho tvorby vůbec. Nebyl jsem jediný, kdo si položil otázku: Jak mohl něco takového napsat muž?

Ohromná a dokonale ztvárněná Lynchova mozaika těch nejúděsnějších představ, které musel nést v hlavě pět let, aby nám je zrealizované předal. Nikdy předtím bych neřekl, že Lynchovi přijdu tolik na chuť, ale Mazací hlava kompletně převrátila všechny mé názory na Davida Lynche a právem patří mezi mých deset nejoblíbenějších filmů. Eraserhead dokonale naplňuje jeden Lynchův výrok, a totiž, že film může vyvolat v člověku něco, o čem nevěděl, že by byl kdy schopen pocítit (jak krásně se to doplňuje s prakticky stejným tvrzením Woodyho Allena o umění jako takovém). Vůbec mi nevadí, že jsem ten film nepochopil, právě naopak, možná začíná mé hledání po jeho smyslu, který možná ani nikdy nenajdu. Nevadí. Ten zážitek, který mi Mazací hlava přinesla, nejde slovy vyjádřit.