Cléo od pěti do sedmi

Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši. (12.10.2011)

Ísť v súčasnej dobe do art kina na film typu Cleo je balzamom na dušu. Ste v sále, ktoré 60te roky pripomína, pozeráte sa na film, kde si postavy neesemeskujú, nezdvíhajú mobilné telefóny a pohybujú sa v čiernobielej Paríži. Potom vyjdete do súčasnej Bratislavy a kúzlo je fuč. Alebo možno úplne nie je, pokiaľ ste aspoň večer v centre. Cleo má tri výrazné prednosti. Atmosféru Paríža, krásnu ženskú predstaviteľku v hlavnej úlohe a dej, prebiehajúci takmer v reálnom čase. Je to film, ktorý je oslavou ľudského tela, čo je nám podsúvané počas celého filmu. Telo je zraniteľné, čo vidíme prostredníctvom choroby Cleo, novorodenca v inkubátore, starých ľudí a zmienkach o vojnových konfliktoch a ich obetiach. Telo je odolné, čo vidíme na cirkusantoch, predvádzajúcich rôzne bizarné kúsky a telo (predovšetkým ženské) je krásne, čo vidíme na kamarátke Cleo, stojacej ako modelka pre sochárov a koniec koncov aj na samotnej Cleo, aj keď celý čas oblečenej. To si uvedomovali aj Miró a Dalí, aj keď ženy kreslili na plátno trochu abstraktnejšie. Najkrajšia pasáž filmu je jej rozuzlenie, keď Cleo nachádza spriaznenú dušu, niekoho, kto je v podobnom ohrození života, ako ona, niekoho, kto ju dokáže preto pochopiť a vďaka komu sa dokáže cítiť šťastná. Ja sa cítim šťastný vždy, keď vidím podobne kvalitný film, ako tento. (06.03.2013)

Na to, že mi nová vlna moc nesedí, tak tenhle snímek mě celkem dostal tím, jak je laskavý, hezký, příjemný, komediální a dramatický zároveň a má docela dobré postavy, které na vás působí velmi přirozeně. Je to dáno dokumentárním stylem, který byl použit, stejně jako reálným časem, který se před vámi odehrává. Filmu se bez problémů daří nenudit. (14.04.2015)

Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly). (27.02.2007)

Baba Varda /nepliest si s kultovou Babou Vangou/ je feministka, jej filmy su tiez presytene tymto -izmom. Film je skor len artovym vyletom do zivota parizskej hajzlbaby, teda pardon, sansonierky, ktora len chodi , keca a keca a keca. Cosi mala do seba ta osamelost a pocity uzkosti, ale baba Varda nie je moc schopnou reziserskou -ani tak to nie je o tom, zeby chlapi a zeny tocili inak, ide skor o talent - a ten Varda nema. 50 % (27.01.2018)