ad-k

Až starosvětsky (závan staré filmařiny přehlédnout nelze) natočené soft-drama o milostném trojúhelníku a důsledcích stavu zvaného zamilovanost (nebo nevhodného výběru partnera, vyberte si). Žánrově nevyhraněné, po stránce scénáristické bez tolik potřebných dramaturgických zásahů (a s vydatnou porcí klišé). Vůbec to celé působí poněkud "papírově", postavy se neustále náhodně setkávají a jejich kroky a motivace pro zásadní (v jednom případě až fatální) kroky zdají se být poněkud neobjasněné až přehnané, což mi v byť chvílemi fraškovitém, ale přeci jen dramatickém filmu poněkud nevyhovovalo. Rozpolcenost se tak netýká jen ústřední postavy, nýbrž i samotného Chabrola (jednoho z čelních představitelů francouzské nové vlny), jenž si mohl s klidem na duši některé příběhové zvraty odpustit. Za finální scénu a příjemný herecký ansámbl půlhvězda navrch... │50%

Za jistých okolností svůdný motiv "starší žena vs. mladší muž" v naprosto nesvůdném (a neslavném) provedení. Tápání páně režiséra, tápání ústřední herecké dvojice a nepochopitelné scénáristické mezery, potažmo vývoj příběhu. Na jedné straně snaha o civilnost a dramatičnost, na straně druhé povrchní, stěží uvěřitelné, chvílemi až komické. Věru nepodařený balanc... │20%

Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%

Nepředstírané sexuální scény; dost možná to jediné, co vytane na mysli po skončení závěrečných titulků. S Guardami totiž není cosi v pořádku hned od prvopočátku. Špatná provázanost scén, neustálá (lehce umělá) snaha o dynamičnost, efektní záběry, nepřesvědčivé herectví valné většiny zúčastněných a scénář, nad kterým zaručeně nejusilovněji přemýšlel striktně pravopisný korektor (a navíc ex post). Příběh pornoherečky ztrápené tu a tam nelehkou životní situací, poměry v pornoprůmyslu a především vážnou nemocí (inspirováno skutečným příběhem Italky Moany Pozzi) by mohl fungovat za jistých okolností alespoň v rovině emoční; ploché charaktery a jejich plytké fráze však bezpečně pohřbívají i tuto naději. Tvůrci nás vrhají scénu za scénou do silných kontrastů, vyprázdněný svět pornoprůmyslu nahrazuje "vyprázdněný" svět válkou poznamenané Jugoslávie, životní lehkost a spontánnost ustupuje vážným nemocem a nemocničním lůžkům, bezcitné / egoistické charaktery přenechávají scénu jedincům, u nichž převládá něha, cit, přinejmenším však pochopení (kontrasty typu "smrt nahrazena životem novým" raději vynechávám), což všechno dohromady, zdá se, jeví se jako učebnicový postup vnoření se divákovi do jedné ze dvou srdečních komor či předsíní. Jak naivní občas tvůrci jsou... │30%

Tak chutná první jablko "hříchu" (sladce i hořce zároveň), tak chutná první zamilovanost. Ze značné části dobře uvěřitelný a emotivní pohled na dospívání tří hlavních protagonistek s příjemně rozechvělou, křehkou dějovou linií (především ve vztahu Marie a Floriane). Snad je v tom všem i kouska (divákova) stesku po tak specifickém období před prahem dospělosti, kdy méně znamenalo více, kdy i (často pomíjivá) náklonnost byla intenzivnější než dnes. Navzdory uvědomění si veškerých negativ (přeci jen je to chvílemi schematické, filmově líbivější) chtě nechtě musím poraženě konstatovat, že vůči podobným snímkům zkrátka nemám dostatečně vyvinutý imunitní systém... │70%

Typický zástupce "B" skupiny. Žánrovým zařazením horor, občasným zařezáním a zobrazeným násilím tak trochu slasher. K tomu pozitivnímu patří zjištění, že zde fungují zhruba dvě lekací scény a závěr ač nenadchne, zároveň ani neurazí (absenci happyendu vítám). Veškeré klady zde však končí, neboť umělý déšť, umělé blesky, naprosto umělé herectví (věru špatný výběr herců), uměle spájené a logikou nepolíbené dialogy... také si myslíte, že je Unhinged z přírodního plastu? Vrstvení žánrových klišé a přemíru aktivní syntetyzátorový podklad dobrý také do československých normalizačních kriminálek dílo lehké zkázy a zmaru jen dokonává. Chápu, že vytýkám pro danou sortu filmů ne vždy prioritní věci, přesto jsem se z velké části ani nebavil, strachem netrpěl a ženy, které měly být okrasou, se sprchovaly všehovšudy společně jen dvakrát a při vodním aktu neumyly si navzájem ani záda (chcete mi snad říct, že se sprchovaly před kamerou a diváky jen kvůli hygieně...?). Příznivci pokleslých žánrů nechť si přičtou půlhvězdu a půločičko navrch... │40%

Nahé na kůži, civilní na kost. Film, který tak výstižně ilustruje jisté životní situace, prchavé, přeci však nekonečně dlouhé okamžiky, "živé vzpomínky". Přes počáteční nedůvěru k jedné z postav a navzdory některým dalším, pro leckoho možná nepřekonatelným skutečnostem (to poměrně časté, netajené zobecnění mužské populace, které je pevnou součástí vyprávění občas ruší, ve výsledku však může i fungovat) Catherine Breillat až překvapivě přesná. Takřka nic není navíc (snad jen pár dialogů), nic neschází a po drahném to čase opět snímek, u něhož jsem s chutí a rád zapomněl, že postavy snímá "ve skutečnosti" filmová optika. Loď "Brève traversée" sice plyne, pluje a nakonec i definitivně doplouvá k anglickým břehům, zčeřená voda však zůstává i nadále... (dost možná jsem ovlivněný i svým vlastním příběhem, oddělit jej však nelze) │90%

Ač nedokonalý a ne vždy profesionálně působící snímek Nadja jest, přeci jen poutá něčím zajímavým, lehce obskurním. Je tu celá plejáda prazvláštních charakterů, vývoj příběhu (a mnohých dialogů) nese se spíše v duchu béčkových filmů, nechybí špetka humoru, nadsázky, neschází však ani pocta klasickým hororovým vyprávěním a podmanivá černobílá atmosféra. Nadja je upírský trip s kapkami krve, touhy, trochou másla (vtip pro absolventy), především však svérázně vyšperkovaný žánr (nemám ten termín příliš v oblibě, nicméně v lehce "postmoderním" hávu) pod záštitou muže navýsost povolaného: Davida Lynche (coby výkonného producenta). Pro ty, kterým dnes nestéká po bradě mléko a rádi by třešničku na závěr (v opačném případě hrozí průjem), musím zmínit vhodně zakomponovanou hudbu. My Bloody Valentine, Portishead (po poletující, cigaretou obdařené Nadě v doprovodu nekorektně tekoucího času a skladby Strangers šílím)... ne, režisér Almereyda 90s fláky nepohřbil tak, jak je s oblibou pohřbívá např. Gregg Araki (nevhodnou scénou především). A že vám to zní celé jako nesmysl? Nadja je (pro mne osobně) především o kouzlu okamžiku, konkrétních scén, tedy dost možná nic pro vás... │80%

Autentické, tedy dobré. Jen škoda zbytečných usmiřování, dovysvětlení, rozvíjení něčeho, co mohlo zůstat z větší části klidně skryté (vzhledem ke slibně nečitelné, pozornost udržující první polovině filmu škoda o to větší). Velice solidní, voyeurismem prodchnutý debut (srdce každého Peeping Toma nad komplexním kamerovým systémem jistě plesá). │70%

Chometovu animaci (resp. všech lidí na ní se podílejících), rozpohybování postav, hrátky se světlem a stínem, zašlé pohledy do interiérů... mám skutečně rád. Byla-li v Chometových příbězích přítomna i esence dospělého, často i bizarního... potichu jsem tleskal. Jako celek fungovala krátkometrážní Dáma s holuby, ale především i Trio z Beleville, obé v silném oparu (ba přímo mlze) starých časů a stesku po minulém (ať už jsme se pohybovali po Francii reálné či fiktivní). Iluzionista pokračuje ve šlépějích, ale nakonec jde i mnohem dále až do Calais, kde překračuje kanál La Manche směr Londýn, skotský Edinburgh... a zdá se to být i trochu symbolické, neboť právě zde Chomet mění postupem času svůj doposavadní styl. Přes všechny nesporné klady, kouska vtipu a melancholickou notu, která většinou funguje, se režisér pouští (jakkoli vychází z Tatiho předlohy / scénáře) přeci jen do zbytečného sentimentu (stejně jako příliš sentimentálně působí chvílemi i "přecinkaný" soundtrack) a příběh vázne, plyne a nakonec končí v okamžiku, kdy by ještě mohl pokračovat. Je to posmutnělé, ano, kýžené dojetí se však nedostavilo. │70%