Othello

Chvályhodný pokus o subjektivní portrét historicky důležité persóny na pozadí krátkého úseku několikadenních událostí, který tak chce upomínat na filmy jako Spencer či Jackie. Postrádá však Larrańovu neokázalost a sklouzává k instantním senzacím, díky čemuž se jedná spíš o takový celovečerní klip k písni Vezeme bábu, což nemusí být nutně špatně. Navíc odůvodnění ratingu PG-13 od MPAA, k němuž se uchýlila z důvodu "pervasive smoking" mi určilo další z životních cílů.

Sakra, La Haine s pavouky už někdo napsal. Z tématu "činžák plný lidí a pavouků" se toho dalo vytřískat jen o málo více a tak ještě večer doma v posteli mě sem tam občas nepříjemně zasvědilo, ačkoli mám tyhle osminohý mrchy jinak docela rád (protože pavouk > komár). Vermines těží primárně z kontrastu zmatených, impulzivních lidských postav oproti tiché efektivitě spiderhoodu, jehož samozřejmé převzetí kontroly nad budovou nastane jen v rámci toho, že si prostě tak nějak dělají to svoje. Dramaturgicky tam mám problémy například s tím, když v 92. minutě, kdy všude kolem lezou babouci velikosti tříkolek, začnou postavy řešit, koho v dětství kousnul leguán do nohy, ale nějaké nelogické rozhodování bych jim nevyčítal. Já bych od scény v koupelně zmizel z děje i se svým idiotským rogalem z peřiny, takže asi tak. PS: Až se Vaniček dostane do velké hry, tak ať si sebou pls veme Finnegana Oldfielda, do kterého jsem zamilovaný, děkuji.

Takřka to nejhorší, co se tomuto tématu mohlo stát. Příšerně napsaný pamflet, který působí jako odškrávací seznam těžkostí jeho aktérů, kde nejdůležitější bylo ani jednu z nich neopomenout. V poslední fázi se pak film překlene do odbojářského žánru, kde postavy najednou působí jak archetypy z young-adults filmů, přičemž tato část je vlastně opsaná synopse fiktivní budovatelské hry Havíř a Markéta: vyhořelá psychiatrička starající se o zpovykané hysterické měšťáky je svědkem příkoří na nevinných utečencích. Uvědomí si tak, že svět potřebuje méně psychologů, zato více přiložit ruku k dílu na poli guerillové solidarity. Stupidní jazyk tohoto filmu poslouží jen jako další kámen v kulturních válkách, protože jeho obliba či neobliba bude vycházet čistě z vaší pozice vůči tématu. Film jinak totiž nemá sám žádnou uměleckou hodnotu. Chcete-li vědět, jak se má pracovat s nějakou historickou či společenskou katastrofou, tedy jako brutální a chaotickou eskalací hlouposti a vnitřní prázdnouty, podívejte se na Saul Fia nebo Jupiter Holdja

Může to posloužit jako Lynchovská skládačka, kde se skrze měnící atributy postav pokoušíte rozpoznat, v jaké situaci se právě nacházíme. A stejně tak to může zasáhnout jako tichá potměšilá připomínka o vrtochách osudu, což byl vždycky stejně jenom poetický eufemismus pro nihilismus. Celá ta zápletka by se přeci nestala, kdyby tomu autu neuletělo kolo. Film Music je nejsilnější v momentech až syrové civilnosti, jako je všední dialog nad unavenou partií Člověče, nezlob se či okolní ruch ulice, který posloucháme ze starého prázdného pokoje - zde se nejvíce připomene letní bezčasí pamatované z dětství. Jakmile se film začne více věnovat ději, trpí zejména na to, že z důvodu požadované statičnosti, se tu lidi chovají srandovně roboticky. Informace kdo je kdo se blbě rafinovaně ukrývají do děje, ve kterém se promluví jednou za dvacet minut. Osobní černý puntík přiděluji filmu za to, že se mi po něm v noci zdálo o tom, že mám hlídat spícího novorozence, který se mi v náručí mění na dospělého chlapa a já nevím jak to zastavit ani vysvětlit.

Důvěryhodnost příběhů o odporu utlačovaného lidu lze vždycky určit dle toho, jak onen prekariát je vykreslen. V tomto případě je to spontánně na country tančící dav mladých krásných, umouněných lidí (jakože tvrdě pracují rukama), co pijí moonshine ze zavařovaček. Případně si můžeme jít odpočinout do chudého bytu o jedenácti pokojích a čtyřicetimetrovém lobby, ve kterém se tři nájemníci ale musí dělit o jednu sušenku, protože jsou na dně. Jojo, rozhodně za tímhle filmem stojí tým lidí, kteří si s chudobou, útlakem a těžkou prací užili svoje. Mimoto ale tento prequel i tematicky přesluhuje myšlenku o opresi skrze spektákl, která ještě mohla být aktuální před nějakými patnácti lety, kdy byly obscénní reality show tématem dne, ale v době, kdy je pozornost lidí rozfragmentovaná mezi algoritmicky individualizovaný obsah, působí nějaká dystopická vize zlého ošklivého státu, držící lid svorně přikovaný k obrazovkám u nějakých gladiátorských her, jako dědeček automobil. Na všechno ostatní je tady pak ohavný bezpohlavní vzhled celého filmu, stereotypní charakterizace naprosto úmorného množství postav či dialogy, které nikdy nejdou mimo přímý děj, takže nemůžeme mít pocit, že se v tom světě mimo něj něco skutečně odehrává. Výsledkem je regulérně jeden z nejdelších filmů na světě.

[spoilery] Věrná vzpomínka na willisovská straight-to-DVD béčka posledních dvaceti let, která v kině musela působit kouzelně bizarně. Osobně mám pro takové filmy sice slabost, ale Hypnotic bohužel narazil na to, že v závěru se úplně zapomnělo bourat auťákama a srážet lidi baseballkou z motorky a místo toho se pokouší chytračit na diváka s tím, že všechno vlastně byla "simulation inside a simulation inside an another big simulation". Rodriguez tvrdí, že scénář k tomuhle napsal už v roce 2002 a já mu z toho věřím každé slovo, nicméně ukazuje se, že z tvůrčího hlediska může být celkem problém, když jste jako filmařský tým obklopeni jen svojí rozvětvenou rodinou, což patrně brání tomu, abyste se dozvěděli, že existují i jiné filmy než ty vaše. Pravda ale, že za to hmatatelné nepohodlí Bena Afflecka, který se z toho filmu snaží vyloženě utéct, to docela stojí.

S The Favourite jsem se u Lathimose konečně zaradoval nad tím, že byl schopný natočit film stojící na vlastních nohách a ne, jako to má obvykle, satirickou metaforu, kde každá věc něco znamená, což však ale ústí pak v to, že to, na co se díváme vlastně není to na co se díváme. Což nesnášim. S Poor Things se k tomuto svému atributu bohužel vrátil, navzdory tomu, že scénář mu opět napsal McNamara a vytvořil tak opět snadno čitelnou satiru, ve které do jedné postavy doslova nacpal dvě různá charakterová klišé: mozek malého dítěte, které má tendence se ptát na nemilosrdně všetečné otázky o světě kolem něj spojil s tělem dospívající ženy objevující pokrytecké paradoxy patriarchátu. Tohle příznačné Frankensteinovo monstrum spojené z Malého prince a Trierovy Nymfomanky mělo snadno zaděláno na nejotravnější postavu všech dob nebýt naštěstí toho obrovského nasazení téměř všech zúčastněných. Poor Things se odehrávají v symbolickém světě kombinujícím v sobě vizuální motivy videohry Bioshock Infinite s Městem ztracených dětí a do toho tam hopsaj rozprchlé experimenty z Jensenových Kuřat a lidí. Výsledný svět plný nadšení z neregulovaných vědeckých pokroků se pak vyznačuje nepochopenou prací s vlastními city, které exaktní mysl není schopna pojmenovat, takže je strašně přeexponovává, čemuž sedne často dost utržené herectví v čele s fantastickou Ruffalovou vědomou parodií na herecký výkon. Právě rochnit se ve všech těch dílčích elementech, od architektury přes masky, kostýmy či různé technické bazmeky naštěstí bohatě stačí k tomu, abyste si ty dvě a půl hodiny dali úplně klidně znova a klidně ignorovali ten tradiční příběh o hloupých mužích a silných ženách, kterých dnes vychází dvanáct do tuctu.

Banda zástupců studií se zamyšleně drbe na hlavě, proč není takový zájem o dvě a půl hodiny dlouhý dobrodružný film s osmdesátiletým hercem v hlavní roli, který se pohybuje téměř výhradně v CGI prostředí. To zní jako úplně skvělej montypythonovskej skeč! Pátý Indiana Jones vypadá po většinu svého času jako sestříhané cinematické sekvence z nějaké současné videohry, kterou bych určitě chtěl hrát, ale dívat se na to jako na film je upřímně místy fakt uncanny. Já doufám, že za několik let budeme na digitálně omlazené herce a CGI faunu vzpomínat jen jako na nějakou vzdálenou noční můru. Přesto to má většinu času celkem odpich, Phoebe Waller-Bridge s Mikkelsenem vyplňují chybějící charisma všech ostatních zúčastněných a pokud se do toho videoherního módu ponořit dokážete a třeba se díváte přes YT rádi na to, jak někdo jen tak hraje Uncharted, tak jste tady asi v pohodě. Jako jo, má to bejt vole Indy, ale ta značka už je dávno devalvovaná, tak berte co je.

Šesté dření toho nejnudnějšího hororového loru, jehož jedinou přidanou hodnotou je, že Ty Simpkis, patrně nevědomky, vypadá místy jako Brandon Lee.

"Já rozumím, že se vám přihodila nehoda, jejíž následky si ponesete pravděpodobně minimálně celý život." Invalid má parametry prvotřídního nadšeneckého filmu, za kterým stojí parta dvacetiletých kluků. Že teda ve skutečnosti za kamerou stál profesionální tým otřískaných čtyřicátníků a státní prachy je teda jiná věc, ale proč bych měl všechno řešit já? Karáskův film zpočátku moc důvěry nebudí - vtipy se trefí tak jeden z osmi, postavy jsou papírové, dialogy dvojnásob, hercům to z pusy taky úplně nejde a taková ta slizká hra na bezpečnou "politickou nekorektnost", kterou perfektně ilustruje Rom v nazi uniformě (hýk hýk) spíš straší tím, že tohle bude takové to upatlané hraní na legraci, která bude vycházet z toho, že se budou bez skrupulí ve filmu říkat věci "jak se opravdu mají." Po prvotním šoku se ale začne obrušovat mnoho dosud velmi ostrých hran a to zejména tím, že postavy jsou skutečně akorát karikaturními figurkami bez vývoje, tak celkem záhy na nich lze aplikovat všemožné running jokes, čemuž jdou na ruku někteří herci, kteří z nějakého důvodu jsou po chvíli překvapivě dobře usazený ve svých rolích (ústřední Hološka a jeho změny nálad!) a dokaží přirozeně prodat i tu poslední "pyču". Invalid navíc obsahuje hromadu vizuálních, kontextuálních vtipů, tedy věc, kterou si většina tuzemského komediálního mainstreamu nemůže stále ani nechat vysvětlit a snaží se odkazovat na devadesátkové (czex)sploatace tím, jak se snaží do děje vměstnat veškeré tíživé aspekty tamní společnosti, od rasových segregací, liknavosti státu, přes korupci, nacistickou minulost či fetišizaci historických symbolů. Pochopitelně, opět po vzrou nadšeneckých klučičích filmů, to zde totálně odnášejí ženské postavy, které sice mají fungovat jako katalyzátor děje, nicméně v tomto případě jsou spíše omluvou za něj a stejně jako to mají protagonisté filmu, tak i jeho tvůrci je sice mají rádi, ale zároveň jsou radši, když jsou někde pryč.