3497299

Ty dvě hvězdičky jsou za ve své době progresivní pokusy s digitálními efekty, které jsou zde ovšem - jak přiznal i sám Antonioni - docela povrchně využity. Je pravda, že tenhle film vzniknul na zakázku italské televize, čili postrádá určité "autorství", které by jej řadilo mezi Antonioniho široce diskutovaná díla (přesto, že jde o adaptaci divadelní hry Jeana Cocteaua - Dvouhlavý orel), což ovšem nijak neomlouvá to, že Tajemství Oberwaldu je špatný a poměrně dost nudný film, který nezachrání ani měnící se impresionistické podbarvení.

Nebylo to špatné - škoda té nedotaženosti, resp. místy upadající kvality do laciných formálních postupů a klišoidních prvků. Třetí pokračování Kostky, které je vlastně tím "prvním" vyprávěním, překvapivě vytváří docela zábavně absurdní paranoidní anti-utopické divadlo

Spousta zajímavých nápadů, které docela zábavně populární formou znásilňují kvantovou fyziku, které ovšem netvoří komplexnější celek. Kdyby tenhle syžet zpracoval někdo schopnější (nebo kdyby měl Sekula alespoň trochu vyšší rozpočet), mohlo by z toho vzniknout docela zábavné a hravě neotřelé komorní sci-fi.

Fred Vargas by si zasloužila kvalitnější adaptaci, než jen doslovný dějový přepis s téměř nulovým potenciálem co do výběru představitelů hlavních rolí, režie, dramatizace, hereckých výkonů...

Naprosto zbytečný film... Velké ambice/nulový výsledek: Max Payne ve znamení průměrnosti a debilní "cool" estetiky mezi tančícími vločkami + několik nanicovatých zpomalených záběrů.

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení.

Kill-billovské strategie aplikované na tématiku Druhé Světové války. Sofistikované, zábavné, frivolně frenetické, ovšem ve své velkolepé autorské originalitě "velkého tvůrce" poněkud nekonzistentní a svévolné vedení narace. Celému tomu divadlu přeci jen něco chybí: postavy se na plátně objevují a mizí bez zanechání silnějšího pocitu. Ale i přes lehce rozpačitý dojem se jedná o nadprůměrnou cinefilní zábavu.

Ti, kteří očekávají „klasický“ horor, budou patrně dosti zklamáni. Stáhni mě do pekla není horor v současném ani tradičním slova smyslu, nýbrž spíše jakýsi retro horor, využívající tradičních narativních klišé, (ne)očekávaných zvratů a efektů (pravda je, že ty digitální efekty infernálního pohlcení do celkové civilnější koncepce filmu moc nesedí), se kterými Raimi šikovně pracuje a zkušenému divákovi předkládá jednu formální lahůdku za druhou. Nápaditá řešení záběrů, scén, zvukových efektů a celkové estetiky jsou režisérským mistrovským kouskem. Psychologie postav a jejich vývoj je neotřele zábavný. Raimiho humor a tvůrčí nadhled je velmi podobný jeho raným nízkorozpočtovým hororovým komediím Evil Dead I. a II. – předpokládám, že takhle nějak bude vypadat jejich remake, plánovaný na příští rok. Nejedná se samozřejmě o žádnou moralitu, ale pouze o povedenou formální hru a tedy o kvalitní sofistikovanou zábavu.

Pokus o kyberpunk ve stylu Ghost in the Shell, který přes svoji nadupanou obrazovou stránku poněkud ztrácí dech. Tempo vyprávění je typické spíše pro nealternativní mainstreamovou SF produkci ve stylu Terminátora, včetně řady nekonzistencí a logických nedotažeností. Lze zde najít řadu zajímavých nápadů, ze kterými se ovšem nepracuje moc do hloubky. Estetika zdejšího fikčního světa láká k dalšímu poznávání, které se v povrchním vyprávěním nenaplní, což zavdává příčinu k diváckým frustracím. O alternativě ke GITS nemůže být řeč.

Na svoji dobu poměrně odvážný a ve zobrazování homosexuality překvapivě střízlivý (mám na mysli nezatížený tendenčními dobovými vlivy) a otevřený film Williama Friedkina, provedený jako divadelní hra. Evidentní vliv Freudovy psychoanalýzy a komorního psychologického dramatu na způsob Čechova, prodchnutý „woody- allenovskou“ intelektuální chandrou.