3497299

Osobně jsem čekal od Raimiho víc. Téměř dokonalý zločin je formálně i obsahově zdařilý psychologicko misteriózní thriller, ale nic víc. Dobře odvedená práce se slušně vybudovanou atmosférou bez výraznější invence. S Raimiho humorem a nadhledem typickým pro jeho rané počiny Evil Dead a objevujícím se znovu v jeho novém filmu Stáhni mě do pekla zde nenajdeme – tady se Raimi tváří smrtelně vážně. Tuto charakteristiku lze brát samozřejmě i jako pozitivní střízlivost, způsob jak se zavděčit širšímu publiku, které bude spíše schopné číst nezáludně jasnou strukturu filmové řeči, než vyprávěcí konstrukci plnou aluzí, ale mě tohle bohužel nestačí.

Povedených variací na téma historie masových vrahů není mnoho, ovšem Zodiac určitě patří mezi ty nejlepší (srovnej např. s hůvěřilostí typu Evilenko). Fincherova estetika balancující na hranici obrazových klišé hezky koresponduje se zobrazovaným násilím – poskytuje divákovi možnost nezúčastněného nadhledu. Film, který začíná standardní cyklicky gradující hrou oběť-panika-vyšetřování, se postupně přelévá do nerozluštitelného přediva informací, ve kterých se potápí postavy spolu s divákem, bez ztráty přehledu a nadhledu nad bohatým mřížovým děje. Vrah se ztrácí, ustupuje do pozadí – stává se neskutečnou postavou – a s ním mizí i vůle dosáhnout cíle: společenské satisfakce. Vše co zbývá, je jen do sebe zapletené předivo noční můry důkazů a hypotéz.

Povedené a patřičně nadupané zobrazení akčního (anti)hrdiny – postavy s „celou řadou speciálních schopností“, která neváhá ani okamžik, když má někoho zranit či zabít, pokud jde o dosažení jejího cíle, přičemž už tak moc nezáleží na tom, zda cíl sám o sobě takové chování může relativně ospravedlnit (jako v tomto případě, kdy jde o záchranu vlastní dcery z pod jha překupníků s bílým masem), nebo o nějaké vlastní egoistické cíle – princip morálního kodexu hrdiny by fungoval stejně. Kdyby podobně jednal Daniel Craigh v roli Jamese Bonda, byla by to patrně pro většinu diváků nezkousnutelná podívaná, protože Neeson je tady mnohem brutálnější, než James Bond kdy byl v celé své historii. Svižné a nápadité scény bez slabého místa a bez přílišného přehánění v předváděných schopnostech (správný „žánrový“ akční film se bez přehánění neobejde, ale tady je – alespoň z mého pohledu - zachována rozumná a únosná míra, co jsem ochoten hrdinovi ještě uvěřit a dobře se u toho bavit). Variace na známé téma únosu a rychlé záchrany nenudí a „profesionální postupy“ jsou zajímavé. Škoda toho nepravděpodobně pozitivního závěru, po kterém zůstala pachuť mírného zklamání

Oproti originálu – původnímu Texaskému masakru Tobe Hoopera – se jedná o průměrný slasher. Těch pár povedenějších scén nijak zvlášť nevybočující celkový průměr příliš nepozvedlo.

Zatím nejzajímavější Krenův film, jaký jsem viděl. Brutalita a naléhavost obrazů je snížena jednoduchou trikovou stylizací, která působí příjemně syrovým dojmem.

V novém Terminátorovi nefunguje vůbec nic. Nemá ani smysl vyjmenovávat množství logických lapsů, nekonzistencí a nepochopitelných (neuchopitelných) scén. Pro Terminátora by bylo bývalo nejlepší, kdyby skončil druhým dílem a nepokoušel se o čím dál horší reinkarnaci, jejíž poslední ztvárnění nezachrání ani transformers-terminátoři, ani postapokalyptický fikční svět ve stylu Falloutu. Oproti geniálnímu Temnému rytířovi a Strážcích je tohle protikladná ukázka, jak lze investovat velký rozpočet...

Tohle bylo opravdu ZLÉ.

Béčková klasika, jež svým jednoduchým dějovým motivem – obojkem jako strážcem bez pána - ovlivnila celou řadu béčkových klasik. PS: Doporučuji zhlédnout Obojek zároveň s filmem Blade Runner, pro posouzení, co fyzicky nastane s dlouhověkým replikantem po deseti letech nerušené existence.

Vzhledem k očekávání mě film docela zklamal – místo emancipovaného a sofistikovaného uchopení jen melodramatické midcultově tuctové klišé. Na tomto filmu je vidět, že homosexualita je v mainstreamové produkci stále tabu, které je třeba bořit. K uchopení tématu s lehkostí a bez skrupulí potom nezbývá moc prostoru. Zkrocená hora dává příliš najevo, že JE „o homosexuálech“ a že JE „otevřená“, bohužel se nestihla zbavit pubertálního ostychu a zahledění do vlastních frustrací.

Avantgardní hříčka, kterou debutoval známý spisovatel Kurt Vonnegut jr. by si určitě zasloužila lepší zpracování. Přinejmenším alespoň více invence, jež by lépe dostála originálu, a ne jenom banálně konvenční a místy otravný přepis, který svou těžkopádností ve struktuře vyprávění (jejíž počáteční snaha o vyjádření propojení mezi časovými skoky, vnímanými hlavním hrdinou lineárně, se postupně vytrácí do neurčita) i ve ztvárnění charakterů (toporností postav a umakartovou oslizlostí některých scén se blíží měšťácké televizní midcultové zábavě) vyzařuje takovou průměrnost, v jejíž mdlé šedi se nenávratně ztrácí i těch několik světlejších okamžiků z celého filmu spolu s veškerou životodárností předlohy. Škoda.