3497299

Kinematografie raných atrakcí aneb raný přízpěvek do pořadu "Domácí video - zážitky z dovolené".

Tři hvězdičky za hru z divákem a dvě hvězdičky dolů za mimořádně trapné dialogy/monolog a vůbec celý scénář, který se snaží být tak zoufale postmoderní, až je to k pláči.

Nejedná se o godardův cinefilský experiment, na jaký jsou jeho diváci zvyklí. Godardova adaptace Alberta Moravii je spíše komorní, psychologicky prokreslené drama vztahu mladého páru - ambiciózního scénáristy a jeho (klasicky) krásné manželky - jehož subtilní křehkost naruší stejně subtilní gesto. Godard s lehkým cynickým nadhledem přebírá motiv z Homérovské Odysseii, který tvoří dějovou paralelu. __________ (poznámka k Odysseii zřejmě obsahuje SPOILER: Originální interpretace vztahu Odyssea a Pénelopé je založená na tom, že Pénelopé se cítila uražena, když ji Odysseus svěřil jejím nápadníkům, ke kterým se měla chovat mile a zároveň mu zachovat věrnost. Odysseovy nekonečné anabáze při trójské válce a následné zdlouhavé cestě zpět na Ithaku byly pak motivovány pocitem jeho provinění a útěkem od Pénelopé, kdy vrhajíc se do stále nových dobrodružství vlastně jejich setkání neustále oddaloval.)

Greenaway se zde vrátil ke svému starému tématu: jak umění ovlivňuje život a naopak, resp. umění jako "labyrint" skrývající důkaz zločinu. V mnohém se podobá své celovečerní prvotině Umělcova smouva (The Draughtsman's Contract) a řadí se svým obsahem mezi takové filmy jako je Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up). Rembrandtovu Noční hlídku ovšem nelze lehce přirovnat ani ke Zvětšenině ani k Umělcově smlouvě - je naprosto jiná. Renesanční osobnost Petera Greenawaye předvádí své precizně promyšlené obrazové rébusy, které nejsou lehce stravitelné a jsou záměrně koncipované tak, aby je byl divák pro jejich adekvátní "uchopení" nucen zhlédnout vícekrát. Noční hlídka je obsahově možná pro diváka více přístupnější, urč. způsobem "lehčí" než mnohé jeho předchozí filmy, ovšem o to je působivější jako alegorie (lze brát jako alegorii historickou nebo alegorii morálky). Co se týká vizuální stránky - stylizace "šerosvitových" záběrů je velice zdařilá.

V rámci produkce spol. TROMA dost neobvyklý úkaz. Nejedná se ani tak o parodii jako spíš o pastiche. Hravě napsaný scénář k filmu Screamplay, který se jak svou formou tak obsahem hodí do programu filmových klubů, obsahuje zdařile a vtipně zpracovaný příběh o tom, jak mladý scénárista píše scénář pro "krvák", jehož náplň se začne uskutečňovat v realitě - lze brát jako svéráznou variaci na téma umělecké sebereflexe (metarovina filmu); parafrázi exploatačních filmů, expresionistických hororů atd.; nebo zábavnou podívanou s příjemným hereckým výrazivem hlavního hrdiny Allana Edgara (představuje ho Rufus Butler Seder) s řadou vtipných momentů a drobných skečů a chytře vymyšlenou narativní strukturou. Nemyslím si, že by Screamplay obsahoval nějaká slabší, nudná místa. Film svou strukturou a koncepcí tématu zločinu, který se "přelévá" z meta-roviny fikce (scénář psaný hlavním hrdinou) do vlastní roviny vyprávění připomíná Trierův filmový debut Prvek zločinu (Forbrydelsens element) - toto srovnání ovšem nutno brát s velkou rezervou.

Velice, velice, velice (3 hodiny!!!) vtipné. A taky tam byl Kierkegaard a Hegel a Heidegger, i když se tam jen tak mihli a s nikým nesouložili (škoda). A ty vzpomínkové scény: Lesní jahody a Podzimní sonáta (haha). A ještě Ventura Pons (zkratkovité komentáře dějových kudrlinek). K vytržení mě uvádějí ti, kteří to vzali vážně a v hrdinech se dokonce zhlédli (to musí být u vás doma fakt dost husté...). Jinak: celý film byl o tom, jak jeden intelektuál mluví o tom, že by si chtěl pořádně zaš*kat, ale nemůže, protože potřebuje napsat knihu, a jiný si skřípne ruku do dveří, po-té, co zabije svoji opici (skutečnou, ne alkoholové reziduum). Suma: "American Pie" pro hysterické intelektuály a duševní exhibicionisty. Jdu si přivřít ruku do dveří...

Velmi přímočaré a ve svém zobrazení dobra a zla poněkud ostře polarizované, nicméně působivé. Charles Bronson atakuje naše podvědomé násilné archetypální pudovstvo.

Makabrózní útok na divákovu fantazii. Nejlepší němý film, jaký jsem doposud viděl.

Zanussi je polský Bergman. Jeho filmové eseje otázky pokládají, nikoliv zodpovídají. Naznačují možné směry významových struktur, nikoliv celou významovou infrastrukturu. Celkově se jedná o jednu z nejlepších forem filmové esejistiky.

Na české poměry dosti odvážný film. Není nejšťastnější Karamazovi poměřovat s literární předlohou, neboť její kvality rozhodně nedosahuje ani neparafrázuje Dostojevského myšlenkovou rovinu tak dostatečně, aby byla divákovi neznalému největšího ruského "existencionalistu" přijatelně přiblížena, osvětlena, pře(d)ložena (to už ji možná lépe vystihuje Woody Allen v některých svých intelektuálních pastiších ;-)). Film je zajímavý z jiného hlediska: velice poutavá meta-vyprávěcí hra s divákem - příspěvek do početné skupiny uměleckých děl, které reflektují sami sebe. Velké množství zcizujících efektů, úniků, pastí na diváka, kliček a centrů. Celková podoba filmu je trochu neuspořádaná a mnoho zajímavých motivů nebo situací je zde pouze naznačeno, nedotaženo nebo ne zcela adekvátně využito. Karamazovi jako celek poukazují na svůj mnohem větší potenciál. Při jejich sledování jsem se nemohl ubránit pocitu, že by je Zelenka zvládl natočit o něco lépe. Delší stopáž filmu by rozhodně neuškodila (myslím, že i kdyby film trval tři hodiny, pořád by se bylo na co dívat). Jakási neučesanost a anarchie snímku působí velice svěže, ale vzbuzuje v divákovi pocit, že by chtěl víc (nebo alespoň ve mě, ať tady hloupě nedeklamuju za všechny). Přesto jsou Karamazovi natolik originální a oproti jiným tuzemským "hračkám" předvádí takovou vyspělost, že je třeba je patřičně ohodnotit. Jsem zvědavý, s čím přijde Zelenka příště, protože se zdá, že v předchozích filmech se pouze jaksi rozehříval (brousil svoje umělecké výrazivo) a nyní předvedl umný kotoul, aby dal všem na srozuměnou, že příště zvládne i salto mortale.