3497299

Tyhle tendence sofistikovat vyprávění a formu blockbusterových filmů se mi moc líbí. Jsem z nich nadšen (pro podrobnosti viz např. článek Radomíra D. Kokeše - Kinematografie intelektuálních atrakcí, Cinepur 59/2008). _______ Sporná argumentační rovina, ve které lze diskutovat o smyslu oprávněnosti adaptace Mooreova comicsu, totiž onen tolik zmiňovaný doslovný přepis comicsových políček předlohy, který je tak vlastně pouze jejich rozpohybováním a ničím víc, bledne a téměř se ztrácí pod tíhou výmluvné a adekvátní estetiky, jejíž moc uhranout a nadchnout diváka je velice přesvědčivá. Nemá smysl rozebírat bezpočtukrát rozebraný rámec známé Mooreovy předlohy - všechno co ve filmu funguje po stránce vyprávění, konzistence, subverzivnosti, metatextuality atd. vděčí především právě jí - ovšem film jí dává navíc realizaci obrazu a zvuku, jež posunuje možnosti předlohy blíže k transcendentnímu percepčnímu zážitku, který sám o sobě u mě obstojí jako dostatečná obhajoba. _______ Koneckonců comics ve své mediální podstatě jako sled "komentovaných" obrázkových políček evokuje filmový scénář a vysloveně si říká o rozpohybování. Z tohohle pohledu by ovšem plynulo, že comics jako samostatné médium neobstojí, neboť stojí jaksi ontologicky níže než film, což si zase nemyslím, protože je to blbost, takže toho raději nechám dřív, než bude pozdě.

Do teď jsem myslel, že Bergmana „znám“. Nezralá parafráze Felliniho? – pche! Tohle má s Felliniho stylem společného asi tolik, co raný Woody Allen s Emirem Kusturicou. Bergmanovo „divadlo“ asi nikde jinde nebylo tak vtipné a hravé, jako tady (pokud bylo, upozorněte mne prosím, rád bych to viděl). Bergman natočil mezi introspektivním obrazovým perfekcionismem v Mlčení a introspektivním obrazovým perfekcionismem v Personě extravertní avantgardní krásně vypointovanou a přesvědčivě vtipnou divadelní hříčku. Ještě bych rád dodal, že herecký rozptyl Jarla Kulleho rozhodně zaslouží uznání.

Subverzivní estetika.

Ve filmu hráli samí Jugoslávci, takže to Fulciho moc nestálo.

Průměrně natočený nízkorozpočtový horor bez výraznější invence, těžící z podvědomých děsů - archetypálního strachu ze tmy - s místy ucházející atmosférou.

Je vidět, kde vzal Lars von Trier inspiraci pro své metakomentáře v Království... ;-)

Film ke zhlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=1XhR_rrdgbE&feature=related .

Nekompromisní vyjádření zenové hry. Možno brát jako filmový koan. K vidění zde: http://www.youtube.com/watch?v=8z1sOsIrshU .

Po delším výzkumu jsem objevil, že se jedná o poměrně zdařilou adaptaci apokryfního spisu Franze Kafky Das Zughalten von der nordwestlichen Bahn (Zastavení vlaku severozápadní linky, vyd. nakl. Růže v ecobalu, Praha, 2003). Jedná se o pokračování zeměměřičových dobrodružství - tentokrát v Americe (předznamenává známý román Nezvěstný/Amerika, který Kafka napsal posléze, byv ještě okouzlen vlastními popisy americké krajiny z okna vlaku). Zeměměřič se však tentokrát nechce dostat do zámku, jelikož pochopil absurdnost svého marného úsilí, ale snaží se tentokrát zastavit jedoucí vlak a opět nikdo nemůže pochopit proč se mu to stále nedaří. Kafka zde rozehrává známý kolotoč bláznivých náhod a absurdních situací, které onou precizní drobnokresbou, jež je pro něj tak typická, vytváří neuvěřitelnou mozaiku nepochopitelné a bezútěšné lidské činnosti a nechává čtenáře okusit notnou dávku existenciální tísně. Lze s jistotou prohlásit, že výborný Mastroianniho film - i když se od knižní předlohy často výrazně odchyluje - dokázal hlavní myšlenku knihy převést s naprostou jistotou a jedině velice citlivý divák dokáže plně vychutnat onu subtilní symboliku nezastavitelné a věčné "jízdy vlaku" jako archetypu "života spějícího ke smrti". Zastavit vlak totiž - stejně jako zastavit život - prostě nelze. Film is a great art of life...

Převládající pocit, který jsem zažíval na projekci filmu Anténa byl, že tak velké množství dobrých nápadů přišlo vniveč. Tvůrci by si s nimi vystačili nejméně na deset filmů, ale rozhodli se je všechny naplácat do jednoho, takže film diváka svojí koncepcí nejprve zaujme, potom zrozpačití a nakonec frustruje přehršlí artistních eskapád. Tato přeplácanost ale není nejslabší stránkou filmu – naopak lze říct, že je jeho největší devízou. Hlavní problém filmu je ten, že narativní i formální prvky jsou řazeny bez promyšlenější myšlenkové nebo estetické koncepce. Bez ladu a skladu za sebe skládané obrazy nevyvolávají žádnou hlubší emocionální odezvu, protože jsou jenom prázdným obalem bez obsahu. Stručně řečeno: Anténa je normální – i když hezky natočený – artistní kýč. _________ Kýčem mám na mysli takové dílo, jehož estetická stránka nepoukazuje na nic „za ní“. Tím myslím, že je bezobsažné, nenaplňuje žádnou hlubší estetickou rovinu ani intelektuální význam. Svou prvoplánovostí dává divákovi najevo pouze to, že je jaksi „roztomilé“. Tato obsedantně předváděná „roztomilost“ Antény je po delší době značně deprimující – asi jako kdyby vám někdo půl druhé hodiny ukazoval nádhernou sbírku černobíle nafocených pohlednic hrajících si koťátek, přičemž jejich obrazová kompozice by se odkazovala ke klasickým filmům němé éry a filmům noir a ještě by se ve vás řazením pohlednic snažil vzbudit dojem jakéhosi vyprávění. _________ Napadá mě srovnání s filmem Tuvalu (Veit Helmer), kde byl také vytvořen fantastický hermetický fikční svět s vlastními fantastickými pravidly a (přinejmenším částečně) analogickou estetikou. Helmerova poetika na rozdíl od poetiky Sapirovy vnitřně funguje, jeho alegorie jsou obsahově bohatší a významově zajímavější. Dá se říct, že Esteban Sapir ve své koncepci naprosto ztratil míru, neboť Anténě chybí střízlivost. Za všechno bych připomenul alespoň několik obrazových příšerností: několikrát opakovaná slza na tváři postav (tak prvoplánový význam mluví sám za sebe); hlouběji neopodstatněná jizva na ruce dcery, otce, dědečka, která má symbolizovat vyšší spřízněnost (proč jizva? a proč ta kompozice roztomile mávajících rukou?); kopající nožičky po pádu zabořené holčičky; smutně se tvářící postava syna pana TV (proč tam vůbec byl? co tam dělal, kromě toho, že doručil jeden balík? - jestli měl zdůraznit despotického otce, tak to bylo naprosto přehnané); otcovo gesto dát dohromady roztrženou rodinnou fotografii (několikrát opakovaným naznačeným pohybem spojení roztržených kousků musí být i nejzabedněnějšímu divákovi v sále jasné, že postava touží po tom, aby byla rodina opět pohromadě... kde normálně stačí náznak, aby byl pochopen význam, tam je zde polopatistická infantilní symbolika, působící jako rána kladivem Jerryho na hlavu Toma) atd. – úplný výčet by byl stejně úmorný jako film. _________ Celý děj působil nesoudržně a vynuceně. Pointa filmu, který má navíc zřejmě působit jako jakási archetypální historická alegorie a morální memento, je stejně prvoplánová a násilná jako jeho obraznost. Zlý pan TV zneužil La Voz (paní Hlas) k manipulativním účelům za pomoci zlého doktora Y: Domnívám se, že celá tato zápletka byla vymyšlena jenom proto, aby tvůrci mohli parafrázovat Langův Metropolis. Celá ta symbolika svastiky a davidovy hvězdy (které se ve filmu objeví), konfliktu utlačované většiny proti despotickému manipulátorovi, působila zbytečně, protože takové téma tady bylo zpracováno už několikrát a určitě mnohem lépe. Patetické zvolání slepého chlapce „Mami, jsi to ty? Mami?“, které jako symbol očistné nevinnosti odvrátí tragédii a vykoupí svět z jeho zla, má zřejmě evokovat křesťanskou mystiku – význam spasitelství skrze čistotu duše, ale působí jako kýč par excellence. Bylo by lépe, kdyby se film držel svého hravého obrazového významu jako „pocty filmu“ a nepokoušel se o beznadějné prohlubování dějové linie. _________ Na závěr mě napadá, pro koho je film vlastně určen: jestliže jde o cinefilskou záležitost, kdy si mají přijít na své především „filmový znalci“, pak nechápu, proč je celý film vystavěn na zhůvěřilé estetice, hodné primitivismu „rozkošných“ komedií typu „Co je malý, to je hezký“. Pokud mělo jít o postmoderní variaci na filmový produkt vhodný „pro všechny“, uspokojující jak cinefily tak prosté diváky, pak je všechno špatně úplně (srovnej např. s výborným Speed Racerem – Larry a Andy Wachowski). Zařazení do poněkud eklektické letošní přehlídky Projektu 100 je vzhledem k její roztržité filozofii svým způsobem logické – momentálně nebylo nic lepšího k mání a tyto „cinefilské orgie“ by stejně skončili v programu filmových klubů, takže proč po tom neskočit a neudělat z toho „kultovní film“ do počtu, aby jich bylo letos alespoň osm, když už nevyšlo těch plánovaných dvanáct nebo tradičních deset. _________ Nedá mi to, abych na závěr neocitoval Ester Nagyovou z jejího komentáře k Anténě v katalogu letošního Projektu 100, která o podivné úrovni letošní přehlídky výmluvně vypovídá: „Obrazy prostupují jeden druhým, kdykoli jsou dvě různé dějové linky nebo postavy zobrazeny v jednom záběru, neváhají spolupracovat a ovlivňovat se navzájem.“ – nevídaný postřeh.