Profil
Hodnocení (2527)
Komentáře (113) Obsahy (1)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 Imaginárium Dr. Parnasse (2009) 
|
15.03.2010 |
| |
Nebylo to rozhodně špatné. I když ty zásahy do scénáře byly svým způsobem znouzectnost tak se dá říct, že se Gilliamovi podařilo film zachránit (tentokrát jej zlý ďábel deus ex machina minul, ale bylo to těsné...). Přes drobné trhliny a občasné skřípění má ten film fantastickou obraznost, což je pro Gilliama samozřejmě typické a tudíž plně očekávatelné. Z Imaginaria se zřejmě nevyklube Gilliamův zásadní film, ale i tak se jedná o nadprůměrnou podívanou, která přes občasné zdání nekonzistence kupodivu funguje a navíc překvapivě znejisťuje diváka, čili se brání sklouzávání k pouze fantasticky obrazné povrchnosti. Výsledný dojem budí lehké rozpaky, ale na druhou stranu přináší i uklidnění, že se poslední Ledgerova role nebyla zbytečná. To co filmu imho chybí, je hlubší využití motivu nesmrtelnosti a symbolické sázky s ďáblem, který se ztrácí v nakupených obrazech a v pochybném odhalování identity "viselce" . |
|
Bílá stuha (2009)
|
26.02.2010 |
| |
Film je konstruován pomocí sítě spojitých obrazů, ve kterých vystupuje hloubka vztahů (genealogie násilí ve společnosti před válkou - i když motiv války pro mě jako pro diváka nebyl zase tak moc zásadní, kromě toho, že ukotvoval děj do specifického období). Není zde hlavní hrdina, resp. dal by se za něj považovat vypravěč - vesnický učitel -, ale ten nakonec nedostává víc prostoru než ostatní, je vypravěčem proto, že je zde cizincem a děj se v jeho mysli (duši) odráží, aby byl poté přenesen zrcadlově do filmu samotným tvůrcem, který tak činí bez pomocí ustálených narativních postupů filmové řeči. ______Film nemá takovou narativní strukturu, která by většině diváků dala pocit jakéhosi percepčního bezpečí, že to co sledují má smysl, protože je jim něco řádně (ve vyprávěcím „řádu“) sdělováno a na konci je dovršeno explicitní pointou, která dá veškerým peripetiím smysl a završí dílo do uzavřené formy filmového fikčního prostoru. Toto Haneke nedělá – vyprávění se zde ubírá podobným způsobem jako v Kódu neznámém, ale tady je mnohem důmyslněji a hlouběji propracované – dotažené k dokonalosti a proto hodné skutečného obdivu. V hlavní roli zde vystupují vztahové struktury mikrospolečnosti „jedné vesnice“ a ty sami o sobě nemají smysl, pointu či katarzi, dějí se v obrazech, které jsou vzájemně hluboce vztažené, ale stejně jako „skutečný“ život (tj, to simulakrum fikčních světů, které pociťujeme jako realitu ;-)) plynou bez uzavření, bez odpovědí a otázek po „skutečných“ příčinách. Haneke dokázal vytvořit neuvěřitelnou hloubku obrazu - každý záběr je dokonalý ve své strohosti a čistotě. Jedná se bezpochyby o nejlepší Hanekeho dílo, ve kterém své tvůrčí přístupy dotáhnul ke skutečné čistotě. Dal bych tomu i šest hvězdiček, kdyby to šlo. |
|
Horší to už nebude (2006)
|
21.02.2010 |
| |
Klíčovým bodem ke správnému pochopení celého filmu je to, že profesor Jules Hilbert (že by aluze na matematika Davida Hilberta? ;-)), kterého hraje s obvyklým šarmem a lehkostí Dustin Hoffman, není ve skutečnosti opravdovým profesorem literatury, ale pouze plavčíkem, který chodí do kabinetu skutečného profesora Hilberta koukat na telku, přičemž se za něj vydává, když má skutečný profesor přednášku - možná je to jeho bratr (jednovaječná dvojčata?) a na první pohled je není možné rozeznat. Každopádně se zde postava "opravdového" profesora vůbec neobjeví, protože ten by zřejmě nikdy nemohl upřímně nazývat knihy očividně dost průměrné a banálně rutinní spisovatelky, jako je Karen Eiffel, jako mistrovská díla, která si nemůže vynachválit. Těch několik málo "postřehů" pseudoprofesora Hilberta jsou zcela zřejmě povrchně odposlouchané názory skutečného profesora (jeho bratra) ohledně teorie fikčních světů a tvorby Itala Calvina plus středoškolské informace z dějin literatury. Z tohoto pohledu lze celý film interpretovat jako postmoderní kritiku západního humanitního školství a univerzitních hierarchií, ve kterých lze snadno zaměnit profesora literatury za obyčejného plavčíka, a za obecnou kritiku ztráty literárních hodnot díky literárnímu establishmentu, zaměřeného pouze ekonomicky, tedy na kvantitu, to celé naroubované na banální romantické schéma. Jediná věc, která mi není moc jasná, je ta, proč byl hlavní hrdina paranoidní schizofrenik? Ale to je zřejmě tzv. "MacGuffin". |
 Max Payne (2008) odpad!
|
21.12.2009 |
| |
Naprosto zbytečný film... Velké ambice/nulový výsledek: Max Payne ve znamení průměrnosti a debilní "cool" estetiky mezi tančícími vločkami + několik nanicovatých zpomalených záběrů. |
|
Hranice ovládání (2009)
|
24.11.2009 |
| |
Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________
To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________
Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. |
|
Stáhni mě do pekla (2009)
|
24.08.2009 |
| |
Ti, kteří očekávají „klasický“ horor, budou patrně dosti zklamáni. Stáhni mě do pekla není horor v současném ani tradičním slova smyslu, nýbrž spíše jakýsi retro horor, využívající tradičních narativních klišé, (ne)očekávaných zvratů a efektů (pravda je, že ty digitální efekty infernálního pohlcení do celkové civilnější koncepce filmu moc nesedí), se kterými Raimi šikovně pracuje a zkušenému divákovi předkládá jednu formální lahůdku za druhou. Nápaditá řešení záběrů, scén, zvukových efektů a celkové estetiky jsou režisérským mistrovským kouskem. Psychologie postav a jejich vývoj je neotřele zábavný. Raimiho humor a tvůrčí nadhled je velmi podobný jeho raným nízkorozpočtovým hororovým komediím Evil Dead I. a II. – předpokládám, že takhle nějak bude vypadat jejich remake, plánovaný na příští rok. Nejedná se samozřejmě o žádnou moralitu, ale pouze o povedenou formální hru a tedy o kvalitní sofistikovanou zábavu. |
|
96 hodin (2008)
|
27.07.2009 |
| |
Povedené a patřičně nadupané zobrazení akčního (anti)hrdiny – postavy s „celou řadou speciálních schopností“, která neváhá ani okamžik, když má někoho zranit či zabít, pokud jde o dosažení jejího cíle, přičemž už tak moc nezáleží na tom, zda cíl sám o sobě takové chování může relativně ospravedlnit (jako v tomto případě, kdy jde o záchranu vlastní dcery z pod jha překupníků s bílým masem), nebo o nějaké vlastní egoistické cíle – princip morálního kodexu hrdiny by fungoval stejně. Kdyby podobně jednal Daniel Craigh v roli Jamese Bonda, byla by to patrně pro většinu diváků nezkousnutelná podívaná, protože Neeson je tady mnohem brutálnější, než James Bond kdy byl v celé své historii. Svižné a nápadité scény bez slabého místa a bez přílišného přehánění v předváděných schopnostech (správný „žánrový“ akční film se bez přehánění neobejde, ale tady je – alespoň z mého pohledu - zachována rozumná a únosná míra, co jsem ochoten hrdinovi ještě uvěřit a dobře se u toho bavit). Variace na známé téma únosu a rychlé záchrany nenudí a „profesionální postupy“ jsou zajímavé. Škoda toho nepravděpodobně pozitivního závěru, po kterém zůstala pachuť mírného zklamání |
|
Terminator Salvation (2009)
|
08.07.2009 |
| |
V novém Terminátorovi nefunguje vůbec nic. Nemá ani smysl vyjmenovávat množství logických lapsů, nekonzistencí a nepochopitelných (neuchopitelných) scén. Pro Terminátora by bylo bývalo nejlepší, kdyby skončil druhým dílem a nepokoušel se o čím dál horší reinkarnaci, jejíž poslední ztvárnění nezachrání ani transformers-terminátoři, ani postapokalyptický fikční svět ve stylu Falloutu. Oproti geniálnímu Temnému rytířovi a Strážcích je tohle protikladná ukázka, jak lze investovat velký rozpočet... |
|
Klíč (2005)
|
08.07.2009 |
| |
Tohle bylo opravdu ZLÉ. |
|
Evilenko (2004)
|
16.05.2009 |
| |
Neuvěřitelně špatný film, který nezachrání ani herectví Malcolma McDowella – kde nic není, ani Čikatilo nebere. Většina prvků „fikčního“ světa masového vraha Evilenka ve filmu funguje špatně: naprosto směšná psychologie postav, špatně uchopená a naivně prvoplánová politická metafora. Postavy ve filmu se chovají, jako by se Rusko v r. 84 s komunismem dávno vypořádalo a na Evilenka, jako zapáleného komunistu, se dívají zpočátku jako na fanatika „staré“ ideologie, po-té co je odhalena jeho zvrácená podstata, jako na „nakaženého“ zvráceným myšlením: první zástupce/produkt patologické éry – krize osobnosti „člověka-komunisty“, jenž za sebou přitáhne další takové, které je třeba především „pochopit“, abychom se před nimi mohli účinně bránit atd. Naivita tvůrců, s jakou tuto „velkolepou tragédii dějin“ předvádějí, by mohla být docela zábavná, kdyby zde nešlo o inspiraci životem skutečného masového vraha Andreje Romanoviče Čikatila, který byl obviněn z vraždy více než 50-ti osob. Je škoda, že když už se někdo pokusí tyto hrůzné události umělecky zpracovat a vykreslit nejtemnější oblasti lidskosti, musí to celé takto neuvěřitelně zprznit. Ve věci formy jde film ruku v ruce se svým zhůvěřilým obsahem: herecké výkony jsou (až na McDowella) strašné a o nějakém narativním rámci a dramatizaci bych raději vůbec nepsal. |
|
|
