1 série - byl jsem nadšen z funkčního propojení klasického námětu a jeho moderní aktualizace. Výborná ukázka naplněných možností filmových adaptací. Seriálové formáty jsou čím dál zajímavější.
2 série - so extreme!
Podobně jako Experiment Olivera Hirschbiegela i "Vlna" těží z konceptu davové manipulace. A trpí podobnými nešvary: schematický, příliš předvídatelný děj, plochá psychologie (nejedná se o nadsázku a žánrově ani o parodii či satiru, takže předpokládám, že absurdní chování většiny participantů je jen důsledek špatného odhadu scénáristy) a absence nadhledu. Je natolik didaktická a ve své bohulibé činnosti ukázat, jak nakažlivé je totalitářské myšlení, je natolik zjednodušená, jako by snad vznikla přímo pro potřeby nějakého týdenního středoškolského kurzu na téma autokracie.
Korejskou středněproudou kinematografii nejlépe vystihují dvě hesla: "krev" a "slzy". Přes místy na evrposké i na americké poměry přemrštěnou emocionalitu a pateticky přepjaté scény je Ajeossi nadprůměrně a svěže zvládnutá žánrová hra, jež se v tvůrčím přístupu podobá řekněme takovému Taken Pierra Morela: silný hrdina, který je jen zdánlivým outsiderem zachraňuje mladou dívku ze spárů obchodníků s bílým masem/lidskými orgány. To vše výborně zarámované gradací a netuctově působícími surovými akčními scénami. Emocionální exploatace je do velké míry otázkou stylu. Korejské publikum má zřejmě v tomto smyslu potřebu silnějších katalizátorů, podobně jako mají třeba Američané potřebu nad ostatní poměry poněkud silnějších a větších aut.
Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám.
Prvotní divácký pocit po zhlédnutí Unaveni sluncem 2. naznačuje, že se Michalkov dopustil blasfemie na vlastním díle. Trošku se to podobá představě, v níž by Tarkovskij natočil pokračování Stalker 2: Invaze jako akční sci-fi. (Michalkov by v tomto duchu mohl celou ságu završit filmem Unaveni sluncem 3: Stalin vrací úder.) „Dvojka“ má s „jedničkou“ společného jen velmi málo. Oproti čechovovskými dramaty inspirované atmosféře v Unaveni sluncem, kde na sebe zlo bere podobu nepřítomného molocha operujícího skrytě v zákulisí divadla lidských osudů, nám tvůrce předkládá nesourodou směs válečného akčního eposu protkaného střídavě chtěných i nechtěným grotesknem a zároveň hlubokým patosem. Místo původní promyšlené a konzistentní koncepci působí pokračování až seriálově roztříštěně.
http://www.indiefilm.cz/2011/07/23/dvd-unaveni-sluncem-2-odpor/
Není zdaleka tak radikální jako předchozí Největší z Čechů. Pověstných Sedláčkových "zcizováků", které tak zábavně znepokojují a matou široké spektrum diváků, je zde mnohem méně. Jedná se tudíž asi o divácky nejpřístupnější (když nepočítám televizní Sráče) a "nejnormálnější" film. Osobně mě docela iritovala hudební složka - už od úvodní písničky Lenky Dusilové. Pořád je to ale hodně dobré a zajímavé, takže určitě stojí za zhlédnutí.
Funguje tak trochu jako Příběhy tisíce a jedné noci. Vyprávěcí koncept je naprosto otevřený a volný. Dokument je především nositel arbitrárních podnětů k fikci. Skutečné příběhy se prolínají s bláznivými nápady a sny. Pamět a kolektivní nevědomí si nevybírá - všechn je stejně relevantní materiál ke zpracování.
Estetika gialla dokonale koncentrovaná v dokonalé formě dalece převyšující všechny filmy Fulciho, Argenta a spol. Vyprávění je v tomto žánru především nosná konstrukce, kterou Cattet a Forzani minimalizovali a vyprázdnili na základní vzorec, který naopak vrchovatě naplnili vizuální slastí. Podobně, ale ne takto radikálně, funguje i Tarantinův Kill Bill nebo Rodriguezovo Machete. Ti ale stále zůstávají na půli cesty mezi narací a vizualizací, zatímco Amer přináší jasné gesto směrem k čisté esenci slasti.
Přes počáteční obavy s přílišné schematičnosti a prvoplánovosti jsem byl docela potěšen. Problém je, že narativní linie jasně směřuje ke třem různým řešením, z nichž jedno skutečně nastane. Líbil se mi poslední záběr, kterému chybí obvyklá katarze. Divák tak odchází z kina bez uklidnujícího pocitu, že postavy se s nepříjemným zážitkem srovnaly a tudíž je vše v pořádku. Připomíná mi to práci Mikea Leigha, i když ten je ještě o dost lepší.
Není to tak vtipné jako Nic proti ničemu, ale pořád je to dost radikální. Navíc je film bizarní tím, že z pomalu budovaného fantastična, kdy není jasné, zda jde o drogové halucinace (tedy o racionální vysvětlení) nebo o nějaké prolínání paralelních světů (metafyzické vysvětlení), na konci vznikne kafkovský prostor, ve kterém postavy jasně vymezenou nemožnou skutečnost přijímají jako běžnou zkušenost (třebaže dosud neznámou) a bez obav z vnitřního zhroucení, ke kterému se původně zdají být nachýleni, konstituují novou racionální kauzalitu. Otázka je, jak by se v podobné situaci místo skupiny vystresovaných feťáků zachovalo kupříkladu kolokvium exaktních vědců. A zda by si taky podobným způsobem zkoušeli přebrat holku.
Estetikou se to blíží Tajemství hradu v Karpatech Oldřicha Lipského, který je ovšem mnohem nápaditější a vtipnější. O soukromém životě Sherlocka Holmese se nedozvíte o nic víc, než co ve svých detektivnách popsal Doyle. Přes zajímavý a zábavný námět, který zahrnuje populární steampunkové motivy, film trpí na plytký a roztahaný scénář, průměrné výkony, jež místo vtipnosti často nasazují spíše přehnaně divadelní herectví, a nízký rozpočet, což lze poznat na televizně kulisovém vizuálu (což by nemusela být nutně slabost, jak se lze přesvědčit u Lipského nebo u Monty Pythons).
Chápu, proč Vít Janeček o Petrovi Markovi řekl, že je to takový "český Godard". Minimálně pro tento film je podobná nálepka poměrně přiléhavá. Láska shora je někde mezi Bande á part a Bláznivým petříčkem.
Vrah ve mně je sedmnáctý celovečerní snímek Michaela Winterbottoma. Svým ztvárněním se jasně hlásí k filmu noir, který je ovšem díky explicitním násilným scénám nebývale ponurý. Tématika psychopatických zabijáků a masových vrahů má tradici jak v exploatační “brakové”, tak v kriticky víceméně kladně přijímané části kinematografie. Vrah ve mně si je ovšem svých vyprávěcích strategií a tematické tradice dobře vědom, nelze se tedy ubránit pocitu, že spíš než “upřímnou výpovědí” upoutává cynicky chladným pomrkáváním na poučeného diváka.
Recenze na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/06/27/dvd-vrah-ve-mne/
Hanna má zábavný námět, výborné a neotřelé zpracování, ale tam, kde by měla fungovat jako synergie kynetických a intelektuálních atrakcí (v rámci dynamických scén odkrývat zdařile rozvrženou a sofistikovaně vytvořenou zápletku) bohužel selhává. I když se ve filmu ostentativně nabízí paralely s jednoduchou linií a syrovostí pohádek bratří Grimmů, nepůsobí to příliš přesvědčivě a významy jen kloužou po povrchu. Oproti typickému "americkému" kontextu podobných snímků působí převážně britský herecký ansábl osvěživě. Jednotlivé scény jsou formálně promyšlené, počínaje zábavnou kamerou a téměř surrealistickými exteriéry plnými detailů (např. všudypřítomné oči nakreslené na zdech u vchodu do metra evokují pocit permanentního sledování hrdiny), výbornou hudbou od Chemical Brothers konče. Je to docela cool, ale mohlo to být ještě mnohem lepší. 3,5*
Mám dojem, že Čálek si zvolil kontroverzní téma, aby pak celý dokument založil na dost pochybné premise: dokázat, že vyznavači BDSM jsou "normální lidé". Co ale z toho? Netušil jsem, že je něco takového třeba dokazovat. Stejné výtky bych měl asi třeba k dokumentu, který by se snažil podobně prezentovat třeba homosexuální komunitu nebo hráče larp či filatelisty. Podívejte se na to: oni si normálně celé dopoledne lepí dopisní známky do nějakých podivných alb - ciborií poštovních svátostí - a pak si třeba mažou housku, koukají na telku nebo přebalují děcko! To už bych považoval za smysluplnější dokázat že jsou "normální" třeba čeští myslivci. Hlubší pohled nebo komplexnější obraz chybí, nebo je redukován na výroky typu: "Už jako malá jsem si představovala, že dostávám na zadek," nebo "za to, jaká jsem se nestydím."
Koukám, že je to fakt povedená mystifikace. Mystifikace, u níž není jasné, zda jde o skutečnou mystifikaci, jelikož by to stejně tak mohla být pravda a nic než pravda, je vlastně mystifikace na druhou. IMHO jde o povedenou dekonstrukci umění jako instituce. Spojitost s Kitanovým Achillem a želvou není úplně od věci.
Dokument působí poněkud bezzubě vzhledem k předpokládaným intencím autorky, jelikož je postavený na pochybném a nedotaženém konceptu. Místo otázky, ZDA a PROČ je nebo není dobré zasahovat do vlastního těla v souladu s jedním ze současných mediálně módních diskurzů, se film točí v kruhu pouze toho, co si myslí Erika Hníková (není to dobré) a co si myslí ostatní protagonistky/protagonisti (je to dobré - samozřejmě kromě členek anarchofeministické skupiny, které vyznávají jiný módní, řekněme konkurenční diskurz, ale vesměs používají jen pseudoargumentační demagogii). Dokument se tedy omezuje jen na konflikt rozdílného osobního vkusu, ale o vnitřní podstatě módního fenoménu toho řekne jen málo. Typická je scéna, kdy se Hníková ptá ženy, rozhodnuté jít na plastiku prsů, zda podstoupí operaci, i když si ona - Erika Hníková - myslí, že to není dobrý nápad! Pokud by Erika natočila reality show o řečeném plastickém zásahu s celostátní anketou kolik procent diváků je pro a kolik je proti, dosáhla by podobného efektu. Zbavit se zcela sebereflexe ohledně vlastní podoby není předmětem úvahy, jde tedy pouze o stylotvorný konflikt růrných sebezkrášlujících strategií (mainstream vs. alternativy). Argument, že módní průmysl vede k nezanedbatelnému podrývání zdraví, neobstojí, jelikož málo co na světě je "zcela zdravé" a většinou je zdraví vykoupeno celou řadou jiných hodnot - jde tedy skutečně jen o otázku svobodné volby - módní průmysl nepodvádí, rizika jsou všem dobře známá. _________ Během sledování Žen pro měny mě napadl analogicky pojatý angažovaný dokument "Břečťanová liga", ve kterém by se mladý svobodomyslný mooreovský dokumentarista proháněl po výzkumných ústavech prvoligových amerických univerzit a ukazoval by, jak nesmyslně upracovaný a nezdravý život vedou dnešní vědci v rámci současných intelektuálních trendů. Ne jen, že nemají téměř žádný čas na koníčky, jelikož jsou od rána do večera v laborce, žijí nezdravě a berou podpůrné prostředky, aby "uspěli", ale začasté propadají komerčně-vědeckému molochu natolik, že falšují výsledky a zcela tak deformují zdravou lidskou morálku. Někteří z nich pod vlivem svého neúspěchu možná i páchají sebevraždy. To vše pro nějaké pochybné postavení nebo ocenění v sebestředné a zbytečné intelektuální sféře, případně pro peníze, což je ještě horší, neboť vše, co ovládá démon komerce, je falešné, nesvobodné a prázdné. Od modelek, nákupních pipinek a ostatních krásychtivých figurek se odlišují jiným zapojením do sféry sebeuplatňujícího vlivu. Dokument vrcholí scénou, kdy matka mladého gymnazisty, který právě úspěšně absolvoval školní fyzikální olympiádu, popisuje: "tady jsem seděla, prohlížela jsem si Science, a říkám si, Ládíku, ty až tady jednou budeš mít článek, to bude něco, a Ládík si takhle sedl vedle mě a významně odpovídá, mami, a víš, že bych opravdu chtěl? Vážně? Uvědom si, že už nebudeš mít čas na kamarády, odjedeš třeba na dva měsíce do Kodaně a tam budeš studovat všelijaké ty elektrony a tachyomy a možná budeš dokonce muset nechat i volejbalu!! To sice bude blbý, ale chtěl bych to zkusit. Mladý dokumentarista se ptá Ládíka, proč ho to tak láká. Já nevím, prostě se mi to líbí. To všechno. Podívám se do světa a bude ze mě velký vědec." _________ Některé názory se mezi svobodomyslnými levicově orientovanými intelektuály nosí, jiné ne.
Bez ohledu k tématu, jako dokument je to docela mizerné. Veškeré činoherní doprovodné aktivity působí nechtěně legračně (provinilý pohled herce hrajícího Čikatila za komentáře specialisty, jenž právě prohlašuje, že v Čikatilovi bylo ukryté skutečné zlo, dosahuje kvalit televizní hororové inscenace druhé kategorie a zádumčivě se tvářící herec zobrazující fiktivního Hannibala Lectera s charakteristickou maskou, povalující se po jakémsi mřížoví, by se spíš hodil do soft sadomasochistického gay klipu). Dokument se věnuje třem populárním historickým osobnostem - Albertu Fishovi, Andreji Čikatilovi a Jeffrey Dahmerovi, přičemž průvodní myšlenka je, že jejich chování je nepochopitelné a lidskému normalu vzdálené. Kontroverzní témata bývají bohužel začasté obalena do ne příliš povedené a ambiciozní formy.
Je to sice spíš vizuální příloha k Ishigurově stejnojmenné knize, natočená velmi komorně a klasicky, nepřinášející žádné překvapivé pohledy nebo výrazně originální ztvárnění, nicméně jde o příjemně čistý, komorní a vizuálně zajímavý snímek s přesvědčivými hereckými projevy, navzdory tématu bez přehnané sentimentální exploatace. 3,6*
Hloupější a kýčovitější pojetí thermopylské bitvy si lze jen těžko představit (mám na mysli comicsovou předlohu i otrockou Snyderovu adaptaci). Sparťané představují militantní jednotu, šovinismus, xenofobii (xerxefobii), totalitní myšlení a konzervativní politiku; Peršané naopak rozmanitost, dekadenci, nabubřelou megalomanii, temnou hlubinu podvědomí a progresivní rozpínavost. Snaha o současné analogie je natolik nabíledni, že člověk má všech těch kvazisvobodomyslných keců a obhajování správných lidských hodnot narvanější hlavu než z jakékoliv zaplacené politické agitace (kdo koneckonců zná všechny sponzory). Číst (prohlížet) fašistické Millerovo 300 a stejně tak sledovat Snyderovu obrazovou orgii je reklamní lobotomizující zážitek (což nijak nesnižuje fakt, že Snyder je formálně zajímavý a schopný, pročež jsem zvědav jak se jeho vizuální peristaltika popere s dalšími náměty). Pop-kultura bez servítek: fandil jsem Xerxesovi (který tak mimochodem dle dobových zobrazení rozhodně nevypadal), který byl mnohem víc cool než Leonides. Xerxes rulezz, Sparta´s trash is dead. To be continued - next in Salamis - we´ll see!!
Zajímavý námět, výborní herci, jalová režie. Škoda, že Americký zločin nenatočil někdo povolanější. Film má velký potenciál, který přišel vniveč. Nudnost provedení ponouká fantazii ve směru toho, jak by téma vypadalo např. v provedení M. Hanekeho nebo D. Finchera, což není nic jiného než důsledek divácké frustrace.
Danny Boyle použil spoustu moderních hraček a známý námět. S nepřeberného množství možností jak uchopit klasickou látku si bohužel vybral to nejméně zajímavé a stokrát použité interpretační hledisko - tvůrce stvořil monstrum, monstrum je však lidštější než tvůrce. Těšil jsem se na sofistikovanou moderní hru na motivy Frankensteina s hudbou Underworld a s Bededictem Cumberbatchem v roli monstra (verzi, kde hraje monstrum Johny Lee Miller jsem samozřejmě neviděl), místo toho jsem dostal předvídatelnou konzervativní a ne příliš nápaditou divadelní adaptaci s místy opulentní a místy minimalistickou výpravou. Cumberbatch a Lee Miller jsou bezpochyby skvělí herci, Underworld vyrábí zajímavý zvuk, ale dalo se z toho vytáhnout mnohem víc. Mám pocit, že Boyle jako režisér spíš zklamal - kvality hry stojí na ostatních. Nejprve uvede celé představení fyzicky-divadelním vstupem Cumberbatche zpodobňujícím zrození monstra, poté pokračuje místy zábavnými fragmenty jeho duševního vývoje za spolupráce dalších postav, přičemž si dost nesmyslně střihne téměř muzikálovou scénu s polovinou hereckého ansáblu jejíž hlubší smysl mi zcela uniká (lacině efektní záležitost). Setkání monstra a jeho stvořitele doktora Frankensteina stanovuje jejich vztah a motivickou rovinu celého vyprávění, tedy onu dualitu lidskost nelidského a vice versa, načež se toto téma až do konce místo dalšího rozvíjení pouze do omrzení opakuje a neustále vysvětluje, jako by na tak jednoduché struktuře šlo postavit moderní adaptaci v 21. století a čekat velkolepé ovace. Dost odbytá záležitost, což je škoda už jen pro ten vysoký herecký potenciál, za který dávám tři hvězdičky.
Tykwerovy filmy na první pohled uchvacují svojí vizuální stránkou, ať už je to klipovitě techno-dynamická rusovlasá Lola běží o život nebo uchvacující somnambulní pohyb kamery v Princezně a bojovníkovi či právě minimalisticky vyprázdněné Nebe. Významný podíl na tom má bezesporu Tykwerův dvorní kameraman Frank Griebe. V rovině námětu mají výše jmenované filmy společné především určité zatížení motivem vlivu tajemné ruky osudu a skrytých metafyzických spojení. (více viz recenzi na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/03/05/dvd-nebe/ )
Moje komentáře
Sherlock (TV seriál) (2010)
1 série - byl jsem nadšen z funkčního propojení klasického námětu a jeho moderní aktualizace. Výborná ukázka naplněných možností filmových adaptací. Seriálové formáty jsou čím dál zajímavější. 2 série - so extreme!
Náš vůdce (2008)
Podobně jako Experiment Olivera Hirschbiegela i "Vlna" těží z konceptu davové manipulace. A trpí podobnými nešvary: schematický, příliš předvídatelný děj, plochá psychologie (nejedná se o nadsázku a žánrově ani o parodii či satiru, takže předpokládám, že absurdní chování většiny participantů je jen důsledek špatného odhadu scénáristy) a absence nadhledu. Je natolik didaktická a ve své bohulibé činnosti ukázat, jak nakažlivé je totalitářské myšlení, je natolik zjednodušená, jako by snad vznikla přímo pro potřeby nějakého týdenního středoškolského kurzu na téma autokracie.
Muž odnikud (2010)
Korejskou středněproudou kinematografii nejlépe vystihují dvě hesla: "krev" a "slzy". Přes místy na evrposké i na americké poměry přemrštěnou emocionalitu a pateticky přepjaté scény je Ajeossi nadprůměrně a svěže zvládnutá žánrová hra, jež se v tvůrčím přístupu podobá řekněme takovému Taken Pierra Morela: silný hrdina, který je jen zdánlivým outsiderem zachraňuje mladou dívku ze spárů obchodníků s bílým masem/lidskými orgány. To vše výborně zarámované gradací a netuctově působícími surovými akčními scénami. Emocionální exploatace je do velké míry otázkou stylu. Korejské publikum má zřejmě v tomto smyslu potřebu silnějších katalizátorů, podobně jako mají třeba Američané potřebu nad ostatní poměry poněkud silnějších a větších aut.
Půlnoc v Paříži (2011)
Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám.
Turínský kůň (2011)
Bůh stvořil svět během šesti dnů a sedmý den odpočíval, Béla Tarr jej za šest dnů skončil a odpočíval až do konce života.
Unaveni sluncem 2: Odpor (2010)
Prvotní divácký pocit po zhlédnutí Unaveni sluncem 2. naznačuje, že se Michalkov dopustil blasfemie na vlastním díle. Trošku se to podobá představě, v níž by Tarkovskij natočil pokračování Stalker 2: Invaze jako akční sci-fi. (Michalkov by v tomto duchu mohl celou ságu završit filmem Unaveni sluncem 3: Stalin vrací úder.) „Dvojka“ má s „jedničkou“ společného jen velmi málo. Oproti čechovovskými dramaty inspirované atmosféře v Unaveni sluncem, kde na sebe zlo bere podobu nepřítomného molocha operujícího skrytě v zákulisí divadla lidských osudů, nám tvůrce předkládá nesourodou směs válečného akčního eposu protkaného střídavě chtěných i nechtěným grotesknem a zároveň hlubokým patosem. Místo původní promyšlené a konzistentní koncepci působí pokračování až seriálově roztříštěně. http://www.indiefilm.cz/2011/07/23/dvd-unaveni-sluncem-2-odpor/
Rodina je základ státu (2011)
Není zdaleka tak radikální jako předchozí Největší z Čechů. Pověstných Sedláčkových "zcizováků", které tak zábavně znepokojují a matou široké spektrum diváků, je zde mnohem méně. Jedná se tudíž asi o divácky nejpřístupnější (když nepočítám televizní Sráče) a "nejnormálnější" film. Osobně mě docela iritovala hudební složka - už od úvodní písničky Lenky Dusilové. Pořád je to ale hodně dobré a zajímavé, takže určitě stojí za zhlédnutí.
Vodnické zpívánky (2011)
odpad!Naprostý kýč. Doporučuji místo toho zhlédnout raději Cannibal: The Musical Treye Parkera nebo jakoukoliv standardní pornografii.
Dům rodu Saúdů (2004)
Jde o standardně natočený informační dokument. Zajímavá je tudíž především popisovaná historie, nikoliv film jako takový.
Tajemný předmět o polednách (2000)
Funguje tak trochu jako Příběhy tisíce a jedné noci. Vyprávěcí koncept je naprosto otevřený a volný. Dokument je především nositel arbitrárních podnětů k fikci. Skutečné příběhy se prolínají s bláznivými nápady a sny. Pamět a kolektivní nevědomí si nevybírá - všechn je stejně relevantní materiál ke zpracování.
Amer (2009)
Estetika gialla dokonale koncentrovaná v dokonalé formě dalece převyšující všechny filmy Fulciho, Argenta a spol. Vyprávění je v tomto žánru především nosná konstrukce, kterou Cattet a Forzani minimalizovali a vyprázdnili na základní vzorec, který naopak vrchovatě naplnili vizuální slastí. Podobně, ale ne takto radikálně, funguje i Tarantinův Kill Bill nebo Rodriguezovo Machete. Ti ale stále zůstávají na půli cesty mezi narací a vizualizací, zatímco Amer přináší jasné gesto směrem k čisté esenci slasti.
London River (2009)
Přes počáteční obavy s přílišné schematičnosti a prvoplánovosti jsem byl docela potěšen. Problém je, že narativní linie jasně směřuje ke třem různým řešením, z nichž jedno skutečně nastane. Líbil se mi poslední záběr, kterému chybí obvyklá katarze. Divák tak odchází z kina bez uklidnujícího pocitu, že postavy se s nepříjemným zážitkem srovnaly a tudíž je vše v pořádku. Připomíná mi to práci Mikea Leigha, i když ten je ještě o dost lepší.
Dívka na přání (2009)
Podobné jako Hollywood, Hollywood, jen místo slavných herců je tady luxusní escort girl.
Nebýt dnešní (2005)
Není to tak vtipné jako Nic proti ničemu, ale pořád je to dost radikální. Navíc je film bizarní tím, že z pomalu budovaného fantastična, kdy není jasné, zda jde o drogové halucinace (tedy o racionální vysvětlení) nebo o nějaké prolínání paralelních světů (metafyzické vysvětlení), na konci vznikne kafkovský prostor, ve kterém postavy jasně vymezenou nemožnou skutečnost přijímají jako běžnou zkušenost (třebaže dosud neznámou) a bez obav z vnitřního zhroucení, ke kterému se původně zdají být nachýleni, konstituují novou racionální kauzalitu. Otázka je, jak by se v podobné situaci místo skupiny vystresovaných feťáků zachovalo kupříkladu kolokvium exaktních vědců. A zda by si taky podobným způsobem zkoušeli přebrat holku.
Soukromý život Sherlocka Holmese (1970)
Estetikou se to blíží Tajemství hradu v Karpatech Oldřicha Lipského, který je ovšem mnohem nápaditější a vtipnější. O soukromém životě Sherlocka Holmese se nedozvíte o nic víc, než co ve svých detektivnách popsal Doyle. Přes zajímavý a zábavný námět, který zahrnuje populární steampunkové motivy, film trpí na plytký a roztahaný scénář, průměrné výkony, jež místo vtipnosti často nasazují spíše přehnaně divadelní herectví, a nízký rozpočet, což lze poznat na televizně kulisovém vizuálu (což by nemusela být nutně slabost, jak se lze přesvědčit u Lipského nebo u Monty Pythons).
Teem (November 20) (2007)
Docela roztomilé, nicméně mi to po avantgardě šedesátých let nepřipadá moc revoluční.
Láska shora (2002)
Chápu, proč Vít Janeček o Petrovi Markovi řekl, že je to takový "český Godard". Minimálně pro tento film je podobná nálepka poměrně přiléhavá. Láska shora je někde mezi Bande á part a Bláznivým petříčkem.
Misfits: Zmetci (TV seriál) (2009)
První série 4,5*, druhá série 3,5*.
Vrah ve mně (2010)
Vrah ve mně je sedmnáctý celovečerní snímek Michaela Winterbottoma. Svým ztvárněním se jasně hlásí k filmu noir, který je ovšem díky explicitním násilným scénám nebývale ponurý. Tématika psychopatických zabijáků a masových vrahů má tradici jak v exploatační “brakové”, tak v kriticky víceméně kladně přijímané části kinematografie. Vrah ve mně si je ovšem svých vyprávěcích strategií a tematické tradice dobře vědom, nelze se tedy ubránit pocitu, že spíš než “upřímnou výpovědí” upoutává cynicky chladným pomrkáváním na poučeného diváka. Recenze na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/06/27/dvd-vrah-ve-mne/
Hanna (2011)
Hanna má zábavný námět, výborné a neotřelé zpracování, ale tam, kde by měla fungovat jako synergie kynetických a intelektuálních atrakcí (v rámci dynamických scén odkrývat zdařile rozvrženou a sofistikovaně vytvořenou zápletku) bohužel selhává. I když se ve filmu ostentativně nabízí paralely s jednoduchou linií a syrovostí pohádek bratří Grimmů, nepůsobí to příliš přesvědčivě a významy jen kloužou po povrchu. Oproti typickému "americkému" kontextu podobných snímků působí převážně britský herecký ansábl osvěživě. Jednotlivé scény jsou formálně promyšlené, počínaje zábavnou kamerou a téměř surrealistickými exteriéry plnými detailů (např. všudypřítomné oči nakreslené na zdech u vchodu do metra evokují pocit permanentního sledování hrdiny), výbornou hudbou od Chemical Brothers konče. Je to docela cool, ale mohlo to být ještě mnohem lepší. 3,5*
Nebe, Peklo (2009)
Mám dojem, že Čálek si zvolil kontroverzní téma, aby pak celý dokument založil na dost pochybné premise: dokázat, že vyznavači BDSM jsou "normální lidé". Co ale z toho? Netušil jsem, že je něco takového třeba dokazovat. Stejné výtky bych měl asi třeba k dokumentu, který by se snažil podobně prezentovat třeba homosexuální komunitu nebo hráče larp či filatelisty. Podívejte se na to: oni si normálně celé dopoledne lepí dopisní známky do nějakých podivných alb - ciborií poštovních svátostí - a pak si třeba mažou housku, koukají na telku nebo přebalují děcko! To už bych považoval za smysluplnější dokázat že jsou "normální" třeba čeští myslivci. Hlubší pohled nebo komplexnější obraz chybí, nebo je redukován na výroky typu: "Už jako malá jsem si představovala, že dostávám na zadek," nebo "za to, jaká jsem se nestydím."
Melancholia (2011)
Pokusil jsem se načrtnout některé interpretační rámce ve zdánlivě volné Trierově obrazové sémantice: http://www.indiefilm.cz/2011/06/02/melancholicka-nikoli-modra-planeta-poznamky-a-crty-k-melancholii/
Banksy: Exit Through the Gift Shop (2010)
Koukám, že je to fakt povedená mystifikace. Mystifikace, u níž není jasné, zda jde o skutečnou mystifikaci, jelikož by to stejně tak mohla být pravda a nic než pravda, je vlastně mystifikace na druhou. IMHO jde o povedenou dekonstrukci umění jako instituce. Spojitost s Kitanovým Achillem a želvou není úplně od věci.
Ženy pro měny (2004)
Dokument působí poněkud bezzubě vzhledem k předpokládaným intencím autorky, jelikož je postavený na pochybném a nedotaženém konceptu. Místo otázky, ZDA a PROČ je nebo není dobré zasahovat do vlastního těla v souladu s jedním ze současných mediálně módních diskurzů, se film točí v kruhu pouze toho, co si myslí Erika Hníková (není to dobré) a co si myslí ostatní protagonistky/protagonisti (je to dobré - samozřejmě kromě členek anarchofeministické skupiny, které vyznávají jiný módní, řekněme konkurenční diskurz, ale vesměs používají jen pseudoargumentační demagogii). Dokument se tedy omezuje jen na konflikt rozdílného osobního vkusu, ale o vnitřní podstatě módního fenoménu toho řekne jen málo. Typická je scéna, kdy se Hníková ptá ženy, rozhodnuté jít na plastiku prsů, zda podstoupí operaci, i když si ona - Erika Hníková - myslí, že to není dobrý nápad! Pokud by Erika natočila reality show o řečeném plastickém zásahu s celostátní anketou kolik procent diváků je pro a kolik je proti, dosáhla by podobného efektu. Zbavit se zcela sebereflexe ohledně vlastní podoby není předmětem úvahy, jde tedy pouze o stylotvorný konflikt růrných sebezkrášlujících strategií (mainstream vs. alternativy). Argument, že módní průmysl vede k nezanedbatelnému podrývání zdraví, neobstojí, jelikož málo co na světě je "zcela zdravé" a většinou je zdraví vykoupeno celou řadou jiných hodnot - jde tedy skutečně jen o otázku svobodné volby - módní průmysl nepodvádí, rizika jsou všem dobře známá. _________ Během sledování Žen pro měny mě napadl analogicky pojatý angažovaný dokument "Břečťanová liga", ve kterém by se mladý svobodomyslný mooreovský dokumentarista proháněl po výzkumných ústavech prvoligových amerických univerzit a ukazoval by, jak nesmyslně upracovaný a nezdravý život vedou dnešní vědci v rámci současných intelektuálních trendů. Ne jen, že nemají téměř žádný čas na koníčky, jelikož jsou od rána do večera v laborce, žijí nezdravě a berou podpůrné prostředky, aby "uspěli", ale začasté propadají komerčně-vědeckému molochu natolik, že falšují výsledky a zcela tak deformují zdravou lidskou morálku. Někteří z nich pod vlivem svého neúspěchu možná i páchají sebevraždy. To vše pro nějaké pochybné postavení nebo ocenění v sebestředné a zbytečné intelektuální sféře, případně pro peníze, což je ještě horší, neboť vše, co ovládá démon komerce, je falešné, nesvobodné a prázdné. Od modelek, nákupních pipinek a ostatních krásychtivých figurek se odlišují jiným zapojením do sféry sebeuplatňujícího vlivu. Dokument vrcholí scénou, kdy matka mladého gymnazisty, který právě úspěšně absolvoval školní fyzikální olympiádu, popisuje: "tady jsem seděla, prohlížela jsem si Science, a říkám si, Ládíku, ty až tady jednou budeš mít článek, to bude něco, a Ládík si takhle sedl vedle mě a významně odpovídá, mami, a víš, že bych opravdu chtěl? Vážně? Uvědom si, že už nebudeš mít čas na kamarády, odjedeš třeba na dva měsíce do Kodaně a tam budeš studovat všelijaké ty elektrony a tachyomy a možná budeš dokonce muset nechat i volejbalu!! To sice bude blbý, ale chtěl bych to zkusit. Mladý dokumentarista se ptá Ládíka, proč ho to tak láká. Já nevím, prostě se mi to líbí. To všechno. Podívám se do světa a bude ze mě velký vědec." _________ Některé názory se mezi svobodomyslnými levicově orientovanými intelektuály nosí, jiné ne.
Masoví vrazi, Hannibal Lecter - skutečné příběhy (video film) (2001)
Bez ohledu k tématu, jako dokument je to docela mizerné. Veškeré činoherní doprovodné aktivity působí nechtěně legračně (provinilý pohled herce hrajícího Čikatila za komentáře specialisty, jenž právě prohlašuje, že v Čikatilovi bylo ukryté skutečné zlo, dosahuje kvalit televizní hororové inscenace druhé kategorie a zádumčivě se tvářící herec zobrazující fiktivního Hannibala Lectera s charakteristickou maskou, povalující se po jakémsi mřížoví, by se spíš hodil do soft sadomasochistického gay klipu). Dokument se věnuje třem populárním historickým osobnostem - Albertu Fishovi, Andreji Čikatilovi a Jeffrey Dahmerovi, přičemž průvodní myšlenka je, že jejich chování je nepochopitelné a lidskému normalu vzdálené. Kontroverzní témata bývají bohužel začasté obalena do ne příliš povedené a ambiciozní formy.
Neopouštěj mě (2010)
Je to sice spíš vizuální příloha k Ishigurově stejnojmenné knize, natočená velmi komorně a klasicky, nepřinášející žádné překvapivé pohledy nebo výrazně originální ztvárnění, nicméně jde o příjemně čistý, komorní a vizuálně zajímavý snímek s přesvědčivými hereckými projevy, navzdory tématu bez přehnané sentimentální exploatace. 3,6*
300: Bitva u Thermopyl (2006)
Hloupější a kýčovitější pojetí thermopylské bitvy si lze jen těžko představit (mám na mysli comicsovou předlohu i otrockou Snyderovu adaptaci). Sparťané představují militantní jednotu, šovinismus, xenofobii (xerxefobii), totalitní myšlení a konzervativní politiku; Peršané naopak rozmanitost, dekadenci, nabubřelou megalomanii, temnou hlubinu podvědomí a progresivní rozpínavost. Snaha o současné analogie je natolik nabíledni, že člověk má všech těch kvazisvobodomyslných keců a obhajování správných lidských hodnot narvanější hlavu než z jakékoliv zaplacené politické agitace (kdo koneckonců zná všechny sponzory). Číst (prohlížet) fašistické Millerovo 300 a stejně tak sledovat Snyderovu obrazovou orgii je reklamní lobotomizující zážitek (což nijak nesnižuje fakt, že Snyder je formálně zajímavý a schopný, pročež jsem zvědav jak se jeho vizuální peristaltika popere s dalšími náměty). Pop-kultura bez servítek: fandil jsem Xerxesovi (který tak mimochodem dle dobových zobrazení rozhodně nevypadal), který byl mnohem víc cool než Leonides. Xerxes rulezz, Sparta´s trash is dead. To be continued - next in Salamis - we´ll see!!
Americký zločin (2007)
Zajímavý námět, výborní herci, jalová režie. Škoda, že Americký zločin nenatočil někdo povolanější. Film má velký potenciál, který přišel vniveč. Nudnost provedení ponouká fantazii ve směru toho, jak by téma vypadalo např. v provedení M. Hanekeho nebo D. Finchera, což není nic jiného než důsledek divácké frustrace.
Frankenstein (divadlo) (2011)
Danny Boyle použil spoustu moderních hraček a známý námět. S nepřeberného množství možností jak uchopit klasickou látku si bohužel vybral to nejméně zajímavé a stokrát použité interpretační hledisko - tvůrce stvořil monstrum, monstrum je však lidštější než tvůrce. Těšil jsem se na sofistikovanou moderní hru na motivy Frankensteina s hudbou Underworld a s Bededictem Cumberbatchem v roli monstra (verzi, kde hraje monstrum Johny Lee Miller jsem samozřejmě neviděl), místo toho jsem dostal předvídatelnou konzervativní a ne příliš nápaditou divadelní adaptaci s místy opulentní a místy minimalistickou výpravou. Cumberbatch a Lee Miller jsou bezpochyby skvělí herci, Underworld vyrábí zajímavý zvuk, ale dalo se z toho vytáhnout mnohem víc. Mám pocit, že Boyle jako režisér spíš zklamal - kvality hry stojí na ostatních. Nejprve uvede celé představení fyzicky-divadelním vstupem Cumberbatche zpodobňujícím zrození monstra, poté pokračuje místy zábavnými fragmenty jeho duševního vývoje za spolupráce dalších postav, přičemž si dost nesmyslně střihne téměř muzikálovou scénu s polovinou hereckého ansáblu jejíž hlubší smysl mi zcela uniká (lacině efektní záležitost). Setkání monstra a jeho stvořitele doktora Frankensteina stanovuje jejich vztah a motivickou rovinu celého vyprávění, tedy onu dualitu lidskost nelidského a vice versa, načež se toto téma až do konce místo dalšího rozvíjení pouze do omrzení opakuje a neustále vysvětluje, jako by na tak jednoduché struktuře šlo postavit moderní adaptaci v 21. století a čekat velkolepé ovace. Dost odbytá záležitost, což je škoda už jen pro ten vysoký herecký potenciál, za který dávám tři hvězdičky.
Nebe (2002)
Tykwerovy filmy na první pohled uchvacují svojí vizuální stránkou, ať už je to klipovitě techno-dynamická rusovlasá Lola běží o život nebo uchvacující somnambulní pohyb kamery v Princezně a bojovníkovi či právě minimalisticky vyprázdněné Nebe. Významný podíl na tom má bezesporu Tykwerův dvorní kameraman Frank Griebe. V rovině námětu mají výše jmenované filmy společné především určité zatížení motivem vlivu tajemné ruky osudu a skrytých metafyzických spojení. (více viz recenzi na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/03/05/dvd-nebe/ )