Douglas

Už dlouho mě nějaký film svou vizuální i motivickou kýčovitostí, lacinou efektností zobrazovaného utrpení, hysterickou tezovitostí postav jako věšáku na instantní moudra a mizernou dramatickou výstavbou neiritoval jako NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID (2022). Slasher bez hravosti a napětí, melodrama bez emocí, alegorie bez nápadu. ______ De facto jde o dvouapůlhodinovou verzi slasheru, v níž sériově umírají psychologicky se nevyvíjející typové postavy s jedním akcentovaným rysem. Scény malých dějin se střídají se scénami dějin velkých... se zlým Němcem, hodným Němcem a poživačnými Francouzi, kteří tu svou bezcitností zapříčiní druhou světovou válku. ______  Co se zprvu v případě "druhého života uniforem" jeví jako slušný nápad, se přitom brzy stane ubíjejícím koncepčním vzorcem cyklického filmu: každý jeden motiv se několikrát osudově zopakuje, aby akcentoval nesmyslnost války - a došlo to i blbcům (plakát, šátek, statek, cvrček, psí známky etc.). ______  Fatálností, načasováním a rozložením úmrtí, patosem proslovů před následnou smrtí (jakmile se začne postava chovat úplně bizarně, pokud možno v rozporu s dosavadním temperamentem, brzy umře) a hlavně pak finální scénou jde de facto o melodrama, ovšem bez emocí... takže nepřináší žádné potěšení. ______ Tato mechaničnost, tupost a melodramatičnost se pak promítá i do celkového vizuálního uchopení, nekonečných panorám na krásu krajiny a každodennosti zjizvenou vzápětí nesmyslnou válkou, do dlouhých steadicamových jízd utrpením při útoku na zákopy, do zpomalovaček a do vyšisované barevné koncepce. ______ Roztomilé lištičky v úvodních záběrech zpětně chápu jako varování, jaké banalitě proboha hodlám věnovat následující hodiny života. Podívejte se raději na JDI A DÍVEJ SE - případně na verzi NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID z roku 1930, která ani po osmaosmdesáti letech nezestárla, zatímco ta netflixovská je stará už teď. ______ Ano, já vím, měl jsem to vědět, vždyť je to Netflix. Ano, já vím, opakovaně se nechávám napálit.

PREDÁTOR: KOŘIST (2022) je nebývale opojný akční film i western zároveň. Skvěle budovaný sourozenecký vztah, hrdinka hledající vlastní přístup k lovu a hned dva padouši - predátor i vetřelci (bílí lovci). Každý další hrdinčin fyzický, taktický i psychologický krok je precizně motivován nějakým předchozím. Dravou energií i přímočarostí mi to připomnělo Friedkinova ŠTVANCE (2003). Radost a nadšení!

Opravdu utratil Netflix 200 milionů dolarů za film, ve kterém kdyby dokonale netečný hrdina předal padouchovi "MacGuffin" poslušně hned na začátku, pomohl by fikčnímu světu a spoustě jeho obyvatel výrazně víc než tím, že to neudělal?

Zatímco velké události film umožňuje předvídat, svoje vyprávění a svět tvaruje nepředvídatelností až nenápadností drobných odhalení či dějových posunů, stejně jako pečlivě nainscenovanou neokázalostí široké škály monologů, z nichž ten poslední je němý. DRAJV MAJ KÁR nabízí každodennost v osudovosti a strohost v melodramatu. I přes neradostné motivy to byly radostné tři hodiny v kině.

ETERNALS ve mně vyvolávají značně rozporuplné pocity. Na jedné straně plně respektuji některé aspekty jejich stylové i vyprávěcí výstavby. Překvapivě přehledně inscenuje jednotlivé větší akce i několik paralelně probíhajících linií, obratně pracuje s průběžným dávkováním informací ve velmi dlouhém i velmi krátkém trvání příběhů, funkčně propojuje detektivku a mytické vzorce. Na druhé straně mě ovšem iritují svým fikčním světem, příběhem i tematickým uchopením. Motivy nezávislé kinematografie, banální odkazy na kulturní dějiny a házení mnoha tisíci let tam i zpět, aniž by to bylo možné na charakterizaci a jednání postav jakkoli rozpoznat, dělají z ETERNALS ve spojení se superhrdinskými schématy ne onen údajně serióznější a dospělejší film... nýbrž jen přiblblý kýč, který je paradoxně mnohem infantilnější než všechny dosavadní marvelovky. O něco detailněji to vysvětluji na Poznámkách.

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc.

Předně musím zdůraznit radost, že jsem zase po nějaké době viděl film, který je nejen důmyslně, ale hlavně překvapivě vystavěný i natočený - a zároveň umí naštvat. Jestli je přitom jedním z důležitých cílů umění ozvláštňovat naši zkušenost se světem i s uměním a je-li původní MATRIX důležitou součástí našeho světa i dějin filmu jako umělecké formy, pak podobně hravé rozvinutí, přepracování, variaci i komentář původního filmu, původní trilogie i samotného matrixovského kulturního odkazu považuji za vysoce ozvláštňující příspěvek, protože nás nutí uvědomit si vlastní očekávání a pře/formulovat svoje postoje. Některé filmy nás prostě nechtějí rozhodit a naštvat svým tématem, ale jak jsou a nejsou – a díky za ně. Konkrétnější a soudržnější postřehy a nápady k filmu jsem po prvním zhlédnutí sepsal na Poznámkách - a ještě jednou tamtéž, tentokrát ve vztahu k otázce, jaký příběh podle mě MATRIX RESURRECTIONS vlastně vypráví a proč je jiný, než se mi jeví, že v něm většina kritických diváků nachází.

BEZ VÝČITEK (Without Remorse, 2021) je podivně nesourodý a vykořeněný film, a to svým fikčním světem, svým vyprávěním, svým hrdinou, svým koncem, svým stylem i svými těžko uchopitelnými snahami napojit se na reálný svět. Na film, který byl původně natočený pro kino, má překvapivě "stístněný" fikční svět. Svět, v němž jsme uzavřeni v pokojích, chodbách, budovách a halách - a ven se podíváme zpravidla v noci. Nevím, zda jste z něj měli či budete mít podobný pocit, ale osobně jsem cítil velký problém vnímat BEZ VÝČITEK právě jako svět, v němž za zobrazenými prostorovými rámci pokračují nějaké nezobrazené - a v němž skupinka postav reprezentujících politiku, armádu, tajné služby či věznici představuje jen jedny z mnoha dalších politiků, vojáků, agentů a vězeňského systému. Jak píšu rozsáhleji na blogu, je to asi dáno tím, jak málo se propojuje jeho prostor a čas, jak skokově se střídají žánrové rámce, jak mechanický je vlastně postup hlavního hrdiny odvíjený od nahrazujících se cílů - a kupodivu i volbou jinak pozoruhodného stylu, který tyto aspekty stístěnosti a uzavřenosti světa vlastně jen podporuje. Je to škoda, těšil jsem se, ale výsledek působí (nejen kvůli poslední scéně) spíše jako pilot televizního seriálu z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bez výčitek vás směřuji spíše k NIKOMU, který překonává tento podivný origin úplně ve všem - překvapivě i včetně efektu napojení se na problémy skutečného světa.

Film ZÁTOPEK má jistě svá úskalí, ale přesto mi jako umělecké dílo připadá neobyčejný a pozoruhodný. Zatímco totiž konvenční přístup k životopisnému filmu velí historickou postavu psychologizovat a sledovat v jejích vnitřních či proklamovaných dilematech, ZÁTOPEK načrtává napak současně komplexní i výpustkovitý obraz člověka, který je na jedné straně viděn, na druhé straně interpretován a na třetí straně využíván - a jeho příběh je vyprávěn v příbězích jiných postav. Více na Poznámkách.

Naháněčka někoho někým, která je postavená na rozvíjení bezprostřední zkušenosti s děním v extrémních podmínkách? Důraz na opakování, variace a jemné paralely? Silný rytmus? Tenhle film mě měl zákonitě fascinovat! Popravdě, dost dlouho se mu to dařilo. Film nás počátkem čtyřicátých let dostává na otevřené moře, přičemž působivě demonstruje malichernost velkolepých lodí v porovnání se silou vodních mas. Odhaluje taktické možnosti spojeneckých lodí v konfrontaci s německými ponorkami, taktické možnosti ponorek v konfrotnaci s lodí i neopominutelnou sílu psychologické války. Navozuje paradoxní stav souběžné agorafobie z otevřeného moře i klaustrofobie lodní paluby. A pak přijde působivý střet. Jenže ouha, přijde příliš brzy...