Většinou patřím mezi zastánce tvorby p. Trošky, ale tady nemohu už zjihnout i já. Vizuálně sice patří pohádka mezi nejhezčí. triky se též povedly, ale celé to sráží dolů nevýrazní herci, a hlavně scénář, který těžko někoho chytne za srdce. Ztěží budete někomu fandit v boji se zlem. Postavy jsou neživotné a jejich osudy mi byly lhostejné.
Současné pohádky to mají zde na ČSFD těžké, hodnotí je většinou lidé, kterým nejsou již primárně určeny. Tito lidé (i já) jsou odkojeni pohádkami, které již prověřil čas, vznikali v různých letech (i dekádách) a my je máme zařazeny do škatulky - zlaté staré časy (nebo časy našeho mládí). Jelikož nemám děti, nedokáži určit, jak se na tyto nové počiny dívají dnešní děti, mám ale strach, že pohádky o vánocích spíše než děti zajímají všechny ostatní... Z mého pohledu má Micimutr hlavní slabotu ve scénaři. Je-li děj nezajímavý, mohou vše zachránit herci. Zde mě zaujal V. Dyk, a svůj standart odvedl M. Dejdar. Ostatním scénář nedovolil vyniknout ani v tomto ohledu... Ale třeba za 20 let, po 20 repríze si budeme na touto pohádkou libovat :-))
Málokdy něco kritizuji nad únostný rámec, vždy nejdříve vidím tu práci, kterou si tvůrci s tím kterým filmem dají. Ale zde musím udělat vyjímku. Je mi záhadou, proč se tato zfilmovaná hrůza těší takové oblibě, že jí rok co rok několikrát v tv reprízují. Koukat na zženštilého A. Schwarzeneggera z těhotenským bříškem je vstupní brána k mé šílenosti... Nevím proč, ale myslím si, že kdyby měl Arnold jako Dutch z filmu Predátor před sebou sebe samého jako "Juniora" a filmového predátora, tak nehledí na své zdraví a sejme Juniora a sepne ruce k nebi a řekne zaplaťpánbůh...
Při přeblikávání v TV jsem narazil na tento počin, který mě zaujal takovým způsobem, že jsem mu zůstal věrný až do konce. Z výše napsaného by se dalo usoudit, že jsem si přišel na své. No po pravdě jsem se sledováním nijak netrápil, ale bohužel z některých věcí jsem nadšený nebyl. Týká se to především určité přeplácanosti tzv. dojemných a srdceryvných scén. Jasně je to drama, ale více se mi líbí lehké naznačení než tupá doslovnost (např. ONE WEEk)... Zatím jsem nikdy neviděl, žádný díl Hannah Montana, ale jméno (opravdu jen jméno) Miley Cyrus znám. Celou dobu jsem si říkal, že se musím podívat, kdo hraje hlavní roli Ronnie. Při závěrečných titulcích jsem se dočetl M. Cyrus. Bez špetky předsudků musím uznat, že hrát umí a tvář M. Cyrus si zapamatuji i bez Hannah Montana.... :-)
Po shlédnutí jsem nabyl dojmu, že si tvůrci ukrojili velký krajíc. Do zdařile sestavené rodinky a jejich (ne)známých bohužel naroubovali příběh lehce přitažený za vlasy, což není na škodu, ale k velké škodě, tak nějak podvědomě cítíte, že z tohoto spletence lidských charakterů a bláznivých situací šlo vytěžit více... Za vygradované finále, kdy jsem byl nucen přijmout za fakt, že mladý talentovaný střelec dokáže zamířit na letoucí kulku a tu trefit, a tím zabranit zmaření lidského života, dávám bod dolů. To by nedokázal ani Superman zkřížený s Chuckem Norisem...
V průměrném snímku vyčnívají prsa A. Hathaway. Jen houšť filmů, kde se zamilovaní v posteli nezakrývají až po hlavu. Je úsměvné, vidět tu snahu - honem se zakrýt, jen aby náhodou moje láska na celý život něco nezahlédla - jak by potom mohli spolu žít :-).
Asi nemám dostatek fantazie, neboť se jedná určitě o velmi originálně pojatý snímek s neotřelou myšlenkou... Nejdříve jsem se nechal pohltit představou, že naš život je v rukou správců osudů, a ti dodržují to, co se má stát. Ale už po půl hodině jsem nemohl přestat myslet na toto. Na světě žije téměř 7 miliard lidí, je vůbec možné, aby se svět ubíral tzv. správným směrem? Na to by muselo dbát přibližně stejný počet správců osudů. A dokážete si představit ten zmatek s jejich řízením. Ve filmu vidíme "hlídání" dvou osob a i ti dokážou napáchat v systému zmatek nad zmatek, co by potom stálo za úsilí ukočírovat těch zmíněných 7 miliard lidí... Jak říkám, k mé smůle, nemám dost fantazie, abych se nechal unést...
Jasně že je vše zidealizováno, ale vem to čert. Nacházím se v takovém rozpoležení, že sympatizuji s téměř celou hlavní osádkou psychiatrické léčebny ( no E. Roberts o prsa vede). Myslím, že takové pocity (sebevražedné) mají občas téměř všichni. Život kolem nás se žene neuvěřitelně živelně kupředu, co bylo včera už není, a v tu chvíli cítíte, že vy se v něm plácáte bez špetky naděje, aby jste se v něm vyznali. V tento moment se vytanou různé myšlenky, ale je jasné, že nás nemůžou, tak snadno potopit. Život je dar, jehož by jsme se neměli bez rozmyslu zbavovat. Vždy je pro co žít...
Příběh naštěstí není vůbec politicky zainteresovaný, díky tomu na mě dýchla atmosféra vesnice a kolorit JZD z konce 80 let tak, jak si jej pamatuji já z mého bezstarostného (nevědomého) dětství.
Zcela bez uzardění se přiznám, že jsem v tomto případě rád a dobrovolně skočil tvůrcům na lep, v podobě této přeslazené a zidealizovné pohádce - Kterak jsem našel sám sebe a lásku ve slunné, zapadlé italské vísce, která je vymalovaná jako letní pohled od Lady...
Je snadné odsoudit tehdejší dobu, ale proč shazovat film o té době pojednávající? Věřím, že takto natočeno, to mohlo vypadat. Slušní lidé i grázli byli, jsou (troufám si tvrdit, že jich je ještě více a páchají větší škody) a budou ( bude ještě hůře?). To, že se točilo o obyčejných pracujících lidech není na škodu. Já jsem třeba unaven sledováním různých kriminálek, lékařských příběhů a starostí horních 10000 lidí. Dnes jsou sice v kurzu sobečtí jedinci ( z naprosto jiného soudku vybírám Dr. House, Barney z HIMYM a třeba Dexter), ale já věřím, že se vrátí doba, kdy slušnost hlavního hrdiny bude ctností, tou nejvyšší a ten nebude všem jen pro smích.... Je škoda, že tolik dobrých herců nedostalo propracovanější scénář. Výtka míří především k chatrnému nešvaru úplatkářství, přesto dávám nadhodnocené, zcele určitě nazasloužené 4 hvězdičky. :-)
Jennifer Aniston budu mít navždy spojenou s Rachel z Přátel. Po boku A. Sandlera ve Zkus mě rozesmát se dostala na druhé pomyslné místo. Je to asi tím, že i když hraje matku dvou osobitých dětí, tak na plátně vypadá jakoby jí bylo dvacet a na svět se dívá v očekávání těch najkrásnějších dnů s věčným úsměvem na rtu.... Sen mnoha mužů i žen...:-)
Obsah filmu jsem četl až po shlédnutí filmu, a tak mě překvapil tento krátký výňatek: a i když jiskra nikdy nepřeskočila...Já měl pocit přesně opačný a kdyby mně N. Portman sama vložila své číslo do telefonu, tak by to jiskřilo jako o filopojakubské noci. Asi se ve věcech lásky nevyznám, proto jsem byl zklamán vývojem vztahu mezi na první pohled sympatickou dvojkou. Abych se vyjádřil přesněji. Vztah založený na sexu není pro mě příliš romantický a i když to nakonec dopadne tak, jak očekáváme, ta pachuť ve mně bohužel zůstala... A tak když romantická komedie s N. Portman, tak raději Procitnutí v Garden State...
Tento žánr vůbec nevyhledávám, sám se divím, že jsem u něj vydržel do třetí hodiny ranní. Už jen toto samotné je úspěch... Slušně budované napětí je ovšem na konci skaleno neslaným, nemastným koncem, který byl odfláknutý a já byl vyloženě zklamaný, protože jsem si myslel, že odhalení a vyústění příběhu bude sofistikovanější. Takhle se jen potrvdí, že jste sledovali béčkový film, který bude okamžitě zapomenut v propadlišti dějin. Při závěřečných titulcích jsem si v duchu nadával, proč jsem nešel raději o hodinu a půl dříve spát....
Televizní důkaz, že pokud si žena může vybrat mezi spořádaným mužem a holkařem, vždy si vybere ten druhý případ...Nejvíce mě bavil pohodově pohodový K. Smith...
Nepopírám, že jsem se při některých scénkách nesmál (koukání vesničanů na projíždějící vlak, přijímací pohovor v pojištovně a určitě by se našly další), ale myslím, že z daného tématu šlo vytěžit více. A tak když bláznivou komedii, tak zůstanu u osvědčených Bláznivých střel s charizmatičtějším L. Nielsenem...
Rozpor - toto je první slovo, které mě napadne. Na jedné straně zajímavě navzájem propojené drama, které sráží nevěrohodné (sexuální) chování některých postav (především Ben). Sexuální scény k filmům patří, ale zde na mě zapůsobily příliš šroubovaně a jejich cíl spatřuji, aby dostatečně šokoval nepřipraveného diváka. Ovšem natočit to obyčejně - znamená zapomnění. Takto natočeno dává prostor k určité nadčasovosti... Dalším krokem k prolomení lidské sexuality bude do budoucnosti zřejmě naturalistické zobrazení života dětí a mládeže na základní škole. :-)
Na přeceňovanou Lásku nebeskou se tento výtvor dívá z úctivé vzdálenosti. V Lásce nebeské mě zaujaly některé příběhy natolik, že jsem se na ně i těšil v mezidobí těch vatových. Pátrám, který příběh mě zaujal zde, možná ten květináře a učitelky, možná krása E. Roberts, ale výčet těch nezajímavých a dokonce i trapných byl jasně nadlimit. Suveréně v této kategorii vede ten malý klučina se svou valentýnkou pro svou učitelku. To jsem se cítil trapně i za něj... Já osobně Valentýna rád nemám, u nás tuto tradici bohužel úspešně propagují veškerá média a člověk před ním stěží uniká. Zatím odolávám, ale jak dlouho vydřžím, než mě ty masmédia též oblbnou nedokáži odhadnout. Do té doby bych nechal tento výplod amíkům, ať si u něj s kapesníkem v ruce popláčou a ukáží na jakýchže mravních hodnotách stojí tamější společnost... Lásce nebeské bych dal 3,5 hvězdičky a Na sv. Valentýna si zaslouží 2,5 hvězdičky. Škoda, že se tedy půlky nemohou udělovat...
S.J. Parker nepatří mezi mé oblíbenkyně a tak jsem ani nečekal, že bych s Morganovými zažil bůhvíjaké opojení, ale že by zase s nima bylo k nevydžení, tak toto spojení též není to pravé ořechové. Sem tam vtípek, sem tam lopotná snaha o něj. Při závěrečné scéně s nájemným vrahem, který připomíná spíše nešiku typu Homera Simpsona, jsem se popadal smíchy, ale humorem který vycházel z obrazovky, to tedy určitě nebylo...
Je zajímavé, jak se lišil postupně můj pohled na hlavního hrdiny Ryana Binghama (G. Clooney). První polovinu, díky své profesi profesiálního vyhazovače z práce bez jakékoliv lidské empatie mi byl krajně nesympatický. Poté ,co se mu jeho život začíná bez vlastního přičinění rozpadat pod rukama a on si uvědomuje, jak osamělý život doposud vedl, se snaží o nápravu. Nebude už ale pozdě? Přiznám se, nakonec jsem se přistihl, že mu bezostyšně fandím...
V divadle to by to zřejmě zapůsobilo více (herečky v plavkách určitě), ale z tv záznamu to působí příliš rozvlekle, toporně. Rozhovory se vedou tak, že vás napadne, ti snad jen plkají to, co je právě napadne. Vím, že to byl záměr, ale vést rozhovory sofistikovaněji, určitě by se z daného tématu vytěžilo více... Zaujmulo mě, jak si herci v předělech sami přestavovali kulisy pro další scénu a hudební podkres soudobých kapel Placebo, Tool a Snow Patrol. Především tato skladba je skvělá http://www.youtube.com/watch?v=18ZVAPxJVMQ
Do standartní podívané v daném žánru jí posouvá účast R. McAdams a H. Forda. V příběhu se jinak nestane nic, co by vás alespoň trochu překvapilo, vtípků spíše méně než více. Na druhou stranu je pozoruhodné kolik těchto průměrných (neurazí ani nenadchne) filmů v průběhu roku v USA vznikne. U nás je tento žánr opomíjen mílovýmy kroky. Snad jen Poledňáková se za ně nestydí. Ostatní raději točí art filmy, které pokud se nepovedou a nechodí na ně lidi, tak se to hodí do schématična, že zůstal autor lidmi nepochopen.
Lemonade Mouth se dá srovnat s velmi podobným filmem Bandslam. Máme zde též jakoby nesourodou partičku lidí, které to spolu náramně ladí, takže založí kapelu, ta se snaží vyrovnat té nejpopulárnější na škole. Spolu se utkají též na soutěži, kde celý příběh vrcholí. Bandslam u mě zvítězil na poli příběhu, Lemonade Mouth zase po stránce hudební. Jelikož se rád vracím s filmem do studenských časů, většinou se při těchto počinech zasním, a pak hodnotím přes růžové brýle...
Zase jeden film, který je zde podhodnocen. Slušelo by mu minimálně 60 %. Chemie mezi herci funguje, příběh nás pozvolně dostává do děje a nijak netláčí na pilu lacinýmy vtípky (někdo někam padá, lascivnímy dvojsmysly) .Naopak vtípky přicházejí vždy na odhlehčení ve vypjatějších scénách, na uvolnění atmosféry a působí přirozeně, jak se říká - ze života. Je mi smutno, že u nás se takové typy filmových příběhů netočí. V porovnání s českýma komerčníma násilnostma typu Román pro ženy, Líbáš jako bůh nebo z opačného spektra Zoufalci je tohle klenot. Za tím si stojím :-).
I zoufalci se dají vykreslit zajímavě (Clerks), což není tento případ, zde jsem měl problém dosledovat tento nudný propletenec lidských osudů do konce.
Nevím proč, ale mám zde stejný problém jako při sledování Tamara Drewe. Opět krásně vykreslené poklidné ospalé městečko, ve kterém jakoby chcípl pes, skvěle načrtnuté postavy, ale zde je to co mi nesedí. Všechny postavy jsou zdeformovaně pokřivené. Takže tu máme osamělou matku malého syna, která podvádí svého snoubence ze svým šéfem, který má manželku v 6 měsíci těhotenství. Její bratr se životem brodí bez cíle a snahy někam zapadnout, tak jen znepřijemňuje osudy těch, které ho protnou jeho cestou životem...Vím, že nikdo není dokonalý a lidé mají svá slabá místa, ale zde postupně vystupují jen záporné vlastnosti a já jsem ten, co hledá u lidí většinou to dobré...Hold jsem naivní snílek....
Jelikož jsem neviděl ani jeden Muzikál ze střední, takže nemám Z. Efron zaškatulkovaného jako většina zdejších uživatelů. Takže při vyslovení jména Efron se mi v žádném případě neježí chlupy. Ba co víc, třeba ve filmu Znovu 17 se mi jeho projev líbil a opět na rozdíl od většiny si myslím, že drama by dokázal v pohodě zahrát, jenže zde pokulhává kostrbatý fantasy scénář, který je spíše od druhé poloviny dobrodružnou pohádkou než lidským dramatem... Škoda, že se příběh neodehrával v rovině, která byla v první polovině filmu... To bylo uvěřitelné...
Moje komentáře
Čertova nevěsta (2011)
Většinou patřím mezi zastánce tvorby p. Trošky, ale tady nemohu už zjihnout i já. Vizuálně sice patří pohádka mezi nejhezčí. triky se též povedly, ale celé to sráží dolů nevýrazní herci, a hlavně scénář, který těžko někoho chytne za srdce. Ztěží budete někomu fandit v boji se zlem. Postavy jsou neživotné a jejich osudy mi byly lhostejné.
Micimutr (2011)
Současné pohádky to mají zde na ČSFD těžké, hodnotí je většinou lidé, kterým nejsou již primárně určeny. Tito lidé (i já) jsou odkojeni pohádkami, které již prověřil čas, vznikali v různých letech (i dekádách) a my je máme zařazeny do škatulky - zlaté staré časy (nebo časy našeho mládí). Jelikož nemám děti, nedokáži určit, jak se na tyto nové počiny dívají dnešní děti, mám ale strach, že pohádky o vánocích spíše než děti zajímají všechny ostatní... Z mého pohledu má Micimutr hlavní slabotu ve scénaři. Je-li děj nezajímavý, mohou vše zachránit herci. Zde mě zaujal V. Dyk, a svůj standart odvedl M. Dejdar. Ostatním scénář nedovolil vyniknout ani v tomto ohledu... Ale třeba za 20 let, po 20 repríze si budeme na touto pohádkou libovat :-))
Týden bez závazků (2011)
Možný scénář pro ty, co si myslí, že jím v manželsví utíká život a že na ně mimo chomout čeká něco lepšího....
Jonesovi (2009)
Děsí mě, že by námět nemusel být námětem, ale skutečností...
Junior (1994)
Málokdy něco kritizuji nad únostný rámec, vždy nejdříve vidím tu práci, kterou si tvůrci s tím kterým filmem dají. Ale zde musím udělat vyjímku. Je mi záhadou, proč se tato zfilmovaná hrůza těší takové oblibě, že jí rok co rok několikrát v tv reprízují. Koukat na zženštilého A. Schwarzeneggera z těhotenským bříškem je vstupní brána k mé šílenosti... Nevím proč, ale myslím si, že kdyby měl Arnold jako Dutch z filmu Predátor před sebou sebe samého jako "Juniora" a filmového predátora, tak nehledí na své zdraví a sejme Juniora a sepne ruce k nebi a řekne zaplaťpánbůh...
Poslední píseň (2010)
Při přeblikávání v TV jsem narazil na tento počin, který mě zaujal takovým způsobem, že jsem mu zůstal věrný až do konce. Z výše napsaného by se dalo usoudit, že jsem si přišel na své. No po pravdě jsem se sledováním nijak netrápil, ale bohužel z některých věcí jsem nadšený nebyl. Týká se to především určité přeplácanosti tzv. dojemných a srdceryvných scén. Jasně je to drama, ale více se mi líbí lehké naznačení než tupá doslovnost (např. ONE WEEk)... Zatím jsem nikdy neviděl, žádný díl Hannah Montana, ale jméno (opravdu jen jméno) Miley Cyrus znám. Celou dobu jsem si říkal, že se musím podívat, kdo hraje hlavní roli Ronnie. Při závěrečných titulcích jsem se dočetl M. Cyrus. Bez špetky předsudků musím uznat, že hrát umí a tvář M. Cyrus si zapamatuji i bez Hannah Montana.... :-)
Domácí záležitosti (2010)
Po shlédnutí jsem nabyl dojmu, že si tvůrci ukrojili velký krajíc. Do zdařile sestavené rodinky a jejich (ne)známých bohužel naroubovali příběh lehce přitažený za vlasy, což není na škodu, ale k velké škodě, tak nějak podvědomě cítíte, že z tohoto spletence lidských charakterů a bláznivých situací šlo vytěžit více... Za vygradované finále, kdy jsem byl nucen přijmout za fakt, že mladý talentovaný střelec dokáže zamířit na letoucí kulku a tu trefit, a tím zabranit zmaření lidského života, dávám bod dolů. To by nedokázal ani Superman zkřížený s Chuckem Norisem...
Láska a jiné závislosti (2010)
V průměrném snímku vyčnívají prsa A. Hathaway. Jen houšť filmů, kde se zamilovaní v posteli nezakrývají až po hlavu. Je úsměvné, vidět tu snahu - honem se zakrýt, jen aby náhodou moje láska na celý život něco nezahlédla - jak by potom mohli spolu žít :-).
Správci osudu (2011)
Asi nemám dostatek fantazie, neboť se jedná určitě o velmi originálně pojatý snímek s neotřelou myšlenkou... Nejdříve jsem se nechal pohltit představou, že naš život je v rukou správců osudů, a ti dodržují to, co se má stát. Ale už po půl hodině jsem nemohl přestat myslet na toto. Na světě žije téměř 7 miliard lidí, je vůbec možné, aby se svět ubíral tzv. správným směrem? Na to by muselo dbát přibližně stejný počet správců osudů. A dokážete si představit ten zmatek s jejich řízením. Ve filmu vidíme "hlídání" dvou osob a i ti dokážou napáchat v systému zmatek nad zmatek, co by potom stálo za úsilí ukočírovat těch zmíněných 7 miliard lidí... Jak říkám, k mé smůle, nemám dost fantazie, abych se nechal unést...
Něco jako komedie (2010)
Jasně že je vše zidealizováno, ale vem to čert. Nacházím se v takovém rozpoležení, že sympatizuji s téměř celou hlavní osádkou psychiatrické léčebny ( no E. Roberts o prsa vede). Myslím, že takové pocity (sebevražedné) mají občas téměř všichni. Život kolem nás se žene neuvěřitelně živelně kupředu, co bylo včera už není, a v tu chvíli cítíte, že vy se v něm plácáte bez špetky naděje, aby jste se v něm vyznali. V tento moment se vytanou různé myšlenky, ale je jasné, že nás nemůžou, tak snadno potopit. Život je dar, jehož by jsme se neměli bez rozmyslu zbavovat. Vždy je pro co žít...
Mladé víno (1986)
Příběh naštěstí není vůbec politicky zainteresovaný, díky tomu na mě dýchla atmosféra vesnice a kolorit JZD z konce 80 let tak, jak si jej pamatuji já z mého bezstarostného (nevědomého) dětství.
Ve stínu slunce (2005)
Zcela bez uzardění se přiznám, že jsem v tomto případě rád a dobrovolně skočil tvůrcům na lep, v podobě této přeslazené a zidealizovné pohádce - Kterak jsem našel sám sebe a lásku ve slunné, zapadlé italské vísce, která je vymalovaná jako letní pohled od Lady...
Zralé víno (1981)
Je snadné odsoudit tehdejší dobu, ale proč shazovat film o té době pojednávající? Věřím, že takto natočeno, to mohlo vypadat. Slušní lidé i grázli byli, jsou (troufám si tvrdit, že jich je ještě více a páchají větší škody) a budou ( bude ještě hůře?). To, že se točilo o obyčejných pracujících lidech není na škodu. Já jsem třeba unaven sledováním různých kriminálek, lékařských příběhů a starostí horních 10000 lidí. Dnes jsou sice v kurzu sobečtí jedinci ( z naprosto jiného soudku vybírám Dr. House, Barney z HIMYM a třeba Dexter), ale já věřím, že se vrátí doba, kdy slušnost hlavního hrdiny bude ctností, tou nejvyšší a ten nebude všem jen pro smích.... Je škoda, že tolik dobrých herců nedostalo propracovanější scénář. Výtka míří především k chatrnému nešvaru úplatkářství, přesto dávám nadhodnocené, zcele určitě nazasloužené 4 hvězdičky. :-)
Zkus mě rozesmát (2011)
Jennifer Aniston budu mít navždy spojenou s Rachel z Přátel. Po boku A. Sandlera ve Zkus mě rozesmát se dostala na druhé pomyslné místo. Je to asi tím, že i když hraje matku dvou osobitých dětí, tak na plátně vypadá jakoby jí bylo dvacet a na svět se dívá v očekávání těch najkrásnějších dnů s věčným úsměvem na rtu.... Sen mnoha mužů i žen...:-)
Hlavně nezávazně (2011)
Obsah filmu jsem četl až po shlédnutí filmu, a tak mě překvapil tento krátký výňatek: a i když jiskra nikdy nepřeskočila...Já měl pocit přesně opačný a kdyby mně N. Portman sama vložila své číslo do telefonu, tak by to jiskřilo jako o filopojakubské noci. Asi se ve věcech lásky nevyznám, proto jsem byl zklamán vývojem vztahu mezi na první pohled sympatickou dvojkou. Abych se vyjádřil přesněji. Vztah založený na sexu není pro mě příliš romantický a i když to nakonec dopadne tak, jak očekáváme, ta pachuť ve mně bohužel zůstala... A tak když romantická komedie s N. Portman, tak raději Procitnutí v Garden State...
Dědictví strachu (TV film) (2006)
Tento žánr vůbec nevyhledávám, sám se divím, že jsem u něj vydržel do třetí hodiny ranní. Už jen toto samotné je úspěch... Slušně budované napětí je ovšem na konci skaleno neslaným, nemastným koncem, který byl odfláknutý a já byl vyloženě zklamaný, protože jsem si myslel, že odhalení a vyústění příběhu bude sofistikovanější. Takhle se jen potrvdí, že jste sledovali béčkový film, který bude okamžitě zapomenut v propadlišti dějin. Při závěřečných titulcích jsem si v duchu nadával, proč jsem nešel raději o hodinu a půl dříve spát....
Život jde dál (2006)
Televizní důkaz, že pokud si žena může vybrat mezi spořádaným mužem a holkařem, vždy si vybere ten druhý případ...Nejvíce mě bavil pohodově pohodový K. Smith...
Nástrahy velkoměsta (1984)
Nepopírám, že jsem se při některých scénkách nesmál (koukání vesničanů na projíždějící vlak, přijímací pohovor v pojištovně a určitě by se našly další), ale myslím, že z daného tématu šlo vytěžit více. A tak když bláznivou komedii, tak zůstanu u osvědčených Bláznivých střel s charizmatičtějším L. Nielsenem...
Dare (2009)
Rozpor - toto je první slovo, které mě napadne. Na jedné straně zajímavě navzájem propojené drama, které sráží nevěrohodné (sexuální) chování některých postav (především Ben). Sexuální scény k filmům patří, ale zde na mě zapůsobily příliš šroubovaně a jejich cíl spatřuji, aby dostatečně šokoval nepřipraveného diváka. Ovšem natočit to obyčejně - znamená zapomnění. Takto natočeno dává prostor k určité nadčasovosti... Dalším krokem k prolomení lidské sexuality bude do budoucnosti zřejmě naturalistické zobrazení života dětí a mládeže na základní škole. :-)
Na sv. Valentýna (2010)
Na přeceňovanou Lásku nebeskou se tento výtvor dívá z úctivé vzdálenosti. V Lásce nebeské mě zaujaly některé příběhy natolik, že jsem se na ně i těšil v mezidobí těch vatových. Pátrám, který příběh mě zaujal zde, možná ten květináře a učitelky, možná krása E. Roberts, ale výčet těch nezajímavých a dokonce i trapných byl jasně nadlimit. Suveréně v této kategorii vede ten malý klučina se svou valentýnkou pro svou učitelku. To jsem se cítil trapně i za něj... Já osobně Valentýna rád nemám, u nás tuto tradici bohužel úspešně propagují veškerá média a člověk před ním stěží uniká. Zatím odolávám, ale jak dlouho vydřžím, než mě ty masmédia též oblbnou nedokáži odhadnout. Do té doby bych nechal tento výplod amíkům, ať si u něj s kapesníkem v ruce popláčou a ukáží na jakýchže mravních hodnotách stojí tamější společnost... Lásce nebeské bych dal 3,5 hvězdičky a Na sv. Valentýna si zaslouží 2,5 hvězdičky. Škoda, že se tedy půlky nemohou udělovat...
Morganovi (2009)
S.J. Parker nepatří mezi mé oblíbenkyně a tak jsem ani nečekal, že bych s Morganovými zažil bůhvíjaké opojení, ale že by zase s nima bylo k nevydžení, tak toto spojení též není to pravé ořechové. Sem tam vtípek, sem tam lopotná snaha o něj. Při závěrečné scéně s nájemným vrahem, který připomíná spíše nešiku typu Homera Simpsona, jsem se popadal smíchy, ale humorem který vycházel z obrazovky, to tedy určitě nebylo...
Lítám v tom (2009)
Je zajímavé, jak se lišil postupně můj pohled na hlavního hrdiny Ryana Binghama (G. Clooney). První polovinu, díky své profesi profesiálního vyhazovače z práce bez jakékoliv lidské empatie mi byl krajně nesympatický. Poté ,co se mu jeho život začíná bez vlastního přičinění rozpadat pod rukama a on si uvědomuje, jak osamělý život doposud vedl, se snaží o nápravu. Nebude už ale pozdě? Přiznám se, nakonec jsem se přistihl, že mu bezostyšně fandím...
Tlustý prase (divadlo) (2008)
V divadle to by to zřejmě zapůsobilo více (herečky v plavkách určitě), ale z tv záznamu to působí příliš rozvlekle, toporně. Rozhovory se vedou tak, že vás napadne, ti snad jen plkají to, co je právě napadne. Vím, že to byl záměr, ale vést rozhovory sofistikovaněji, určitě by se z daného tématu vytěžilo více... Zaujmulo mě, jak si herci v předělech sami přestavovali kulisy pro další scénu a hudební podkres soudobých kapel Placebo, Tool a Snow Patrol. Především tato skladba je skvělá http://www.youtube.com/watch?v=18ZVAPxJVMQ
Hezké vstávání (2010)
Do standartní podívané v daném žánru jí posouvá účast R. McAdams a H. Forda. V příběhu se jinak nestane nic, co by vás alespoň trochu překvapilo, vtípků spíše méně než více. Na druhou stranu je pozoruhodné kolik těchto průměrných (neurazí ani nenadchne) filmů v průběhu roku v USA vznikne. U nás je tento žánr opomíjen mílovýmy kroky. Snad jen Poledňáková se za ně nestydí. Ostatní raději točí art filmy, které pokud se nepovedou a nechodí na ně lidi, tak se to hodí do schématična, že zůstal autor lidmi nepochopen.
Lemonade Mouth (TV film) (2011)
Lemonade Mouth se dá srovnat s velmi podobným filmem Bandslam. Máme zde též jakoby nesourodou partičku lidí, které to spolu náramně ladí, takže založí kapelu, ta se snaží vyrovnat té nejpopulárnější na škole. Spolu se utkají též na soutěži, kde celý příběh vrcholí. Bandslam u mě zvítězil na poli příběhu, Lemonade Mouth zase po stránce hudební. Jelikož se rád vracím s filmem do studenských časů, většinou se při těchto počinech zasním, a pak hodnotím přes růžové brýle...
Poznáš, až to přijde? (2010)
Zase jeden film, který je zde podhodnocen. Slušelo by mu minimálně 60 %. Chemie mezi herci funguje, příběh nás pozvolně dostává do děje a nijak netláčí na pilu lacinýmy vtípky (někdo někam padá, lascivnímy dvojsmysly) .Naopak vtípky přicházejí vždy na odhlehčení ve vypjatějších scénách, na uvolnění atmosféry a působí přirozeně, jak se říká - ze života. Je mi smutno, že u nás se takové typy filmových příběhů netočí. V porovnání s českýma komerčníma násilnostma typu Román pro ženy, Líbáš jako bůh nebo z opačného spektra Zoufalci je tohle klenot. Za tím si stojím :-).
Zoufalci (2009)
I zoufalci se dají vykreslit zajímavě (Clerks), což není tento případ, zde jsem měl problém dosledovat tento nudný propletenec lidských osudů do konce.
Na mě se můžeš spolehnout (2000)
Nevím proč, ale mám zde stejný problém jako při sledování Tamara Drewe. Opět krásně vykreslené poklidné ospalé městečko, ve kterém jakoby chcípl pes, skvěle načrtnuté postavy, ale zde je to co mi nesedí. Všechny postavy jsou zdeformovaně pokřivené. Takže tu máme osamělou matku malého syna, která podvádí svého snoubence ze svým šéfem, který má manželku v 6 měsíci těhotenství. Její bratr se životem brodí bez cíle a snahy někam zapadnout, tak jen znepřijemňuje osudy těch, které ho protnou jeho cestou životem...Vím, že nikdo není dokonalý a lidé mají svá slabá místa, ale zde postupně vystupují jen záporné vlastnosti a já jsem ten, co hledá u lidí většinou to dobré...Hold jsem naivní snílek....
Pod jednou střechou (2010)
Třetí hvězdička za K. Heigl, které tyto snímky svědčí...
Smrt a život Charlieho St. Clouda (2010)
Jelikož jsem neviděl ani jeden Muzikál ze střední, takže nemám Z. Efron zaškatulkovaného jako většina zdejších uživatelů. Takže při vyslovení jména Efron se mi v žádném případě neježí chlupy. Ba co víc, třeba ve filmu Znovu 17 se mi jeho projev líbil a opět na rozdíl od většiny si myslím, že drama by dokázal v pohodě zahrát, jenže zde pokulhává kostrbatý fantasy scénář, který je spíše od druhé poloviny dobrodružnou pohádkou než lidským dramatem... Škoda, že se příběh neodehrával v rovině, která byla v první polovině filmu... To bylo uvěřitelné...