Narace

Adoruji spíše knihu, než film, ovšem i film byl koncipován a hlavně ztvárněn velmi povedeně. Animace k demonstrovanému textu jsou neuvěřitelně povedené a dokreslují recipientovu představu a sukcesivní anticipaci. Demonstrovat dílo, jakožto jednu rovinu, která se prolnutá s rovinou života autora, je velmi dobře navázané a velmi kvalitně zpracované.

S knihou má tento počin pramálo společného, možná jen v dálce nese se dějová osa... Ostrá konfrontace brilantního vypravěčského talentu Jana Třísky s kontrastujícími chabými hereckými výkony. Lyričnost je však zachovaná skvostně, jednotlivé záběry vykreslují dílo více, než herecké výkony. Rovněž hudby je kvalitní.

Oproti literární předloze se jedná téměř o diametrálně odlišný počin... Film vynechává inherentní pasáže, jež definují celé dílo, a které nejenže sondují mnohem hlouběji v lidské psychice, ale rovněž dotvářejí - mozaikově - celý obraz díla, ohyzdné společnosti, úzkoprsosti, licoměrnosti a frašky. Něco bylo zachováno, ale jsou to taková rezidua, že recipient, který se neseznámil s knihou bude mít o její kvalitě zcela jiné představy. Kniha je TOP, zasloužile umístěná na literární Olymp, film se však klopotně snaží dostat vysoko, ale vždy, s každou další replikou spadne na zem.

Absurdní drama, kontroverze, psychologie, manipulace, fikce, sarkasmus to vše a mnohem víc obsahuje tento balvan, který rozdrtí snad každého, kdo se mu postaví do cesty. Otázkou je zda, člověka, které tento balvan rozdrtí, posílí nebo zcela zdeprimuje. Jízlivé dialogy, psychologické rozbory, nahrávky na smeče, otevřená manipulace s věřícími hosty, ostré jazyky, poznámky na tělo to vše nabízí špičkový film, stejně jako špičková literární předloha Edwarda Alba. Mimořádné herecké výkony všech zainteresovaných jedinců, stejně jako režisérské schopnosti dali za vznik jednomu z nejúžasnějších a přitom emocionálně ambivalentního snímku, který snad vyvolá neutišitelně prýštící otázky po velmi dlouhou dobu. Nejen, že je film obrazem mentality lidí, ale ukazuje dva diametrálně rozlišné typy lidí, mezi kterými vře obrovská vřava, uvolňující napětí, upgradující pocit povýšenosti a nadřazenosti. Oddaná důvěra a víra ve slova stran mladého "čistého" páru, oproti "špinavé" hře párů s množstvím zkušeností o životě a světa, z kterého čerpají. Ve svých verbálních atacích, nejen že napadají jeden druhého, ale demonstrují své postoje, vyčítají své nesplněné sny a přání. Film si zaslouží neskonalý obdiv a nesčetné přehrávání, které snad dovolí recipientovi proniknout kousek pod povrch tohoto "papiňáku", který píská, chvěje se a co chvíli bouchne, avšak pro recipienta bude stále pevně uzavřen a jen s notnou dávkou pohřížení a usebrání dovolí, aby byl možná trochu odhalen. Snímek totiž obsahuje nespočetné množství skrytých entit psychologie, filozofie, manželství, mentality, emocí, sympatií, antipatií, etiky, humánnosti, zlosti, lidskosti, strachu, bolesti, nekonečnosti...

Film je zajímavou inscenací divadelní hry, jejíž hlavní poselství tkví v demonstraci společnosti, lidských vlastností na pozadí, pro mnohé blbosti, jíž by se mělo říkat jakési absurdní drama. Vše je hyperbolizované, ale vše vychází z lidského archetypu, který nabízí nepřeberné množství vlastností, a to jak dobrých tak špatných. Některé pasáže jsou mimořádně vtipné, některé jsou vtipné jen na oko a skrývají pod sebou palčivost našich niter, ve kterých hárá zejména touha po moci a po penězích, jež svou monstrózností přebíjí vše ostatní, právě tyto dvě vlastnosti jsou ve filmu velmi dobře viditelné, ale zdaleka nejsou jedinými. Náznak demonstrace mentalit různých národů, prchavé jednání lidí, lstivost, úlisnost, licousnost, to vše je nabíledni v tomto filmu, to vše tento komediální snímek, který však ve své podstatě je dramatickým obrazem, dějin a mentality národů i jedinců, obsahuje. Je zde náznak i jakého si Nitscheho nadčlověka, který dokáže zmanipulovat národ a své okolí a multiinternalizovat své představy a své myšlenky na "svůj" národ. Film potvrzuje podstatu Čechů: "Kam vítr, tam plášť." Zkrátka nám nebylo dáno do vínku to, abychom šli vlastní cestou, vždy půjdeme za někým.

Film nemá sloužit, jako demonstrace jejich děl, ale jako cesta jejich životy, příběhy, jež je determinovaly a skutečnostmi, jež snad trochu pomohou nahlédnout všem do skutečnosti, že Rimbaude nebyl jen výjimečným básníkem, jenž snad nemá obdoby, jenž nabídl světu mnoho nového, ale že svým psaním žil, že jeho život byla vlastně jedna z jeho básní. Málo který básník se choval, podle toho jak psal, choval se přirozeně, ke světu přistupoval se stejným zanícením, jako k psaní, snažil se dosáhnout svého a předčit všechny. Kromě výjimečné souhry dvou mimořádných hereckých výkonů stojí tento snímek velmi vysoko zejména proto, že se v něm vyskytuje celá řada motivů z jejich básní (tedy kdo čeká na recitaci jejich básní, bude uspokojen, jen několika málo minutami, ovšem těm, co jejich básně již znají, nabízí snímek zajímavé okolnosti a motivy, kterými jsou jejich básně prosycené). Film je dramatický už sám sebou, jejich životem, tudíž zdlouhavá gradace je zcela zbytečná, kdo ovšem čeká na smrtí objímaný konec, kdy všichni pláčou a umírají, asi se tohoto pojetí dramatu nedočkají. Skutečnost je ovšem taková, že nejen slzy, bolest a stesk jsou hlavními znaky dramatu! Obzvláště zde přidává dramatu na významu excelentní hudba, jež jakoby prýštila z jejich niter. Pravda je ovšem ta, že snímek byl až hypersexuální a některým scénám by snad bylo lze se vyhnout, ovšem pokud šlo Hollandové o co nejrealističtější ztvárnění jejich života, pak udělala zcela správnou věc. Stačí si přečíst pár životopisných knih, zkonfrontovat je a zjistíme, že skutečnost je ještě horší. Rimbaude byl skutečně mimořádně arogantní a necitlivý a viděl skutečnost jinak, než všichni ostatní, což se geniálním občas stává, ale ruku v ruce s tím šla i jeho promiskuita a jeho touha po volnosti, která zapříčinila jeho prostopášné chování. Prostředí je pro dobu v níž se má odehrávat velmi signifikantní, čehož se podaří dosáhnout jen ve velmi málo filmech. Film nepostrádá pohled na jedince, ani na společnost, na nitro člověka ani na jeho projevy chování. Verlaine je ve velmi ostrém kontrastu k bezohlednému mladému, persuáznímu géniovi, neboť je senzitivní a snaží se nehledět jen na sebe. Palčiví rozdíl těchto dvou protiv - a to zejména v pohledu na svět - lze najít i v jejich poeziích, kdy Verlaine podléhá romantismu, jeho texty jsou prosyceny citem a láskou, jsou trochu "přízemní" a to zejména v konfrontaci s Rimbaudem, jehož texty snášejí na povrch reálného světa svět astrální a nabízí nám, alespoň částečně do něj nahlédnout (tuto možnost už dal lidem snad jenom R.M.Rilke). Pro mnoho lidí, ne-li pro nás pro všechny, zůstane Rimbaude neurčitý, nečitelný a nepochopitelný navždy, stejně jako jeho texty, lamentující světu i životu.

I když by se možná zdálo, že tématika drogově závislých je již ohraná, a některé filmy tento pocit silně evokují, tento snímek mezi takové rozhodně nepatří. Vynikající zpracování jenom graduje kvalitu díla, velmi originální metoda zkratkovitosti, apeluje na skutečný život, jež jí jest zcela ekvivalentní. Navíc velmi dramatické promítání více dějových rovin, ve kterých je však děj použit pouze jako nosná osa dává filmu zásadní význam a rozšiřuje jej o další dimenzi, Na pozadí děje se odehrává hluboký duševní souboj a to v nejednom případě. Retrospektivní vize Tyrona jsou jedním z příkladu téměř sebedestruktivní retrospekce, ve které se vrací do dětství za svou matkou od níž se nedokáže oprostit, v útěku do dětství hledá východisko ze ztraceného světa, do kterého se propadl, ze světa, jenž nemá smysl ani účel. Marion oproti tomu řeší hlubokou introspekci, když se musí jít prodat, aby získala peníze na nějaké drogy. Samotná deziluze z ideálního života je velmi těžká, což může potvrdit hlavní hrdina Harry. Břitké výjevy ze života toxikomanů zřejmě velmi palčivě zasáhnout každého recipienta snímku. Film navíc nabízí ojedinělou konfrontaci závislostí - závislosti na drogách v podobě generace mladých a oproti tomu závislost na veřejném mínění a na reklamách v podobě generace starších, jíž představuje Harryho matka (jejíž herecký výkon je mimořádný). Film demonstruje, že oba druhy závislosti vedou v nepříjemnou destrukci psychiky osobnosti, vedou k marginalizaci a k viktimizaci, ztrácí se jakékoliv sociální zázemí a vytváří se individuální labilní psychiky, jež již nejsou s to žít pospolně. Hroutí se představy o lásce, prodává se tělo, ničí se vše, co se budovalo (matka si vybudovala poměrně poklidný život, na stará kolena však propadá závislosti a břitké vzpomínce na svou krásu v mládí, jíž chce opět docílit). Film je velmi syroví, je bez jakéhokoliv přikrášlení, zajímavá technika montáže - rychlý střih, také záběr na detail, jsou znakem vysoké kvality filmu.

Někteří tento snímek, jež strhuje nejednu divačku a i některého diváka, nazývají dramatem. Bohužel jediné, co by snad inklinovalo k dramatu je hudba, jež je v některých úsecích vskutku dramatická. Zápletka, jež se zdá být dramatická však prvky dramatu postrádá, stejně jako samotný děj. To, že v díle někdo zemře, nebo někdo brečí, neznamená, že snímek je dramatem. Na drama apeluje zejména konec, který byl v tomto případě typickým happy endem, jenž téměř popíral zákony logiky. U filmu nás však zřejmě upoutá zejména výpravnost a přece jen zajímavý námět, kdy jsou archetypálně záporné postavy, postavami kladnými s atributy přehnané lidskosti. Je lze však ocenit to, že tvůrci filmů nevybrali mimořádně metrosexuální herce, což je současným trendem, kromě Jackoba, nenalezneme jinou nikterak mimořádně sličnou postavu. Film postrádá hlubší smysl, jde o děj, nejde o žádné poselství ani o žádný didaktický resultát, jenž by měl být primární entitou každého díla s jistou estetickou úrovní. Vztahy jsou navazovány přímočaře a trochu až násilně, ovšem již od počátku je lehce odhadnutelné vyústění krizové situace. Proč popírá konec snad i zákony logiky? Zaprvé, abundance obou proti sobě stojících skupin je velmi disparitní. Zadruhé, skupina Volturiových je dlouhodobě nejuznávanější a nejvíce strach budící skupinou těch nejmocnějších upíru, navíc s obrovskou početní převahou. Zatřetí, v průběhu bitvy je velmi očividné, jak Volturiovi záhadným způsobem přicházejí o svou moc, která měla být značná a téměř nepřemožitelná. Začtvrté, všichni si své schopnosti museli trénovat několik let, všichni se museli učit ovládat několik let a najednou přijde Bella, jež dokáže své touhy kočírovat po pár dnech a zejména umí ovládat svůj štít ze dne na den. Zkrátka a dobře, konec je jasně konstruovaný a není kontinuitní s dějem.

Heptalogie o malém, leč slavném kouzelníkovi, je ve skutečnosti exaktní demonstrací lehké ovlivnitelnosti. Lidé po shlédnutí této "pohádky" říkají, jak je mimořádně dramatická, jak je psychologicky detailně propracovaná, jak se v ní řeší otázky z hluboké filozofie, s kterými by měl co do činění i Sokrates či Aristoteles. Bohužel v této "pohádce" neshledávám žádnou hlubší rovinu. V popředí všeho stojí nepopíratelně rovina dějová, což samo o sobě snižuje kvalitu filmu, jenž by měl mít v popředí rovinu hlubšího rázu (psychologickou, filozofickou, mravní, teologickou). Příběh přehnaně atakuje diváka na senzitivní složky obzvláště v kontextu mladých lidí, jež jsou postaveni do mezních situací, což na apeluje na diváka soucitností. Vysoká úroveň výpravnosti snímků výrazně zvyšuje požitek z jeho sledování, rovněž zápletka je velmi sofistikovaně promyšlena, i když i ona sama v sobě obnáší několik chyb, jež však téměř nejdou anulovat v případě tak rozsáhlého díla, jakým toto dílo rozhodně je. Velmi neumělou částí, jež výrazně degraduje úroveň filmu je Pottrovo "zmrtvýchvstání" které je očividným důkazem uměle vykonstruovaného konce, jež byl primárně zamýšlen zřejmě zcela jinak. Čímž se deklaruje vliv recipientů na autorku. Film postrádá nějaké velké ponaučení, nepřináší, kromě děje, nic nového a spíše je syntetickou reflexí dnešního sci-fi a pohádky z dřívějších dob. Ovšem velmi zajímavé je podání jemně fúzující společnosti lidí (mudlů) a čarodějů, jež je nejoriginálnějším atributem díla.

Mandragora je filmem, jenž velmi syrově zachycuje počínání společnosti po pádu komunismu, jenž s sebou přinesl obrovskou svobodu společnosti a uvolnění napětí, jenž však vyústil k mnohým negativním jevům, které jsou velmi efektivně shrnuty ve snímku Mandragora. Děj sám o sobě graduje ke katastrofě, což je lze sledovat, již od počátku filmu, není nikterak složitý a stojí v pozadí psychických procesů, sociálního postavení, toxikomanie a prostituce. Ve snímku se objevují mnohé retrospektivní pasáže, jež vysvětlují pohnutky, jež vedly mladíka k opuštění domova, čímž se propadl do cyklické propasti, z níž se dá jen velmi těžce vystoupit. Narušený vztah mezi nechápavým otcem, jenž se zajímá pouze o to, jak jej uvidí přátelé, se snaží donutit syna, jehož nechápe, ke studiu na škole, jíž vybral on sám. Palčivý stav společnosti je demonstrován v průběhu celého filmu, jak již narušená koheze společnosti, na níž poukazuje lhostejnost a utíkání z domova, diametrálně odlišné představy o životě mezi generacemi. Adolescent trpí absencí vzoru, což jej svádí z prosociální cesty na cestu delikvence, kriminality a prostituce. Po útěku se snaží žít na vlastní pěst, sklony ke gamblerství jej však rychle přivedou za jedním z pasáků zdejších mladých kluků, neboť Praha je v tomto období centrem sexuální turistiky, levného sexu s mladými, velmi často nezletilými jedinci. Prostituce je většinou konsekutivním jevem bezdomovectví, pro nějž je v této době signifikantní toxikomanie, jež pouze prohlubuje propast, ze které není lze se vrátit. Asociální jednání těchto mladíků graduje stále více, snaží se narušit zaběhnutý systém, což se jim zpočátku daří, poté však na svou aroganci a na svou nebojácnost doplatí. Kromě homosexuální prostituce, toxikomanie a delikvence se začíná velmi progresivně rozvíjet HIV. Film špičkově demonstruje postoje společnosti (zejména subkultury prostitutů) k této nemoci, což je pouze odrazem špatné informovanosti společnosti o této nemoci. Nemoc sice budí strach, ale nikoliv takový, aby je od prostituce odradil. Útěkem od bolesti se stává stále gradující dependence na návykových látkách zejména na těžkých drogách. Po zlomení úspěšné linie a následné rezignaci na hodnoty minulého života se jeví natáčení levného pornografického snímku, jako jediné východisko, pro získání peněz na drogu. Film je natočen velmi syrovým způsobem, bez přikrášlování, hyperrealismus se prolíná celým filmem. Film vyvolává ambivalentní pocity, zejména u hlavní postavy, která se dostává do svých problémů téměř výhradně sama, avšak závěrečná scéna, kdy se zničený syn téměř setkává se svým zlomeným otcem, budí soucit a lítost.