J.e.r.e.c

Na ten původní od Spielberga už jsem dost zapomněl, ale na této, celkově již třetí reinkarnaci, nenacházím prakticky nic zajímavého. Mám pocit, že ti starší dinosauři byli působivější, tady jsou sice všichni větší, rychlejší a chytřejší, ale už vůbec mi nepřipadali jako konkrétní živí tvorové, ale jen jako (nedokonalé) CGI atrakce v zábavním parku pro trošku odrostlejší děti. Ano, těch atrakcí je tu spousta a neustále na vás útočí zprava i zleva, ale celkově to mnou pohnulo asi stejně jako usedavý pláč srdcem hladového raptora. Jediný, kdo mě zvládal jakž takž bavit, byl mladý Harrison Ford. Nikoliv špatný, ale vlastně úplně zbytečný film. 70 %

Ve finále jsem cítil lehké zklamání, ale rozhodně ne proto,že by tohle nebyl dobrý film; právě naopak! Ex-Machina je vynikající a to cca 95% času; radoval jsem se, jak krásně tady funguje spojení inteligentního sci-fi a psychologického thrilleru, zabíhajícího místy až do hájemství hororu (hudba a zvuky natahující nervy na skřipec). Ta jediná pasáž - těsně před koncem - však narušila mé nábožné poblouznění, a ani skvělý závěr už nedokázal ten pocit vrátit na předchozí úroveň. Úplně vidím autora, jak má pohromadě celý koncept, včetně konce, a pak dojde ve scénáři až ke krizovému místu, a najednou tak úplně neví, jak vlastně tuhle pasáž uchopit. Nedá se napsat, že je to vyložená blbost, jako třeba v Oblivion, ale nesedí to sem, celý příběh přímo volal po nějakém (uměle) inteligentnějším rozřešení. Zkrátka detail, nedokonalost, která je důkazem lidskosti duchovního otce filmu Alexe Garlanda. Je to vlastně vůbec první snímek, který režíroval (předtím jen scénáře, např. atmosférou ne nepodobný Sunshine), a do budoucna ho mám na radaru. Pro milovníky sci-fi je (i vzhledem k tomu, že v rámci žánru se toho poslední dobou zrovna moc neděje) Ex-Machina povinností. A pokud vás - stejně jako mě - rozechvěje už jen pohled na něco, co má veškeré atributy lidské bytosti, ale přitom to stejně zjevně člověk není, tak... nebo vlastně je? Jak že to říkali v Her? 80 %

„Argo fuck yourself!“ Filmová kvalita „made in USA“, se všemi klady (herci, řemeslo, „production values“) i zápory (američtí hrdinové z lidu zase jednou válcují celý svět). Jediným opravdu nečekaným prvkem je humor, zasmál jsem se u toho, jako už dlouho ne. Především linie s hollywoodskými filmaři ztvárněnými excelujícími Goodmanem a Arkinem bavila fakt královsky. Dramatická záchranářská linka funguje taky velmi dobře, ale ta finální snaha udělat z toho téměř akční drama někde na úrovni Smrtonosné pasti 2, které vás má napínat až do poslední vteřiny, mi přišla poněkud kontraproduktivní. Že zde míra fabulace překračuje únosnou mez totiž dojde i negramotnému členovi íránské Revoluční gardy. Ale podobné ohýbání reality už je v těchto filmech „podle skutečných událostí“ stejně obvyklé, jako palácové převraty v zemích třetího světa. 75 %

Deadpool přišel na svět jako potomek Tonyho Starka s Boratem, kteří si spolu hráli na mámu a tátu a zapomněli si při tom nasadit gumovou pláštěnku. V porodnici pak strčili vadného Wadea místo do inkubátoru do mikrovlnky, a než svůj omyl zjistili, měl už chlapeček ksicht jako dvě poolky pekelně opruzené zadnice... Pokud si předcházející popis pokoušíte představit a přijde vám to zábavné, bude se vám zamlouvat i Deadpool. Obsahuje totiž humor, který je orální, anální i kanální; v tomto ladění ovšem naštěstí pouze verbální. Není to úplně můj šálek krve s šlehačkou ze spermatu, ale párkrát jsem se uchechtnul. Násilí a legrace z něj vyplývající jsou naopak znázorněny velice ilustrativně a detailně, což je dobře, protože zpomalených triple headshotů není nikdy dost! Jinak je to píčovina, která boduje jen svojí nečekanou nekorektností, díky které trčí z řady uniformních marveláckých produkcí jako koňský péro z úst studentky církevní školy. Nejvíc sci-fi na celém snímku ale není mutant se samohojící (i samohonící) schopností, ale jeho děvče. Morena Baccarin je ultra-hot, ale hlavně má tak pohádkové charakterové vlastnosti, že by si zasloužila vlastní spin-off. Od Brazzers. 73 %

Jasmíno, jsi jedinečná, žádná se ti nevyrovná! Ta elegance, ten styl, ta klasická krása! Když tě vidím trpět, bolí to. Přestože si to zasloužíš. Asi tě miluju, navzdory tomu, že jsi kráva. Ale božsky stylová kráva! Těch pár filmů Woodyho Allena, které jsem viděl, se dalo celkem snadno identifikovat (až na Match Point); hlavní roli v nich totiž ztvárnil sám režisér, a když ne přímo on, tak jeho alter ego ztělesňoval nějaký slavný herec, typu Brannagh nebo Wilson. Tentokrát je to celé malinko jinak. Vlastně, dost jinak. Místo uťáplých, extrémně ukecaných, ale jinak vcelku sympatických neurotiků, je v hlavní roli dáma, která je ukecaná a neurotická ažaž, ale z diváků asi sympatická nepřijde nikomu... kromě mě. Mám slabost pro Cate Blanchett, která tady rozehrává tak úžasnou kreaci, že bych si ji hned vzal a koupil jí minimálně dům v Malibu. Woody filmy většinou kráčejí po té veselejší hraně tragikomedie, ale tady jsem se teda nesmál vůbec. Na mě to působilo hrozně smutně, až depresivně. Přitom nejde jen o hlavní protagonistku, ale i ty lidi, co mají být normální; to je totiž úplně stejná parta zoufalců a trosek, jako Jasmine. Pro mě asi nejlepší Woodyho dílo a jeden z emocionálně nejsilnějších filmzážitků za poslední dobu. 85 %

Už od prvních ohlasů jsem tušil, že se mi tenhle film bude líbit, chtěl jsem jít do kina. Nicméně, chytráci v libereckých multiplexech usoudili, že partička černejch zmaštěnců, co je svrběj prsty na spoušti, asi nikoho moc zajímat nebude, a tak se ho vůbec neuráčili promítat! Jejich škoda, alespoň jsem ušetřil stopade a v mezičase naposlouchal první desku N.W.A., která nese stejný název, jako film. „Negři s názorem“ byli přímo modelovou kapelou se silným námětem na velkolepý biják, což Straight Outta Compton splňuje dokonale. Klasická zápletka o partičce mladých a talentovaných, nadopovaná pořádnou dávkou rasový nenávisti, drsných pouličních zážitků a gangsta machrování, to všechno se zhmotnilo do nasraný energie, která z jejich produkce stříkala jako semeno z pořádnýho big nigga dicka. Obrovským plusem je muzika, pokud vás teda nesere rap. Pak musíte uznat, že tohle má kurva sílu a Ice Cube jako pouliční básník rozhodně měl co říct. Emocionálních momentů je tu víc, než zhulenců na koncertě Snoop Dogga, a přes ukrutnou délku (Directors Cunt má dvě a třičtvrtě) to má říz jako ten nejlepší matroš z pohoří Herz. Jedinou vadu na kráse vidím v historické nepřesnosti. A ne snad ani co se týče konkrétních událostí, na tyhle věci celkem seru, jako spíš trochu jednostranně vykreslené charaktery. Přeci jen to působí až moc hollywoodsky, negrobíle, téměř pohádkově, zatímco já bych si raději dal něco v barevném a komplikovanějším stylu the Wire. Ale jinak – kurevsky hustej nátěr! 90 %

„Leze, leze po Oscarech, nedá pokoj, ještě nezdech...“ Po energií a nápady hýřícím Birdmanovi přišel pan Iñárritu s filmem, který má tempo Miloše Zemana na cestě ke korunovačním klenotům. A k tomu je surovej a syrovej jako krvavá flákota masa, kterou budete muset žrát holejma rukama. Takže počítejte s tím, že ho buď strávíte, nebo se vám z něj zvedne kufr. Musím napsat, že takhle fyzicky nepříjemné pocity jsem už v kině dlouho neměl, na druhou stranu, místy je toho „naturalismu“ tolik, až to celé začíná být nechtěně směšné; třeba při vyndávání vnitřností ze zvířecího těla mi přišel Leo jako poštovní úředník, co vykládá balíky ze svojí dodávky. Celá story se mi zdála být značně přitažená za skalp, až téměř pohádková, abych ke svému překvapení na vševědoucí wikipedii zjistil, že skutečný Hugh Glass patrně prožil ještě něco horšího, a že o některé chutné detaily nás rejža s mistrem Leonardem připravili. (Díkybohu!) Jinak to není vlastně nic moc (až na Toma Hardyho, ten je parádní!), ale pokud máte rádi krásné záběry divoké zimní (většinou) přírody a moc hezky natočené indiány, tak se vám to stejně přese všechny objektivní blablavýtky dostane pod medvědí kožešinu. Stejně, jako mně! 80 %

Jak se s tímhle u všech postřílenejch negrů popasovat? Tarantino natočil nejdivnější snímek ve své krvavé filmografii. A taky – ač to zní neuvěřitelně – ze všech nejukecanější! Jeho Osmička má můj respekt za to, jak je originální, nekompromisní a nikomu se nepodbízí. Zároveň je to režisérova největší hra s divákem. Nevíte, odkud přiletí kulka. Nikomu nevěříte. Jste napjatí jako struna. Ve tmě. Dokonale paranoidní, takže vám nedělá problém chápat postavu Kurta Russella, který s sebou vláčí odsouzenou na smrt a sám se může velice snadno stát tím, na koho si slečna zubatá brousí kosočtverec. Nečekejte žádnou velkou akci, tohle je čistá konverzačka, která začne cedit krev až ve chvíli, kdy už začnete mít ze všech těch keců hlavu jako pátrací balón. Takhle postavený snímek by nemohl fungovat bez Quentinových starých kámošů, které už jste většinou v jeho filmech viděli, a ne jednou. Jména si doplňte dle libosti a osobních sympatií (za mě Roth a L.Jackson). Neméně důležitou složkou je i scénář, u kterého si kladu otázku, kolik času musel Tarantino strávit jeho vymýšlením a hlavně promýšlením, protože zápletka je přes komorní děj komplikovaná jako vyhláška EU o prodeji zelí. A přitom, podobně jako u Djanga, ani tady, i po nějakém čase stráveném dumáním nad její logikou, nenacházím zásadní díru, stejně jako nemohu říci, že je to z prstu vycucaná blbost. Morriconeho hudba je divná a mistra bych v ní nepoznal. Navíc, je jí překvapivě málo, většinu filmu je v pozadí ticho, nebo vánice. Podobně nevyužitý mi přišel proklamovaný jedinečný širokoúhlý formát Ultra Panavision 70 mm (údajně v něm byla natočena jen cca desítka filmů). Celkově nemůžu být úplně nadšen, protože tomu tentokrát chybí srdíčko, větší emoce, možná nějaký opravdu velký motiv či silný osobní příběh. Ale u těch posledních Quentinů mám takový pocit bezprostředně po zhlédnutí skoro vždy, abych je opravdu docenil až při opakovaných seancích... 80 %

Denis Villeneuve by měl natočit čistokrevný horror. To by byla labužnická vychutnávka, při které by si nejeden straširybka pořádně nadělal do kalhot. Atmosféru totiž umí, jako málokdo, a se svými dlouhými hypnotickými záběry (mistr Deakins) a „hudbou“ (mistr Jóhannsson), která připomíná zvuky vycházející odkudsi z hlubin země, je pro tento žánr jako stvořený. Sicario ale není horror a nemá být jen o atmosféře, jde v podstatě o procedurální thriller, kde se to důležité odehrává výhradně v dialozích (akce je minimum, až na závěrečnou pasáž). V lecčems se tak podobá Zero Dark Thirty, jen je ještě o stupeň méně přívětivý. Emily Blunt dělá, co může, ale na jednu stranu z ní její zmatenost a zranitelnost dělají lovnou zvěř, na druhou jí film nejde až tak úplně pod kůži, abych s ní dýchal, krvácel a skutečně mi na ní záleželo. Prakticky celou dobu jsem se cítil jako nezúčastněný pozorovatel a bylo mi to dost líto, protože tohle není ledajaká tuctovka, ale dovnitř jsem se zkrátka nedostal. Třeba to přijde s dalším pokusem, který Sicariovi rozhodně dám. 73 %

Humor. Švih. Nadhled. Nářezová akce. Perfektní záporák. Rogue Nation má všechno to, co tak zoufale chybí posledním Bondům. A kromě toho i jejich pozitiva (řemeslo, prachy, velký měřítko) a část negativ (okoukanost zápletky, emoční neangažovanost diváka). Tom Cruise na sebe může být hrdý, jím budovaná značka roste s každým filmem, a až půjde jednou do důchodu, o jeho štafetový kolík se mladý porvou jako všechny tajný služby světa o usbéčko s informacemi o minulosti agenta Bureše. 77 %