J.e.r.e.c

Epizoda VII: Zlomená naděje. Zklamaná naděje. Ztracená naděje. Film pustý a prázdný, jako nekonečný prostor vesmíru. Žádná postava se mnou nehnula ani o milimetr. Dvě k tomu ale měly docela blízko. Hlavní hrdinka je sympaťačka od pohledu (skvělej přízvuk), bohužel se s ní během celého filmu nestane vůbec nic zajímavého, Kylo Ren byl parádní, dokud nesundal masku, pod níž se objevila nějaká vyměklá buznička. Přes strašný vzhled je rozpolcenost jeho charakteru vlastně jediným trochu osvěžujícím prvkem (i vzhledem do budoucna) v jinak zatuchlém ději, což je ovšem spíš k pláči. Ostatní nejenže nebaví, ale často i serou. Černoch je jen o málo lepší, než Jar-Jar (a na rozdíl od něj tu bude nejspíš strašit celou trilogii), důchodci Solovi vzbudili jen útrpný úsměv (při jejich vzájemných interakcích jsem cítil fyzickou bolest) a pilot... pilot pilotuje. Je to bohužel Abrams, tak, jak ho nechci vidět; děj je příliš rychlý, budování vztahů odbyté a tím pádem nemůže vzniknout ono „kouzlo“, které by mě k filmu a jeho hrdinům připoutalo. Pak můžete mít exteriéry i interiéry krásný, jak chcete, ručně dělané masky a skutečně postavené stroje, akci svižnou a monumentální... to všechno jsou totiž jen kulisy, a byť sebelepší, nemůžou zakrýt chatrnost toho, co se v nich odehrává. Největším problémem pochopitelně je, že tohle už tady jednou bylo. Epizoda VII je remake asi ve stejné míře, jako Souboj titánů. Rozdíl je ovšem v tom, že tady to nikdo oficiálně neohlásil! A koukat na nový film s tím, že víte deset minut dopředu, co se bude dít dál a kam to celé směřuje, to prostě nezkousnu. Nejde být napjatý, nejde být překvapený, nejde být strhnutý... Celý je to jenom jeden velkej podvod, velká marketingová loupež, vymyšlená pomazanými Mickey Mouse hlavouny a realizovaná hard-core fanoušky původní trilogie v rolích užitečných idiotů. Emocionálně odpad, ale po těch pár dnech už jsou ony intenzivní pocity zklamání a zrady pryč. Takže... 65 %

Po aktuálním druhém zhlédnutí řadím závěr trilogie na samotný vrchol netopýří pyramidy. Jednička se mi už přeci jen trochu okoukala a dvojka mě nikdy úplně nedostala, o filmech Tima Burtona nemluvě (a těch dalších už raději vůbec). Nolan znovu ukazuje, že má čich na top záporáky; Bane, v jehož hlase slyším Hardyho lehce komediální manýru z Bronsona, je mašina na drcení netopýrů a vzájemné souboje s Batmanem patří k nejikoničtějším momentům trilogie. Jde to i ostatním; Anne není (překvapivě) jen na ozdobu, slušnou osobní linii má i „Robin“ a Volnej se Starým mužem si to svoje odehrají vždy. Na druhou stranu, Michael Caine mě napodruhé už dost iritoval, asi i proto, že neustále vypadá jako chodící reklama na krájení cibule a podobnou *fňuk fňuk* rolí se prezentoval také nedávno v Interstellaru. Přestože platí téměř veškeré dějové výtky, které jsou (s úžasným vtipem!) shrnuty třeba zde, všechna ta „velká“ filmařina a monumentálnost celého eposu mě nakonec stejně zatlačily do křesla a kupodivu se dostavila i emocionální rezonance. Snad jen škoda těch divnotwistů a především samotného závěru; napoprvé jsem ho Nolanovi sežral i s navijákem, a že z něj pak ještě zvládl zbaběle vycouvat, jako nějaký notorický pravdoláskař, je asi největší kaňkou na celém filmu. 85 %

Někdy se stane, že vás film přes veškerou snahu (jeho i vaši) mine jako střelba české biatlonové štafety na nedávném SP v Hochfilzenu. Room je přesně takovým případem. Pekelně silný námět (podle knihy, údajně inspirované případem Josefa Fritzla), skvělí herci (možná nejrealističtější dětský herecký výkon, co jsem kdy viděl, stejně, jako vykreslení vztahu matka-dítě)... a to je vlastně všechno. Pokud jste si přečetli, o čem to je, tak... vo tom to je! Já šel do kina, aniž bych věděl cokoliv, ale stejně jsem nebyl ničím překvapen, zaujat, šokován, pohnut... no, to ne, to bych kecal, párkrát jsem se dojal. Tam, kde jsem měl být napjatý jsem taky byl, fandil jsem. Nedá se říct, že by tu bylo něco vyloženě špatně (až na tu návodnou hudbu, ta mě na konci srala), ale ve finále to celé ve mně nezanechalo vůbec nic, osobní prožitek nula. A o nic jiného než emocionální dopad tu nejde, s realitou skutečných případů má Room společného jen velmi málo. 70 %

Zvěsti nelhaly; Spectre je v podstatě Skyfall na druhou. Začíná přesně tam, kde předchozí „díl“ skončil, a jede v nebesky vyjetých kolejích vlastně až do konce. Mendes pokračuje ve své práci agenta cestovní kanceláře 007, tentokrát se vydáme za krásami Mexico City, Říma, nějakých rakouských hor a Tangeru v Maroku, pokoukání jedna radost! James chodí z jedné pěkné pohlednice do druhé a jeho počínání mi dost připomíná blahé paměti počítačové adventury - někam jdi, prozkoumej to tam, pokecej, zasoulož si (to ve starých hrách bohužel moc nebylo), najdi stopy k další lokaci, přesuň se do ní a celé znovu. Budování vztahů mezi postavami je až legračně skokové a snaha vše osudově proplést je snad ještě blbější než posledně. Chování a motivace všech aktérů působí jako mechanická loutkohra, šablonovité posouvání figurek po zaprášené šachovnici. Bond byl takový asi vždy, ale do vší té temnoty a novátorské snahy o seriózní spektákl tenhle oldschool koncept vůbec nezapadá a celé se to ve výsledku tluče, jako kdyby vám do martini místo olivy hodili ananas. Jediným důvodem, proč se mi Strašidlo líbilo víc než Nebeský Padák, je herecké obsazení. Judy Dench je naštěstí mrtvá a Ralph v jejím křesle je mnohem snesitelnější, Léa má okouzlující charm a Christoph Waltz... no, hraje tam taky. Dave Bautista je dobrej řezník, ale jeho fyzická převaha nad Bondem je vizuálně tak zřejmá, že jejich rvačkám silně ubírá na uvěřitelnosti. Na druhou stranu, Monica už je stará, Moriartyho asi nikdy nebudu schopen brát vážně a sám malý velký agent místy vypadá, že by už raději v klidu seděl doma na gauči u televize a sledoval Vánoční Kameňák. Nová bondovská éra, začínající Casinem Royale, připravila 007 o auru superhrdiny se sci-fi výbavou, ale až Mendes mu sebral jeho největší zbraň – humor! Dva vtípky za 150 minut, jinak jsou všichni vážný, jako kdyby řešili imigrační krizi v eurozóně. Očekávám, že příští (a poslední) film s Craigem skončí záběrem na opuštěného hlavního hrdinu sedícího u stolu v protialkoholní léčebně... 70 %

Rudá planeta nás neodolatelně přitahuje. Mars už na nás útočil! vedl s námi válku světů, přistávali na něm Gary Sinise i Val Kilmer, a teď se ho pokouší kolonizovat i Matt Damon podle notiček Ridleyho Scotta. Bejt Marsem, tak asi vezmu magnetický póly na ramena a zdrhnu někam do „Galaxy far far away“. I když tam se teď vlastně probouzí Síla, takže klid na planetární práci prostě momentálně ve vesmíru nenajdeš! Po pravdě řečeno, kdyby mi někdo po mentálním PromePrůjmu řekl, že si nový sci-fi snímek z dílny (zdravím Čapouna!) skoroosmdesátníka Scotta parádně užiju, asi bych si poklepal na hledí skafandru. Všeobecný hype byl ovšem tak důkladný, že jsem nakonec neodolal... no, a ono to dopadlo asi milionkrát lépe, než bych čekal! Především - nevědět, že to natočil Ridley, ani by mě to nenapadlo. Proč? Základním stavebním prvkem celého filmu, jeho kyslíkem, uhlíkem i vodíkem, je k mému obrovskému překvapení humor! Marťan je, přátelé, komedie, a to zatraceně podařená! A nejde jen o suché vtípky, které Démon trousí jako protřelý stand-up komik (ona to je tak trochu jeho „one man show“), ale i všelijaké situační legrácky nebo skvěle využitou hudbu (Jo, tohle jsem nějakou dobu těžko dostával z hlavy). Marťan je zkrátka feel-good film, jaký tu dlouho nebyl! Přes všechnu psinu navíc celkem obstojně funguje i v dramatické rovině, což je možno považovat až za zázrak. Vítej, nový žánre : komediální survival drama! Ano, je tam spousta logických děr (o některých jsem si přečetl), ale nejsem dostatečně chytrý a vzdělaný na to, abych je při sledování odhalil, a ani teď, když o nich vím, můj dobrý pocit z filmu nijak výrazně neumenšují. Takže Ridley, welcome back! A místo uvažované dvojky Promethea natoč klidně pokračování Marťana. V hlavní roli s Jirkou! 80 %

Osobně znám páreček libereckých S-ko baronů, ale s Pablem Escobarem jsem se blíže seznámil až díky Narcos, dalšímu to pozoruhodnému televiznímu projektu od Netflixu. A bylo to užitečné setkání! Slyšel jsem pěknou muziku, co se nehraje jen v Mexiku, přiučil se novým španělským slovíčkům, jako třeba „marica“ nebo „sicario“, ale hlavně jsem se dozvěděl, jak to vypadalo v Kolumbii na přelomu 80.-90.let minulého století. Narcos jsou totiž v první řadě vzdělávací seriál, s množstvím autentického televizního materiálu, ať už jde o projevy Ronalda Reagana nebo všelijak sestříhané záběry na důsledky Escobarova řádění. V tomto ohledu je to skvělá učebnice historie, která vás nenásilně zasvětí do násilí a podsvětí, a ukáže vám zrod a životní dráhu jedné drogové chobotnice, která svými rozměry přerostla hranice rodné země a udělala z dona Pablita jednoho z nejbohatších lidí na světě. Což je super! Potíž je v tom, že kdyby seriál nebyl podle skutečnosti, tak... je to vlastně celkem nuda. Respektive, děj, točící se kolem výroby a pašování drog a s tím spojené násilné činnosti, je příliš rozvleklý a postupem času se stává repetitivním. Nejde o to, že by byl sám o sobě nezajímavý, je jen příliš tuctově podaný. A tohle jde jednoznačně za filmaři, takže za Padilhou! Ten se sice může vymlouvat, že „takhle se to přece stalo!“, ale to jednak nebude pravda (odchylek od skutečnosti je tu celkem dost) a druhak - tohle přece nemá být suchopárný dokument! Podle mě compañeros z Netflixu udělali chybu někde v dramaturgii, kde postavám (snad s výjimkou plukovníka Carrilla) zapomněli dát pořádný „šmrnc“. Žádný z hrdinů - ani sám Pablito - nemá pořádný dramatický oblouk, jací jsou ti chlapi na začátku, takoví vylezou na konci. U Escobara nikdy nepoznáte změnu, kdy se rozhodl místo podplácení zabíjet, pravděpodobně proběhla v době dávno před začátkem hlavního příběhu, ale to seriál bohužel nezachycuje. To samé v bleděmodrém platí pro hlavního (kladného) hrdinu, agenta Murphyho, jehož voiceovery nám sice neustále přibližují děj, ale nikoliv jeho nitro, které nám tak zůstane skryto, jako zásilka drog v pytli s výbornou kolumbijskou kávou. V porovnání s psychologicky vybarvenými hrdiny v The Wire nebo True Detective působí hoši z Narcos jako siluety na vybledlém plakátu. Už jsem si tak nějak zvykl, že ve filmech a seriálech jsou lidé hezčí, než ve skutečnosti, ale zrovna tady, v díle, které má nastavovat zrcadlo drsné kolumbijské realitě doby nedávno minulé, mi nesedí, že každá uklízečka nebo svobodná matka v Bogotě by mohla z fleku kandidovat na miss čehokoliv a řadové děvky vypadají jako ty nejluxusnější pornoherečky. Ke konci už jsem z toho byl trochu unavenej kluk, asi jako narcotraficante za mřížema v USA. A ve finále mě jako kulka do hlavy dorazilo, že to bude mít ještě druhou sezónu! Nééé... 75 %

Dobrých romantických/vztahových filmů je asi jako zamilovaných, kteří by teď jeli trávit líbánky do Sýrie. Život Adele je takovým filmem, a za to si zaslouží potlesk na otevřené Seině. První hodinu mi to silně připomínalo švédskou klasiku Láska je láska v přeci jen dospělejším balení (asi tak o rok, což v období adolescence znamená celé věky). Romantické momenty mají takovou atmosféru a sílu, že jsem si dokonce poprvé v životě říkal, že být ženskou může být fajn! Pak nastoupila první hard-core scéna a trochu mi spadla čelist. A neodlepila se od země asi 6 minut, protože tak dlouho to trvá! Sexuální pasáže jsou tak otevřené, že kdyby to bylo víc, tak už z filmu bude oblíbený žánr Mirky Spáčilové. Fyzická intimnost z toho místy teče a stříká na všechny strany (no dobře, zase tak explicitní to není), a sám jsem trochu na vážkách, jestli je to dobře. Na jednu stranu je sex veličinou definující každý vztah, na druhou je ta syrovost všelijak propletených a hoblujících nahých těl občas až nepříjemná. Všichni hrají dobře, holky jsou skvělý, a představitelka Adele, která se jmenuje Adele (asi nějaká sofistikovaná narážka na naši kultovní komedii, protože ve filmu se opravdu hodně často večeří!), je až zázračným úkazem přirozené krásy (ten dotek Řecka!). Dostavuje se vnitřní námitka, že tu není „nic navíc“. Je to jen další příběh „jedné velké lásky“, a jde pouze o to, jestli podlehnete emocím, které ve vás má vzbuzovat, neřeší se tu podstata vztahů, ani nic podobně zásadního, jako třeba v Her. Já se celkem držel, ale ten „aftermath“... ufff, ten je hustej. Film, který chci rozhodně ještě vidět. 80 %

Jeden ze dvou případů (tím druhým byla Gladiátor), u kterých jsem litoval vstupného (v obou případech se jednalo snad o 80 Kč) a přes extrémně nízké očekávání vylezl z kina nasrán, s jakouže to debilitou jsem právě nenávratně ztratil dvě hodiny života. Když jsem ti to po letech zmačkl na televizi, možná ČT1, ČT2, tak mi to najednou vadilo mnohem míň. A vlastně mi ta čistokrevná a silně koncentrovaná demence (vyšperkovaná dvěma dobrými vtipy) přišla docela roztomilá. 55 %

Na filmu jsou skvělé dvě věci. Za prvé, ten nápad, postavit hru sportovního týmu čistě na statistice. Za druhé, že je to podle skutečnosti! A to celkem přesně, při zběžné kontrole dle wiki jsem nenašel zásadnější faktické nesmysly. Což je zarážející zejména z toho důvodu, že zápletka je tou nejklišovitější, jakou si umíte představit: Charismatický hlavní hrdina dá dohromady partu loserů, které nikdo nevěří, a zpočátku se neuvěřitelně trápí, všichni je odepisují a dál... no, však to znáte. Ještě neuvěřitelnější je jeden konkrétní fragment související s historickým vítězstvím, to je fakt přesně jak z filmu s Kevinem Costnerem nebo Rocky Balboou! Mimochodem, o baseballu nemusíte vědět ani hovno (asi jako já), tenhle film stojí na dialozích a hercích. Brad Pitt i Jonah Hill jsou skvělí, ale je to Philip Seymour Hoffman, kdo si pro sebe krade každou scénu s grácií zloděje met s úspěšností nad 84.821%. A dobře hraje i Satch. Vzhledem k zasazení příběhu do skutečného světa mě nechtěně pobavila ta odtrženost od reality – generální manažer týmu MLB si povzdechne, že pokud ho po sezóně vyhodí, je středoškolákem bez diplomu, což je problém, protože by rád své dceři zajistil kvalitní studium. Říkám si, kolikanásobek platu průměrného Američana asi takový člověk pobírá? Deseti, patnácti? 75 %

Tenhle Cuarónův potomek je překvapivě nedomrlý. Velice atraktivní téma skončí tím, že zůstane velice atraktivním tématem, a zhola nikam se nepohne. To by se ještě nemuselo být nutně na škodu, kdyby ho v rámci nosnosti děje zastoupilo něco jiného, ale k tomu nedojde. Co funguje: atmosféra pre-apokalyptické (nebo vlastně post? to je asi šumák) Británie a - což mne velmi překvapilo – ještě lépe jsou na tom akční scény! Ty jsou skvěle natočené a napínavé, to byly v podstatě jediné momenty, kdy jsem s filmem trochu žil, uhýbal kulkám, řídil auto nebo se plížil za zadkem stráží. Zbytek je bohužel vata; silných momentů, jako je finální příměří uprostřed největší řeže, je tu příliš málo a postavy mi k srdci či jiným orgánům nepřirostou ani natolik, aby mě rozrušilo, že jim někdo ustřelí hlavu. A když dojde k recyklaci už stokrát provařených motivů, jako je sebeobětování jednoho z blízkých, oči letí v sloup. Takhle by se skutečný člověk, který si váží vlastního života, nikdy nezachoval. Takhle se chovají jen filmoví pitomci. Pitomci lidí. 70 %