Corbinian

Tarkovského nezaměnitelná poetika podtržená absolutně mrazivě nádhernou scénografií a kamerou, která v kontextu minulého i soudobého umění nemá obdoby. Podobně jako v dříve natočeném Zrcadlu, se i zde Tarkovskij zabývá otázkou víry. Oproti prvně zmíněnému introspektivnímu snímku však nezkoumá víru v sebe sama, nýbrž analyzuje vliv víry a její role v rámci kolektivního vědomí celé společnosti. Krásná alegorie jednotlivých postav Stalkera, Spisovatele a Profesora ukazuje tři různé náhledy na tuto problematiku, které se v závěru protkávají ve snaze nalézt odpovědi na fundamentální otázky existence lidství. Tarkovskij však nerozvíjí otázky jenom mezi svými postavami, neboť vede interní dialog přímo s divákem, když zpochybňuje jeho samotnou víru v režiséra. Je Zóna místem, které přinese člověku zkázu či nepoznané štěstí? Je to místo temné plné nebezpečí, kde skrze zoufalství dojde k odhalení těch největších tužeb? Nebo je Zóna jen prostředkem pro provázejícího Stalkera dosáhnout naplnění vlastní touhy? Celý film nás režisér nechává topit a zpochybňovat jistoty v řece vlastních myšlenek. Až poslední scéna divákovi poskytne žádanou útěchu ústící v konečnou katarzi. Tarkovského poetika, kontemplativní rámec i pomalé tempo nemusí být pro každého srozumitelným uměleckým jazykem, nicméně už jenom neuvěřitelná bohatost záběrů, jejich vrstevnatost či použití textur slibuje skutečně neopakovatelný zážitek, který diváka doslova přenese do vlastní unikátní Zóny, kde svým největším přítelem i nepřítelem je jen on sám. Rozhodně právem se tak Tarkovskij řadí k autorům pokládající jeden ze zásadních stavebních kamenů kinematografie, na kterého v současném filmu odkazuje či navazuje velké množství tvůrců a měl by být povinným kánonem pro všechny, kdo se o kinematografii alespoň trochu zajímají. |90%|

Dekonstrukce intenzivního rodinného traumatu na pozadí ještě intenzivnější adrenalinové jízdy profesionální kuchyně, kde na projevování vnitřních emocí nezbývá místo. Zatímco první série se soustředí na nalezení vzájemného porozumění a smíření postav v rámci zpracovávání sebevraždy všemi oblíbeného bratra Mickeyho, je to až série druhá, která nám dává hlubší kontext motivací jednotlivých postav. Rodina Carmyho a jeho sourozenců se vehementně často odvolává ke svým italským kořenům. Všichni ovšem mezi řádky chápou, že v domácnosti, kde jediným  jednosměrným komunikačním kanálem je chaos a křik dle italského stereotypu, představuje tento historický odkaz pouhé slábnoucí pojítko mezi rodinnými členy. S tíhou všech toxických událostí a dysfunkčností z minulosti se postavy snaží nalézt vykoupení v otevření nové restaurace, která by měla vybudovat základy nové funkční rodiny a dát zapomenout starým pořádkům. Přestože většina zaměstnanců restaurace prochází v průběhu zásadnímu změnami, kdy jsou schopni nalézt svůj vlastní hlas a znovu zažehnout vnitřní plamen, pro některé je boj s vlastními démonem v podobě medvěda těžší než se může zdát. Carmy, který je v odkazu svého bratra odhodlán dotáhnout sen společné rodinné restaurace do konce, není schopen odpoutat se od zažitých vzorců, ve kterých celý život žil, a od kterých marně utekl do prostředí profesionální kuchyně. Zde sice nejdříve nalézá kýžený řád, který oponuje nesnesitelnému chaosu zosobněném jeho labilní matkou, přináší ovšem stejně toxický způsob uvažování a emočního odkopávání. The Bear představuje naprosto brilantní analýzu potlačovaných životních traumat a jejich důsledků na většinu aspektů života za použití symbolismu kuchařské palety rámovanou extrémně vyhrocenými situacemi. Ukazuje, jak traumata minulá, zejména z našeho dětství, silně formují naše uvažování a neschopnosti naslouchat lidem kolem. Poukazuje tak na zárodky vzniku celospolečenského traumatu, ke kterému současný způsob života vybízí.  Kde první série zůstává na půli cesty v pronikání do vzájemných vztahů a spíše se soustředí na samotný adrenalin kuchyně, druhé série rozpracovává dopodrobna uvěřitelné charaktery, jejich prožitky i nezpracovaná traumata. Zároveň však zůstává věrná svému konceptu a přidává extrémně uměřená prostředí fine diningu, která krásně kontrastují a usměrňují rozjetý emocionální kolotoč. Z mého pohledu se jedná o v dnešní době vzácný scénáristicky vypiplaný seriál s důležitými tématy, který zejména ve druhé sérii nemá jediné hluché místo. Přináší tak značně ucelený obraz svého sdělení, který je fantastický také po audiovizuální stránce a už na základě toho stojí za doporučení. Je třeba ovšem upozornit, že se určitě nejedná o komedii, jak je inzerováno. Naopak jde o poměrně vážné dílo, které je ovšem protkáno některými absurdními, mírně úsměvnými, situacemi. Nemohu hodnotit jinak než plným počtem a v nezvládnutelném napětí čekám, jakým směrem autoři otočí kormidlo u již vznikající třetí série. S1: |75%| S2: |100%| 

Moje první setkání tímto jihokorejským režisérem a byl jsem skutečně příjemně překvapen. Uznávám, nechtěl bych od Sang-soo Honga vidět žádný několikahodinový vztahový epos, ale vzhledem ke krátké stopáži mi film skvěle odsýpal. Skvělá observační věc, zručně uchopený audiovizuál, hezky vybudované dialogy. Líbila se mi práce s jednotlivými postavami a jejich interakce mezi sebou. Je zajímavé, že na každého, kdo se mnou tento film viděl, zapůsobil tento film jinak. Já ho vnímal jako velmi příjemný zážitek, po kterém jsem se cítil skutečně velmi dobře. Nezáleží totiž až tak na prostředí, ve kterém se pohybujeme. Pokud začneme analyzovat naše životy jako zde ve Stéblech, zjistíme,ač se to na první pohled nezdá, že všichni jsme vlastně jenom lidé se stejnými problémy, kteří kvůli svým subjektivním představám dělají rozhodnutí, která nechtějí. Proto je občas nejlepší zasednout společně ke stolu, vykašlat se na všechny předsudky a představy a ožrat se při pár lahvích saké. |70%|