radektejkal

Příliš povrchní, každá "událost" by vyžadovala alespoň hodinu. Nebo ještě lépe: "to celé" nekončící seriál, tj. nemuselo by se vysílat nic jiného. Počkám si, až se bude vysílat díl "Pes žďárský", na nějž je od "události" vyhlášeno podivné informační embargo.

Nejsem příliš empatický na komedie tohoto typu. Kluka mi bylo samozřejmě líto, ale na drama to nebylo. Badass (Nicholson) mi tradičně sympatický nebyl; ve všech filmech z něj vyzařuje něco, co se mi příliš nelíbí, prostě takový typ. Otázkou je, zda film neměl nějaký přesah. Nespravedlivé odsouzení a následná zkáza mladého života byla je naznačena v režimu "hochu, s tím nic nenaděláš!" Pravda je nejspíš v tom, že to - dle eskortovateůl - byla "hnusná eskorta" a už žádnou další.

Cizí, bílá a kropenatá! Kdo se v tom má vyznat? Holubice nebo přítomnost? U Vláčilovy holubice můžeme sledovat dráhu, U Slovjovy jen změnu její dráhy, tedy rychlost, tedy druhou derivci, nikoli její parabolu (jak tvrdí garmon).

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct.

Autoři dokumentu (celý projekt považuji za povážlivý) se snaží přesvědčit, že objevili špičku ledovce, pod nímž jako Deleuzeův rhizom bují veškerá sexuální deprivace. A tak nám ukazují svět polarizovaný na mladé holky a staré chlapy, oscilující mezi komercí a perverzí, vzpourou proti rodičům a vzpourou proti zákonu. Nakonec jsem stejně - jako starý chlap, který jsem - byl zmrazen vyřídilkou, bezostyšností, chladnokrevností a odvahou oněch tří "mucholapek", přesto že mi to celé přišlo jako nečistý boj v prasečím chlívku. Možná to byl první film, jehož záměrem bylo předat průběh natáčení policii, a to i se všemi "podpásovkami": od záměrného snižování věku účastnic až po porno-montáže. Zbývá si už jen zazpívat si s Jimem Morrisonem: THE BLUE BUS IS CALLING US / DRIVER, WHERE YOU TAKING US? 

Pokračuji ve své léčbě bolesti zubů a psychické přípravě na třetí zuby filmem. Zarámování příběhu úspěšné  (téměř až do osudového konce) mladé dívky (jde především o ní) agitkou za dodržování pravidel siničního provozu, mi nepřipadá až tak hloupé. Pravidla jsou podobná. Luciino prohlášení: Všechno se mi daří, někdy tomu ani nemohu uvěřit, je projevem pýchy, kterou bohové nemohou nepotrestat. Na české poměry lepší, na světové horší průměr.

Povídka (a asi jedna ze slabších) do Antologie černého humoru André Bretona. Jemu by se asi líbila, mně příliš ne. Ostatně odklon od Bretonova surrealistického hnutí se s věkem projevuje stále silněji. Luise Buñuela nacházím v jeho posledním tuctu filmů, v nichž již nasál surrealistickou tresť a přitom si vytvořil svou vlastní estetiku a od přímého Bretonova vlivu se zcela oprostil. Jeho poslední film, bravurní zpracování knihy Pierre Louyse "Femme et le patin" považuji za originální nadhled stárnoucího muže. Buñuelovy filmy z mexického období samozřejmě nepodceňuji, ale když vás bolí zuby, tak tento nedoporučuji.

Myslím, že překlad do češtiny by měl zahrnout celé jednotné číslo, tak jako originál: "Já, ty, on, ona, ono". Od množného čísla se název, jako celý film, distancuje. Nejradějí bych se ovšem smířil s názvem: "Já, on, ona" - proč by mě do toho (ty) měla zatahovat. Film-performance se odehrává v prostoru čekání "až naprší a uschne" (či až nachumelí a roztaje, viz film). Nebo také ve třech "ročních" obdobích, která se neustále opakují. Film je svým způsobem zneklidňující, ale i uklidňující. WillBlake píše něco o "nedotknutelném stavu" (někdo jiný píše o "dotknutelném") a není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost.

Už nechci Monte Crista. Na poslední díl jsem se díval náhodou, předchozí jsme neviděl. I když patřím spíš ke generaci Jeana Maraise, zaujala by mě určitě i tato verze, kdybych ji viděl jako první. Každý, kdo se mstí, musí počítat i s jednou obětí navíc - se sebou samým. U Edmonda Dantèse to mělo smysl, protože s tím počítal. S lodí se nám nevzdauje Monte Cristo, ani Edmond Dantès, nýbrž někdo úplně jiný, koho dosud vůbec neznáme. Dumasův příběh se honosí aureolou: Jeden z nejkrásnějších příběhů všech dob o lásce, zradě a pomstě (viz ČT); jaká je to ale krása žít 14 let v díře? Ale rozumíme tomu, v to v nás!

"Za to může Voltaire"! A za co všechno? Za ideály francouzské revoluce? Nebo za kritiku nemístného nadšení a bujarého optimismu (Candide ou l'optimisme, 1759) či osudu, který můžeme označit jako dobrý nebo špatný pouze při porovnání (Zadig ou la Destinée, 1747). Včera jsem dostal dopis z jedné německé redakce: "Mit voltairianischen Grüßen". Voltaire je nyní v oblibě, pokud v ní nebyl vždycky. Za co ale může a nemůže, je věc jiná. Nemůže za to, že člověk plný šťávy a touhy po životě zemře zaživa, protože tak se chová smrt; člověka je schopná kdykoli transportovat (i letadlem) z tohoto světa na onen. A je jí docela jedno kolik kamarádů má kolem sebe nebo u obrazovky.