czejny

Ten, koho tohle všechno napadlo, nespal snad celý život. Jinak si nedokážu představit, že by za normálních okolností něco podobného vymyslel. Do toho všeho tempo Davida Finchera, které je naprosto vražedné. Nutí vás to hltat každou sekundu, i když je vám z toho chvílema na blití a chvílema podléháte Fincherovo hypnóze. Hudba převážně v rytmech electro, do jejíž beatů se komíhají herecké výkony Nortona a Pitta. Opravdu hodně ujetej film, ale námět hodně dobrej, zpracování ještě lepší, prostě psycho, na který se budete chtít koukat znova a znova do tý doby, než začnete trpět nespavostí.

Bezstarostná jízda dvou čekatelů na smrt. Vcelku krátký snímek Thomase Jahna zhltnete jedním soustem a ani vám nebude vadit ta plytkost celé zápletky. I když ve své podstatě je to film o umírání, budete brečet spíš smíchy než dojetím. Charaktery dvou vypatlaných záporňáků prostě pobaví a i přes absurdnost všech náhod pokračujete ve spanilé jízdě. Danke für diesen Film, Deutschland. :)

Sám Sherlock ve filmu říká, že nejdůležitější jsou maličkosti. Právě ty maličkosti ubírají a zároveň přidávají celému filmu. Podprahově ve vás po zhlédnutí určitě zůstane jedinečná atmosféra Londýna, která by vás možná donutila zamyslet se nad tím, jestli se do této anglické metropole ještě někdy potřebujete vydat. Hudba Hanse Zimmera jako vždy představuje sázku na jistotu, ale opět tu jsou ty maličkosti. Hned na začátku filmu ve scéně při sebeobětování v chrámu pod tím vším tvůrci vsadili na notu, která ani zbla nemůže vybudovat nějaké napětí. Co už pak není maličkost je dramaturgie celého příběhu. Chvílemi hrajeme na city, chvílemi neoblomní drsňáci, jindy zase tak trochu vtipálci. Dost možná budete odcházet z kina a budete si řikat: "Sakra, co si z toho mám odnést? Ty vtipný scény? Nebo čistokrevnou akci? Nebo vypracované tělo R. Downeyho?" Ve mně samotném se to ještě teď pere (hlavně to tělo Downeyho:). Tomu všemu co jsem doposud napsal je v opozici již zmiňovaná atmosféra Londýna, duo Downey a Law, jemný humor a především styl Guye Ritchieho. Všechny ty jemu dobře známé zpomalovačky, rozbory následujícího útoku a to všechno působí tak odděleně od filmu, ale přesto to k němu tak sedí. Ačkoliv dávám tři hvězdy, jsou to asi ty nejsilnější tři hvězdy, co jsem kdy dal. Díky těm pozitivům bych na dobrodružství Sherlocka zašel znovu - vydechnout po náročném dni. PS: Pokud by mělo být pokračování, nepodělejte to scénářem...

Wall-e je tak pixarovský a přitom je jiný. Prvoplánovitě dojemný příběh s jakýmsi ekologickým poselstvím stále nabízí kvalitní podívanou, na kterou jsme u Pixaru zvyklí, ale protentokráte tomu něco chybí. Něco takového, že musím ubrat jednu hvězdu z pravidelné pětihvězdičkového hodnocení pixarovek. Tvůrci tentokráte vsadili na zmnohonásobení dojmů a různých odkazů. To je právě to, co mi na tom celém Hello Wall-e vadilo. Většinou pixarovky vsází na nenásilné vyprávění, které ve vás zůstane i nějaký čas po zhlédnutí filmu. Tentokrát jejich chemie působí jen krátkodobě a stejně krátkou dobu ve vás zůstanou i ty dojmy. Bez obalu se přiznám, že kdybych nevěděl, že tento snímek natočil Pixar, dal bych asi o hvězdu víc, ale takto si sami animátoři nastavili vysokou laťku a Wall-e na ní bohužel nedosáhne...

Smrtící duo Leone & Morricone nemůže být více drtivější. Jako první jsem viděl Tenkrát na západě a myslel jsem, že jsem viděl vrchol westernu. Ovšem vrchol přišel až s Hodným, zlým a ošklivým. Leoneho detaily, našlapaná atmosféra ruku v ruce jdoucí s Morriconeho hudbou jsou ještě intenzivnější a navíc film provází jemný nadhled a vtip, což z tohoto díla činí dílo dokonalé. tlesk, tlesk, tlesk

V roce 2007 vznikl film Earth, jehož hlavním cílem mělo být, ukázat krásy přírody a zároveň upozornit, že nešetrné zacházení s planetou by nemuselo mít zrovna přívětivé účinky. Jelikož Američané tento film jednak neviděli a ti, kteří ho omylem viděli, tak stejně nepochopili, že mezi řádkami byl ukrytý vzkaz o hrozbách globálního oteplování, proto o dva roky později vznikl film Home. Ten poměrně přímočaře šíří ekologickou osvětu se stejnou esencí okulahodících záběrů. I když primární cíl obou dokumentů je někde jinde, dovolím si je porovnávat, neb se hraje na stejném hřišti. Oba filmy určitě nejsou na pětihvězdu, ale kdyby se vybraly určité vlastnosti každého z nich, mohl by vzniknout dokonalý dokument o této problematice. Home trpí přílišnou odtažitostí od diváka a zároveň v některých věcech až překáží komentář, z něhož divák nabírá dojmu, že nejlepším řešením pro takto zkažený svět bude sebevražda. Earth naopak nabízí až přílišného sentimentu nad všemi těmi zvířátky. Kdyby se vzala stopáž Earth, do ní se nasoukaly nejnosnější myšlenky z Home, stylem Earth se natočily stejně dokonalé záběry, použila se dramatická hudba, vneslo by se do filmu trochu lidskosti a přiměřeného citu...mohli bychom žasnout. Kdo podle tohoto mého návodu film natočíte, dejte mi vědět - naúčtuju si honorář. Nebo čert to vem, netočme filmy, ale dělejme něco proto, abychom filmy s tímto varujícím podtónem nemuseli už dále točit!

Jestli někde čumí z filmu mistrovství ve scénáři tak okatě jako v tomto filmu, dejte mi to vědět. Dokonalý film - napadá vás bezprostředně po jeho zhlédnutí. Avšak děsivě geniální na tom je, když si uvědomíte, že za celým tím úspěchem stojí 12 mužů natáčených v jedné místnosti. Tím posledním hercem se ale stává sám divák, protože díky skvělému vykreslení charakterů se mu před očima souběžně s děním na plátně mohou odehrávat jednotlivé životy každého z hlavních hrdinů. Povrchním pohledem se to jeví jako tuctová detektivka, ale povrchně snad ani na tento film nahlížet nelze. Díky těm 12 panáčkům uprostřed malé místnosti nevidíte jen 12 osob, ale otevírá se před vámi hned celá paleta lidské společnosti. Snad nikdy jsem neviděl, že by měla nenápadná bouřka v pozadí filmu tak velký symbolický rámec, kdy deštěm pročišťuje nejen vzduch, ale postupně je smývána i špína z obviněného chlapce z chudinské čtvrti. Závěrem nezmínit výborného Henryho Fondu by byla téměř urážka, nicméně tentokráte zůstává v pozadí jak on tak George Voskovec, protože po celých 96 minut je v popředí dění úžasný scénář.

Kdybych měl film hodnotit v jakémsi vakuu, nejspíš bych skončil s hodnocením výrazně nižším. Nicméně nejsem žádný vědec, který se pitvá ve vakuu a musím přihlédnout i na ostatní aspekty, které dělají Milionáře z chatrče takovou milionovou pohádku pro každého. Danny Boyle spojil dohromady hned několik zaručených postupů a vyplatilo se mu to po celém světě. Ve své podstatě je to dokonale převlečený film za něco jiného, než čím skutečnosti je. V samém jádru se odehrává tuctová pohádka o celoživotní lásce, dále pak symbol prostého chlapce, který dokáže sjednotit celou komunitu a v neposlední řadě útok na city v podobě sirotčího a bezohledného světa, v němž vyrůstal. Kdyby Američané nebo Angličané natočili na základě těchto tří témat film odehrávající se v nejpajzlovitějších pajzlech někde v Evropě nebo Americe, nikdy by nedosáhli tohoto výsledku. Dannymu Boylovi v tomto ohledu tleskám, neb zdejší filmový styl převést do indického prostředí, to vše obohatit kamerou, která o sobě často dává vědět a navrch šoupnout podmanivou hudbu A. R. Rahmana se ukázal jako opravdu skvělý tah. Nenáročný divák si myslí, že viděl nejlepší film svého života, náročnější divák žasne, jak se podařilo tomu filmu zamaskovat s takovou grácií svojí jednoduchost.

Se světem Mary a Maxe je to stejné jako s hořkou čokoládou. Když jste odmala zvyklí na čokoládu sladkou, po ochutnání čokolády hořké vám ta chuť přijde odporná. Jenže, čím víc se budete snažit přijít na to, proč tomu tak je, a hořkou čokoládu budete stále ochutnávat, zjistíte, že vám začala chutnat a později se do ní zamilujete. Pokud tedy budete chtít poznat svět Mary a Maxe, musíte chtít. Pokud se tak stane, je dost možné, že vám bude chutnat. Je ale dost nepravděpodobné, že se do něj zamilujete. Vždy oceňuji někoho, kdo dokáže ve filmu vytvořit svůj vlastní svět. Ačkoliv ve filmu Mary a Max je ten svět vlastně náš svět, dýchají z něj věci, které se nás buď vůbec nedotýkají nebo se na nás až lepí, jak jsou nám blízké. V těch dvou světech se skrývá plno zajímavých myšlenek protkaných, ne vždy zcela vhodně, svým specifickým humorem, který je buď nesmyslně přehnaný nebo až příliš černý. Vyprávění byste si leckdy přáli nahradit obrazem, ale k tomu, abyste se stali čtenářem dvou lidských osudů, si tím musíte projít. Velkým dílem si ukrojila hudba, která ve vás zanechá minimálně jednu melodii a každopádně dobrý pocit z celku. Díky použitému vyprávění v dopisových obálkách objevíte příběhy, kterými prožijete dlouhý úsek času, ale ve výsledku zjistíte, že uběhlo pouze 89 minut. V tom bude jeho kouzlo.

Do zhlédnutí tohoto velesnímku jsem si nikdy u žádného filmu neuvědomil, jak velkou roli hraje ve filmu hudba a vlastně i všechny zvuky. Díky spojení perfektních postsynchronů s velice sugestivní kamerou vzniká jeden nezapomenutelný klavírní koncert, který v dějinách westernu nemá přemožitele. I když by se stejná látka dala natočit nejméně o třetinu kratší, nikdy bychom se nemohli nachytat přitom, jak si užíváme toho zdlouhavého napětí. Nikdy jste si neužívali dlouhé chvíle tak jako Tenkrát na Západě!