Jeoffrey

Zatímco v Japonsku jsou Šinigami a Hollows, tak v Anglii mají čarodějnice a draky, na jednu stranu to vypadá jak jablka a hrušky, ale zkratka SSWB, znamenající „Soul Society West Branch“ říká něco jiného. Zkrátka opět je to Tite Kubo, poznáte ho podle charakteristických modelů postav, kdy jedna z hlavních hrdinek působí jako vyspělejší (nejen v jedné konkrétní části těla) a vyšší Rukie a druhá hrdinka je zase tak trochu kopie Hijori, kolem které se motá krátkovlasá a vyšší Orihime, tady vlastně Marcy a takhle bych mohl pokračovat dál a dál…. Co je horší, je fakt, že zdejší Ičigo, dobře tak Balgo, prozatím vypadá jako podstatně otravnější a hloupější postava – znám minimálně jednoho člověka, co by nevěřil, že je to možné… Každopádně jsem viděl krátký úvod do zajímavého světa, je to jako kdyby Bleach potkal Lovce Draků a občas si ještě i něco půjčil z Harryho Pottera, který se mi opravdu líbí a evidentně má mnoho pravidel a podivných věcí, které mi může nabídnout. Dokonce i animačně to bylo poměrně osobité, Studio Colorido odvedlo slušnou práci – vizuálně mě to zaujalo. K postavám bych našel pár výtek, třeba o Balgovi už jsem psal, ale celkově mě zajímají. Takže pokud tohle bude další projekt Tite Kuba, který někdy v budoucnu dostane celé anime, klidně o délce toho Bleache, tak já se na něj podívám. Tenhle sneak peak byl totiž docela fajn. 6/10

10/10 nejlepší anime letošního roku, nezapomenutelný zážitek plný nečekaných zvratů, temnoty a utrpení – to mohla být druhá sezóna Džudžutsu Kaisen, kdyby ale animační peklo jménem MAPPA zase jednou nejelo na plné obrátky bez jakékoli pauzy a během toho nespálilo kdo ví kolik nadějných animátorů. Já jsem ale konzument, mě by měl být osud lidí v pozadí ukradený, důležitý je přeci samotný produkt. Zaklínače 3 jsem si také přeci královsky užil, i když při jeho tvorbě trpělo mnoho videoherních vývojářů a mluví se o tom dodnes. Každopádně mám alespoň dostatek empatie na to, abych o tom také mluvil a prohlásil, že si nemyslím, že je to v pořádku a že kdyby v MAPPě nebyli idioti, tak mohli celou sezónu lépe rozvrhnout a nechat si alespoň nějaký prostor na jeden, nebo klidně i dva týdny, kdy mohli dát animátorům i v druhé půlce sezóny odpočinout. Vždyť na nějaké ty recap epizody za jedno půlroční anime jsme zvyklý už kdo ví kolik let, by se nikdo nezbláznil… Co mě ale štve ještě víc, než je osud nebohých animátorů, je fakt, že tuším, jak mohl produkt vypadat, kdyby vyšly všechny jeho díly ve 100 % provedením a bez změny animačního stylu. Nyní na konci sezóny je přeci jen jasné, proč na změnu animačního stylu došlo, proč jsou postavy o něco méně prokreslené, proč už nemají tak pevné obrysy – protože když s nimi chcete celou sezónu takhle šíleně bojovat, tak tyhle modely postav se snáz animují/kreslí a když vám někde něco uteče, tak to s těmi jemnějšími obrysy zase až tak nevadí a lidská mysl to přidá na vrub dynamice pohybu, tohle je za mě Gainax / Trigger škola, nebo spíš u anime těchto studií jsem podobný styl kresby a jeho využití pro dynamický pohyb v minulosti viděl. Ale zpět k problému, pokud vám vyjde díl, kde souboje občas vypadají totálně nepřehledně, jinde zase vidíte pokles snímků (už jen to, že tohle zaznamenáte je špatně), nebo si uvědomujete nedostatečné prokreslení i toho mála, co tu k prokreslení bylo, tak se vám ten váš rádoby 10/10 zážitek pomalu rozpadá pod rukama. No a když navíc jeden z animátorů prohlásí, že jeden vydaný díl byl hotový jen ze 30 %, tak je úplně jedno, že to i tak vypadá lépe než většina anime konkurence, co ten týden vyšla, já nechci 30 % produkt, mě zajímá jeho 100 % verze a doslova mě štve, že si jen můžu představovat, jak skvělá mohla být. Tohle se nedělá!  Takže dát seriálu 10/10 a rozplývat se nad tím, že tohle je nejlepší věc, kterou jsem kdy viděl, je za mě neúcta k lidskému utrpení a tvrzení, že 30 % demoverze je lepší než 100 %, je blbost. Tak tím jsem se zbavil „slona v místnosti“, upustil trochu páry, a i když se k němu možná ještě vrátím, je načase začít chválit. V čem je tahle sezóna lepší než ta předchozí? V počtu soubojů? Rozhodně, i když je tu otázka kvality a kvantity. Když si vedle sebe dám všechny souboje z druhé řady a postavím je vedle těch z řady první, budou lepší? Druhá sezóna má jiný styl, rychlejší, dynamičtější, efektivnější, přesto však podle mě o něco méně úderný a vizuálně podmanivý – což opět souvisí s tím, že animačně tu nemáme kompletní dílo. Na druhou stranu je většina z nich pro příběh významnější, jsou mnohem dramatičtější. V čem je druhá sezóna podstatně nad tou první je samotný příběh a práce s jednotlivými postavami. Když čtenáři mangy slibovali, že se na nás chystají ty nejsilnější okamžiky z celé předlohy, tak nekecali. To co příběh udělal třeba kolem Nanamiho, co si dovolil s Nobarou a vůbec jak to vyobrazil, jak k tomu všemu fungovala v těchto chvílích animace a hudba – emocionálně mě tyhle chvíle opravdu zasáhly, tohle pro mě byly na rozdíl od soubojů ty 10/10 okamžiky celé sezóny. Zkrátka je to temné, s ničím se to nemaže a pořád to dává smysl po dějové i lidské stránce. Samotný Júdži na mě udělal dojem, tohle je nezlomný hrdina versus události, které by poslali do kolen snad každého. Dramatická stránka byla perfektní. Hudební stránka většinou dokonalá. Napětí by se dalo krájet. A jsem zpátky na začátku, tohle zkrátka je 10/10 materiál, nezapomenutelný zážitek plný zvratů možný kandidát na anime roku, ale se vší tou kontroverzí to na plný počet u mě prostě není, jenže nebudeme si tu lhát, s kvalitami, co tenhle seriál má a i jako docenění toho, co animátoři v nelidských podmínkách i tak nakonec dokázali (a nyní si nejspíš hledají jinou práci, nebo nejbližší strom, když MAPPA hned oznámila další sezónu) tomu méně než těch 5* dát nechci, ona by to totiž asi byla taky forma neúcty... Ale jsou to ty nejvíc hořké hvězdy, co letos rozdám. 8,8/10

Podle mě solidní zakončení jednoho mírně nadprůměrného anime seriálu. Opět ve stejné 3DCG animaci, která je sice snesitelná, občas nabídne i nějaký povedený okamžik, ale většinou to není nic extra, nebo spíš rozhodně znám lepší. Hudebně to také byl spíš průměrné, žádný velký zapamatovatelný track se nekoná, hudba je zde jen jako doplněk k atmosféře, ale je větší šance, že si jí nevšimnete, než že byste chtěli hned zítra jít shánět soundtrack. Příběh začíná tam, kde seriál končí, má sem tam nějaké ty logické díry, postavy se tu občas chovají i trošku hloupě a hlavní problém – to proč je nakonec celý svět v ohrožení – vzniká vlastně jen ze špatného pochopení psaného textu. Takže se ukazuje, že umět číst je opravdu důležité a dokázat pochopit obsah sdělení je ještě důležitější. Co mě bavilo je ten lore zdejšího světa, z něhož se většina docela zajímavě a pro mě přijatelně vysvětlila, i když některé části se daly odtušit již v seriálu. Zkrátka ve výsledku jde o fajnový film, kromě samotného závěru asi nic moc velkolepého, ale 6/10 si ode mě zaslouží.

Z části sympatická oslava lidské představivosti a kreativity. Z části milá nostalgie pro všechny, kteří zažili zde vyobrazená devadesátá léta, takže pamatují takové věci jako třeba velká a malá disketa, monitory, které nebyly placaté, počítače, které pracovali na jiném operačním systému, než jsou dnešní „Wokna“, nebo třeba i práci s BIOSem a i tu osmibitovou a šestnáctibitovou animaci. Z části i oslava všemožného otaku šílenství, ať už jsou vaším koníčkem roztomilé anime holčiny, vizuální novely, nebo třeba i historická technika – sbírat či fanaticky obdivovat se dá přeci jen ledacos. K tomu všemu trocha toho cestování časem, jehož kauzalita je při sebemenším zapojení mozku hodně nefunkční. A především hrdinka, která zní jak Chipmunk posílený notnou dávkou hélia, takže z toho občas reálně bolí uši. Mám rád Aoi Kogu, dala svůj hlas mnoha úžasným postavám a třeba v takové Kaguji ukázala, jak velké má rozpětí a jak umí s hlasem pracovat, ale zdejší Konoha je bohužel jen další verzí jejího Paimon hlasu a ti z nás, kteří hráli Genshin Impact, ví, že poslouchat Paimon v jakémkoli jazyce je za trest. Za sebe jsem si tu hodně věcí užil, ale zhruba stejně velká dávka mě tu štvala. Kromě již zmíněného hlasu Konohy jsem byl kolikrát i naštvaný z toho, jak hloupě se chová, nebavilo mě, jak seriál pracuje s následky cestování v čase a ani že to to celé ještě pokryly jakousi zvláštní vyšší mocí v podobě Echa 1 až 3. Na druhou stranu jsem si vybavil hned několik věcí a předmětů z historie, na které jsem už málem zapomněl, rozpoznal i některé ty retro hry a anime, protože nejsem kulturní barbar a tak znám třeba Kanon a když vezmu v potaz, že i přes všechnu mojí averzi k hlavní hrdince mě poslední díl dokázal mírně dojmout, tak jsem ochotný nakonec tohle celé označit místo čistého průměru za mírný nadprůměr. 5,5/10

Nejlepší sezóna Tokyo Revengers, největší nebezpečí, nejvyšší sázky, nejvíce obětí. K tomu samotný hrdina je zde v té nejlepší formě, zkrátka se mi na něj a jeho neskonalé odhodlání většinu času opravdu dobře dívá. Konečně se dozvídám motivaci hlavního záporáka a i když je na jednu stranu zajímavá, tak i když se seriál snaží vyvolat vůči němu nějakou lítost, tak se mu jí u mě nedostává. Kisaki je ukázkou toho, že genialita je sice krásná věc, ale když vám chybí rozvinuté sociální cítění… Také Isana byl docela zajímavý, sice na mě nezapůsobil až tak silně jako v minulé sezóně Taidžu, ale jeho příběh měl také co nabídnout. Co mě tu příliš nenadchlo, nebo spíš doslova zklamalo, byl způsob, jakým bylo ostatním odhaleno Takemičiho tajemství, věděl jsem sice, že to jednou musí přijít, ale čekal jsem, že se s tím bude pracovat lépe. Také samotný závěr působí tak nějak useknutě, dá se z něj asi vyvodit, že bude nějaké další pokračování, ale já si nedovedu vůbec představit, co ještě chtějí sáhodlouze řešit… Přesto byla ale tahle sezóna hodně nabytá událostmi, dočkal jsem se hned několika nečekaných překvapení, zkrátka tohle bylo opět solidní drama. Za mě 8,4/10, nejlepší sezóna Tokyo Revengers, ale na 5* to bohužel těsně nebylo.

Přesto, že má jít dle distribuce o speciální televizní film, tak je vše kvalitativně naprosto srovnatelné s obyčejnou epizodou seriálu, a i ta jakože o něco lepší animace vydrží jen pár minutek, aby si z toho autoři stihli udělat srandu.  Ono obecně musím uznat, že je obdivuji v tom, z čeho všeho si tu dokáží utahovat, včetně svých vlastních kontroverzí z minulé sezóny (jedno z měst, které přispělo na produkci předchozí sezóny, chtělo po jejím odvysílání zpět své peníze, kvůli tomu, že se v seriálu řeší černý trh s lidskými orgány), nebo nejisté budoucnosti závislé na výsledcích crowdfundingu. Pokud člověk nesleduje zprávy kolem tohoto anime, tak mu ty narážky absolutně nedojdou, ale já si je docela užil… No a zbytek je klasická bláznivá komedie s pár ucházejícími vtipy, pár výstřely totálně mimo, kapkou toho násilí a trochou prostoru pro všechny známé postavy, kterých už jsou skoro dvě desítky, takže vlastně ani moc místa nemají. Za mě 5,5/10, bylo fajn si tuhle hadí potvoru připomenout a nějaké další díly by mi vůbec nevadily…

Pokud od Zom 100 očekáváte realistickou zombie apokalypsu, něco jako Walking Dead, nebo The Last of Us, pak jste tu špatně a budete zklamaní, jako jeden můj zdejší kamarád… Zom 100 není o zombie apokalypse, ta zde není ničím víc než jen kulisou, díky které má příběh dostat větší sílu. O čem tedy Zom 100 je? Za sebe jsem tenhle seriál definoval jako oslavu síly lidské vůle a lásky k životu. Zkrátka že člověk to prostě nikdy nevzdá a vždycky bude mít nějaký svůj sen. Seriál nás doslova nabádá k tomu, že lidský život je z pohledu vesmíru jen nicotným zábleskem, přesto bychom měli se vším tím časem co máme naložit tak, abychom nelitovali jediné vteřiny. Nejhorší nepřítel tu nejsou zombie, člověk může být zombie bez života i bez nějaké apokalypsy. Tohle krásně ukazuje první díl, nejen svým příběhem a atmosférou, ale i tou úžasnou prací s barvami, nebo spíš tím, jak se v určitou chvíli do příběhu zase postupně vrací. Vše je podřízené tomu navodit v divákovi dojem, že hlavní je si život užívat a aby to mělo sílu, tak používají tvůrci ten nejjednodušší prostředek, a to je kontrast. Kontrast mezi šedým a barevným, životem a smrtí, odevzdáním a odhodláním… A abyste si to vy jakožto divák náležitě užili, jsou autoři ochotní klidně přehánět, ohýbat si zákony fyziky a v rámci anime tohle všechno, včetně takových hovadin jako je zombie žralok, krásně funguje – tedy pokud nejste člověk, co očekává logiku a realismus, pro vás to seriál ztratí už prvním seskočením hlavního hrdiny ze střechy na partu zombíků. Stejně tak tuším, že co funguje v anime, kde se dá fyzika ohýbat a efekty hodně přibarvit a lidský mozek s tím nemá moc problém, může třeba v hraném filmu vypadat hodně blbě, ale přesvědčovat se o tom, jestli mám pravdu, asi ani nehodlám. Seriál jsem si skvěle užil, má jeden z nejlepších openingů, který také doslova křičí do světa lásku k životu a dokresluje to, o čem to celé má být. Na druhou stranu jsem trošku naštvaný, že to produkce nezvládla a díky tříměsíční pauze ve vysílání pro mě z velké části zabila hype, který jsem ze sledování měl, a to dokonce až tak, že když včera vyšli poslední tři díly, tak jsem místo neskutečné chuti si je hned pustit cítil jen takové to „ale tak počkalo to doteď, tak to vydrží i do zítra“. Zkrátka ono je hezké, že studio BUG FILMS svoje zaměstnance nepřepíná a nepokrytě ukazuje, že praktiky některých jiných firem jsou nepřípustné a že je lepší dát si při vývoji anime pauzu, zkrátka aby všechny díly byly ve 100 % kvalitě, a ne jen na nějakých 30 %, ale tři měsíce díra ve vysílání stejně udělá určité škody, protože kdybych seriál viděl na jeden zátah (nebo i třeba s jednou týdenní pauzou, jako je občas běžné) a vezl se na jeho vlně, tak bych mu asi chtěl dát i víc, než jen silné 4*. Na druhou stranu se to dá brát i jako moje chyba, můžu se přece koukat na seriály najednou, až vyjde poslední díl a ne průběžně. Jenže já jsem přeci konzument, já mám vždycky pravdu a nemusím se přizpůsobovat, takže 8,4/10.

Musím potvrdit, že k tomu, abyste začali chápat, o čem tenhle seriál opravdu bude, je třeba se dostat ke třetímu dílu. No a musím také přiznat, že já bych se tam nedostal, kdyby mi Starletka nedala vědět. Původně jsem seriál po jednom díle dropnul, protože ten mi nic moc neřekl a po zkušenost s předchozím dílem Nami Sano jsem si byl skoro jistý, že celý seriál bude jen a pouze o tom, jak jeden chlapec stále šíleněji maskuje, že jsou vlastně dva, že jde o identická dvojčata. Seriál Sakamoto desu ga? totiž dokázal doslova jeden vtip povedeně alternovat dvanáct dílu a další dílo Nami Sano se ze začátku tvářilo velmi obdobně. Navíc samotní Migi a Dali mě v úvodu zase až tak nezaujali a postavy kolem nich mě neuchvátily vůbec a stejně jako již zmíněný počin o  Sakamoto to bylo až příliš často lehce bizarní, přehnané, někdy až teatrální. Což na jednu stranu znamená, že máte o originalitu postaráno a rozhodně se nenudíte, ale často se mi to s tou vážnější mysteriózní a thrillerovou linkou, která nastoupí v druhé půlce, mlátilo, a nejen s tím. Jako by seriál chtěl být najednou komedií, dramatem, thrillerem, psychologickým hororem, rodinným filmem, divadelním představením, pohádkou a kdo ví čím ještě – zkrátka v určitou chvíli je to šílená žánrová srážka, která někdy zajímavě a nečekaně funguje, jindy ale vůbec. Přesto je to však hezky promyšlený a silný příběh a postavy doopravdy doceníte, čím víc je poznáváte. Navíc to má opravdu příjemný (vzhledem k tomu, že jsou ty Vánoce), ale i zajímavý konec. Každopádně za ten slabší start a kolizi žánrů, která mi hodně narušovala celkový zážitek, musím něco srazit, ale silné 3* si seriál dle mého určitě zaslouží. 6,4/10

Jsem velký fanoušek Rjógo Narity a ani tentokrát mě tenhle autor, který je znám sériemi Durarara!! a Baccano! nezklamal. Když jsem vám řekl, kdo tohle z velké části vymyslel a co ještě má na svém kontě, tak určitě není třeba vysvětlovat, co je na Dead Mount Death Play tak úžasné, protože je to u většiny jeho děl pokaždé stejné, zkrátka se tu nemusím složitě rozepisovat, proč je to pro mě zážitek hodný minimálně 8,5/10 – můžeme si jít radši třeba povídat o žralocích… Dobře, pokud jste s dílem Rjógo Narity neměly zatím zkušenost, tak vám to zkusím vysvětlit. Zaprvé, pan Narita dokáže vymyslet opravdu velké množství unikátních, sympatických a dobře zapamatovatelných postav. V každém jeho díle pracuje s opravdu hodně charaktery, ale vždycky jsou tak dobře napsané, že každou postavu hned poznáte a dokážete o ní z fleku říct hned několik věcí. Zadruhé, pan Narita s nimi v rámci příběhu umí skvěle pracovat, nikdy nemáte pocit, že by byla nějaká postava zbytečná, každá má v ději nějaké své důležité místo. Zatřetí, pan Narita vždy dokáže linky jednotlivých postav kouzelně proplétat a dostat do okamžiku, kde se vše krásně protne. Ta lehkost a zároveň promyšlenost, jak pan Narita své příběhy vede a překvapivá a zajímavá odhalení, ke kterým diváka nasměruje, jsou zkrátka úžasné. Takže dílo pana Narity má vždy vynikající postavy a promyšlený příběh, který dokáže dobře vést. Dead Mount Death Play však dělá ještě další věci skvěle. Třeba jen to, jak dokáže diváka zaháčkovat už během první epizody. Parádní, nečekaný plot twist, díky kterému hned chcete vědět, co bude dál, seriál vás chytí a nepustí. Zkrátka další věc, co mám rád u děl pana Narity, je také práce s atmosférou, tajemnem příběhu, jeho postupné odhalování. To, jak zrovna zde pracuje s propojením dvou různých světů, kdy na jednu stranu říká a ukazuje hodně, ale zároveň ponechává ještě víc skryté, někdy doslova na domýšlení diváka, mě opravdu baví. No a v neposlední řadě musím ještě pochválit tempo, pořád se něco děje, stále je se na co dívat, díla pana Narity rozhodně ani na chvíli nenudí. A asi posledním kouskem tohohle chvalozpěvu, který nechci vynechat, je poměrně slušný humor. Některé vtípky jsou sice občas trochu pitomé, někdy se i stane, že se objeví v opravdu nečekané situaci, ale většinou fungují, takže jsem se během sledování dokázal párkrát i dobře zasmát. Když si k tomu přidám sympatickou motivaci hlavního hrdiny, ucházející animaci i hudbu, tak mám opět jako celek úžasný zážitek, u kterého se těším na jakékoli případné pokračování. Tak a teď ti žraloci…

Je zřejmé, že Japonci, stejně jako zbytek světa, prostě mají rádi Sherlocka Holmese, a tak dostáváme díla, která nějak souvisí s tímto slovutným detektivem, opravdu poměrně často. Každopádně „Zakázané dedukce Kamonohaši Rona“ jsou za mě průměrnou detektivkou, která funguje spíš na efektu překvapení, než že by dávala divákovi příliš šancí vyřešit samotné případy přímo s detektivem. Není to Detektiv Conan a tak se mi podařilo uhádnout vraha jenom jednou (vražda v observatoři), což ale může být způsobené i tím, že nejsem zrovna dobrý detektiv. Co zde funguje docela dobře, je chemie mezi hlavní dvojící, Ron a Toto jsou prostě fajn, i když by si zasloužila ta jejich bromance ještě trošku víc rozvést, klidně i na úkor nějakého toho případu. Hlavní dějová linka, tedy zápletka s „House of M“ je teprve v začátcích, takže mě dokázala jen mírně zaujmout, jako zajímavý koncept, ale co se kolem toho všeho bude dít dál a jak moc mě to bude bavit, bych si zatím ještě nedovolil úplně odhadnout. Jelikož zatím ale nevidím žádný zásadní důvod, proč se v budoucnu nepodívat na další díly, ovšem nevidím ani důvod, proč se na ně vysloveně těšit, končím po první sezóně se svým dojmem kolem 5,8/10 a pokud nemáte vysloveně rádi detektivy, kteří dokáží ze smítka na vašem kabátě uhádnout celý váš životní příběh, nebo nemáte jistou slabost pro tajemné bišíky s pronikavýma očima, pak nemám ani důvod, proč vám seriál doporučit. To jsou prozatím veškeré mé dedukce…