Slarque

Báječná herecká jízda pánů Mortensena a Aliho. Kvůli nim stojí na film koukat a nakonec mu i odpustit na film ohánějící se skutečným příběhem až přílišnou šablonovitost. Překvapil i Peter Farrelly, který slušně vybalancoval hranici mezi humorem a vážnými problémy (kdo by to byl do něho řekl). Ale Oscar za nejlepší původní scénář? To tedy nevím... (70%)

Připadalo mi, jako by tvůrci plánovali něco většího, ale asi na to neměli (peníze, talent, či co). Takže zbývá svižné akční béčko se zápletkou, kterou už jste několikrát viděli. Akční scény jsou aspoň přehledně natočeny a souboje mají slušnou choreografii. Scénář dává smysl zhruba tak málo, jak je v žánru zvykem. Z herců zaujme snad jen účast Michaela Keatona.

Zábavná komedie s chytrým humorem pánů Svěráka a Smoljaka právem patří mezi žánrovou klasiku a některé hlášky dávno zlidověly. Digitálně restaurovaná verze z roku 2018 vypadá výborně, kéž by bylo takhle kvalitně oprášených filmů více!

Muzikantsky naprostá špička. Zejména nadčasovost Dialogu s vesmírem v našich končinách nemá příliš konkurence. Videozáznam potěší, ale zážitek z živého koncertu nenahradí.

Splněný sen všech fanoušků kapely s padesátiletou spletitou historií. Převažují sice mluvící hlavy, ale dokáží na ploše pouhé hodiny její příběh shrnout a zprostředkovat. Obávám se, že na plný počet hvězdiček by to muselo být úplnější (a přinejmenším o půlhodinu delší).

Proč je vlastně dokument o nevidomé skladatelce černobílý? A co nám vlastně o světě říká fakt, že se dotyčná momentálně cítí lépe ve vězení? Spousta otázek, a filmík tak krátký. Ale něco na něm je.

„Bioestetická filmová skrumáž“ je hravým studentským filmem, který je postavený na tom, že nikdo z diváků až téměř dokonce netuší, o co tu vlastně jde. Což mi poněkud ztěžuje komentář, takže se omezím jen na to, že jde o dílko laciné (natočené na VHS), ale zábavné, i když mohlo být o něco kratší.

Soudobou hudbu zrovna nesleduji, ale tenhle dokument má sympatickou ústřední postavu, takže jsem u něj vydržel, a nakonec dostal víc, než jsem čekal. Podtitul Příběh skladby je sice na místě, protože málokdy můžete sledovat vývoj hudby v celé délce od partitury na papírech (či v notebooku) až po pokoncertní euforii. Každopádně dokument tím nekončí, ale pokračuje dál přes studium Lucie Vítkové v Haagu. Akcept (jinak složenina slov akordeon a koncept) jsem zřejmě přijal a dokonce si umím představit, že bych na podobnou hudbu šel na živo (což by mne před filmem samotným ani nenapadlo). Nápad s pouhou hudbou a černým plátnem byl velmi funkční, protože divákovu pozornost přitom nic neodvádí od samotné hudby a jejího provedení. „Lidová hudba, která se nedostane k lidem“ se ke mně dostala aspoň prostřednictvím filmu, a já jsem za to rád.

Třetí díl trilogie, jejímž nejslabším místem jsou zřejmě hlavní příběhy samotných filmů. Animačně je to opět naprostá špička, hlavní postavy a jejich příběhy jsou zase nad očekávání propracované. Přidána je i trocha infantilního humoru pro nejmenší a jemné náznaky ze sfér pro dospělé. Prostě jen ta linie se standardizovaným padouchem je lehce otravná. Ale sledovat, jak si plachtí vzduchem černý a bílý drak, to je prostě pastva pro oči, která chce velké plátno. Už potřetí u animovaného filmu oceňuji přínos Rogera Deakinse, a pochválit jmenovitě zasluhuje i skladatel John Powell.

Časosběrný dokument na příkladu tří (nebo spíš dvou a půl?) protagonistek ukazuje život tří vězeňkyň, které si svůj trest odpykávají i se svými malými dětmi. Zajímavější část ovšem nastává až po jejich propuštění na svobodu, kdy se musejí postavit faktu, že si samy zkomplikovaly život. Chtějí být lepšími mámami, nebo skončí zpátky za mřížemi?