Bajda

Přerod, který tahle série zažila se dá přirovnat k vývoji počítačové hry s podobným námětem Need For Speed. Časem (letos) si Rychle a zběsile přestalo hrát na realitu...a začala to být zábava. Tvůrci posledního dílu přimíchali do děje veleúspěšné Dannyho parťáky, počet vytuněných aut kompenzují počtem střelných zbraní a to vše nám podávají v dobře vypadajícím balíku vytvořeným s nadprůměrně dobrou režií, kamerou i střihem. Podstatně lépe ale mohl být napsaný scénář. Fast Five je nejlepším pokračováním od prvního dílu a je mým zbožným přáním, aby se další díl vzdálil od reality ještě dál.

Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.

Není to průser, ale není to ani žádná sláva. Drtivá většina problémů filmu pramení z čistě ekonomicky motivovaného rozhodnutí rozdělit poslední knihu na dva filmy a k tomu její děj rozložit naprosto nerovnovážným způsobem. V první části se nedělo prakticky nic, v té druhé se toho děje tolik najednou, že jsou všechny zápletky i postavy ploché a povrchní. Je smutné, že nejzajímavější část filmu má pár minut a je o vedlejší postavě (Snape). Právě tyhle odbočky a prohlubování jednotlivých charakterů poslednímu dílu HP chybí a to je v případě téhle vůbec-ne-špatné série VELKÁ škoda.

Za samotný film bych dal jenom 2*, ale za způsob prezentace, který od něj nelze oddělit a který z něj učinil kult, přidávám ještě tu třetí.

Kopírovalo se už v rané kinematografii :-) Bordwell s Thompsonovou píšou v Dějinách filmu, že Porter měl přístup k Meliésovým filmům a mohl je tak "studovat". No...tak tohle je taková podstatně slabší americká kopie Cesty na Měsíc. Na druhou stranu, kdyby to nebyl Porter, mohlo to asi dopadnout i podstatně hůř.

Nejranější a nejsušší předchůdce Monty Pythonů :-D

Takový vyčpělý pozdní Méliès. Někteří považují Dobytí pólu za jeho mistrovské dílo, ale oproti jiným jeho snímkům se v něm nenachází nic inovativního. Vidíme stále ty stejné motivy, stále stejné triky a jenom lehce obměněný příběh. Rozdíl jedné dekády mezi tímto filmem a Cestou na měsíc není bohužel vůbec poznat.

Co na tom, že to není zábavné a dramatické ve všech svých částech. Na svou dobu zcela unikátní filmové dílo, které je tendenční, názorově jednoznačné a poučné. Důkaz toho, že Méliès nebyl průkopníkem pouze v oblasti triků.

Nejvíce zkratkovitý + nešikovně adaptovaný (redukovaný) + nejméně inovativní + vzhledem k tomu, že to je půlka, zbytečně dlouhý = nejslabší díl série (ale Yatesova režie je ok :) ). P.S.: Patřím k těm, co četli všechny knihy a nejvíc se mi líbí ty první.

Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé.