poz3n

Zářný příklad toho, jak může režijní tvůrčí invence udělat z průměrného filmu nevšední zážitek. Chvilku jsem si musel zvykat na ty šílené ohozy a účesy evropských 70. let, ale v moměntě, kdy se Hitchcock vytasil s prvním brilantním momentem, došlo mi, že i když se změnila dekáda a kontinent, ten filmový génius tam pořád je. Pokud si budu Frenzy kvůli něčemu pamatovat, bude to Hitchova práce s tichem, napětím a jeho odvaha být v určitých momentech sexuálně vulgární, za což mu nikdy nepřestanu tleskat. Ve výsledku vás tak čeká několik momentů, kde "Hitchcock touch" jede na plné obrátky, a které by žádný jiný režisér nikdy takhle nenatočil. Možná se to může zdát jako povrchní úvaha, ale pro mě je tohle dostatečný důvod k tomu, aby se obyčejný film stal alespoň trochu neobyčejným. 7/10

Občas nechápu, jak se nějakému filmu povede vzbudit tolik hysterických reakcí. Portrét dívky v plamenech má okolo sebe auru snímku, který je buď nekriticky oslavován, anebo odsouzen jako pseudo umění. Mně se oběma proudům tentokrát podařilo vyhnout a tak jsem se nechal oslovit jen a pouze samotným filmem. Za mě se nejedná o nijak fantasticky výjimečný počin, nicméně jako taková komorní pocitová romance má Portrét dívky v plamenech co nabídnout. Po formální stránce naprosto v pořádku, co však film táhne vpřed, to je práce s herci (herečkami), jejich vedení a chemie mezi nimi. Pokud dokáže film vyprávět namísto dialogu za pomoci pohledů postav, je to skoro vždy ve vztahu k divákovi výhra. A přesně na tomhle stojí velká část vývoje vztahu mezi hlavními hrdinkami, které se dívají a říkají tak víc, než kdyby mluvily. Pokud se vás dotkl pocit, který vyvolává svým pohledem Timothée Chalamet v Call Me by Your Name, je tu velká šance, že vás osloví i Portrét dívky v plamenech. 8/10

Konečně to vypadá, že konec roku 2019 bude pro originální tvorbu Netflixu krokem vpřed. Dva papežové jsou dalším více než slušným počinem, který má hlavu a patu a zároveň nabízí určitou tvůrčí nadstavbu samotného tvůrce. Ta je patrná především v tom celkovém formálním pojetí a střihové skladbě. Oba aspekty napomáhají celkovému záměru filmu, ukázat 2 světově známé osobnosti v civilnější podobě. Ta je chvílemi vážná, kritická i soucitná, jindy zase ironická a vtipná. Dohromady to kupodivu docela funguje a téměř proti mé vůli si mě film pomalu ale jistě získával. A v tom vidím asi jediný zásadnější problém. Tluče se ve mně divák a kritik. Zatímco divák se bavil a nechal se unášet hlavně herectvím obou postav, kritik uvnitř mě nebyl ochoten na to přistoupit a soucítit s představitely organizace, která mi není příliš po chuti. Závěrečné dojetí tak pro mě znamenalo téměř až provinile pokrytecký zážitek, který ve mně patrně zůstane a postupně se stane vzpomínkou definující film jako celek. 7/10

Po formální, výpravné a celkově technické stránce se jedná o jeden z nejlepších počinů ze sekce nekonečně dlouhých a předražených hollywoodských bombaspektáklů 50. a 60. let. Naneštěstí je však vše zakryto nemilosrdným stínem fanatického blábolení, které nám, divákům, bohulibě vysvětluje, co je správné a co správné není. Děkuji, nechci. Ale podívaná to byla vskutku pompézní. 5/10

Kramer vs. Marriage Story. Srovnání je v tomto případě pro mě nevyhnutelné. Bentonův film považuji za naprosto strhující podívanou, která nemá slabého místa. Marriage Story takové úrovně nedosahuje, nabízí však více než zajímavý a poutavý náhled na podobné téma pohledem současnosti. Je ale podle mě patrné, že Baumbach Nový Hollywood určitým způsobem vzývá. Obrazová stylizace, barevná paleta, tempo vyprávění i Baumbachův tvůrčí rukopis podobný tomu Allenovskému tvoří z dnešního pohledu příjemně nezvyklý dojem určité filmové staromilnosti. Vše pak samozřejmě stojí především na hereckých výkonech. Zatímco Scarlett Johansson jede v již zajeté Allenovské herecké poloze, u které si nejsem jistý, zda se mi úplně líbí, Adam Driver mě přesvědčuje, že je hercem komorních dramat, ve kterých naplno prodává své charisma a určitou vyzařující "podivnost". I z toho důvodu mi tak přijde, že Marriage Story je ve výsledku spíše příběhem otce, a nikoliv celé rodiny (stejně jako Kramer vs. Kramer). Silný a výborný film, snad i možná zatím nejlepší, jaký jsem z produkce Netflixu viděl. 8/10

O chlup lepší než předchozí děsivý zážitek s Posledním z Jediů, i tak se ale jedná o zcela tristní filmové vyprávění, během něhož mě v podstatě zaujala jen jedna scéna a zajímala jen jedna postava. Zásadní problémy mám už se scénářem: Veškerý děj je překotně stlačen do sledu scének, kdy postavy někam přijdou, pomocí dialogu/monologu se vysvětlí, co zrovna dělají a co z toho plyne, aby se vše za chvilku opakovalo úplně stejně jen na jiné lokaci. Doslovnost vysvětlování je navíc neskutečně úmorná, takže nejen, že se nevypráví obrazem, ale po chvilce máte pocit, že jste idiot, kterému se vše raději polopatě vysvětlí, i když se tím naruší i jakýkoliv náznak integrity a logiky daného fikčního světa a konkrétní scény v něm. Jakýkoliv autentický pocit ponoru do příběhu byl tak pro mě z principu nemožný a tím pádem jsem jen čekal, jestli mě nějaký moment zaujme třeba alespoň svým tvůrčím přístupem. To se však stalo pouze jednou, v téměř jediném klidovém momentu celého filmu (souboj silou mezi Rey a Kylo Renem na poušti). Zbytek je zběsilá jízda k finálnímu vyústění, které má blíž ke kopírce Harryho Pottera, než k čemukoliv originálnímu a neočekávanému. 4/10

Je mi to moc moc líto, ale s filmem jsem měl 2 zásadní problémy: 1) Hlavní postava mi byla nesympatická. Newmana jako herce miluju, ale Roy Bean mě štval od samého začátku a nic se nezměnilo až do konce. Zajímal ho pouze vlastní zisk (jakéhokoliv charakteru) a morálku a právo si ohýbal dle potřeby. S takovou postavou se těžko ztotožním, zvlášť když v podstatě neprojde žádnou změnou. 2) Komediální nádech filmu. Mám rád melancholické westerny, ale ta kombinace s komediálním pojetím mi přišla hrozně nefunkční. U scének s medvědem jsem přímo trpěl, jindy jsem se výrazně nudil. Je to škoda. Na film jsem se dlouho těšil a podle ohlasů jsem byl přesvědčený, že to bude jasný divácký zážitek. 4/10

Slamáčková taškařice s Judy Garland? Do něčeho takového bych se přece nikdy dobrovolně nepustil. Avšak historie Hollywoodu je neúprosná a tak mi nezbývalo, než si tenhle slavný muzikálový kousek prostě dát. A nebylo to tak fatálně hrozné. Zpívá se poměrně málo a především první polovina funguje dobře jako určitá screwball rodinná komedie. Záhy se však děj trochu tříští (úplně stejný problém jsem měl s Minnelliho Američanem v Paříži) a soudržnost vyprávění ustupuje jednotlivým scénkám a číslům. Dalo se to vydržet, nicméně Judy Garland nikdy nebyla a není moje krevní skupina, takže její přítomnost na plátně je pro mě vždy spíše trpěnou událostí, než nějakým omamným okamžikem dokonalosti. Klasika odškrtnuta, vracet se k tomu asi nebudu. 5/10

Ani bych nevěřil, že se mi někdy bude líbit film s Johnem Waynem. Pakliže to opravdu byla reakce a odpověď na V pravé poledne, pak u mě o fous vítězí Rio Bravo (politiku do toho v tomto případě netahám, neřeším, který film je levicový, který pravicový atd.). Hawks natočil western, který nevytáhne paty z jedné ulice a několika domků, pořád se tam jen mluví a skoro vůbec nestřílí. A to je právě to. Dokázal tomu dát ucelený rámec, jako diváka mě do děje a světa vtáhl a udržel mě v něm po celou dobu. Má to v sobě určitou latentní melancholii, takže to zároveň potlačuje ten jindy vždy přítomný "macho touch" rolí Johna Waynea, díky kterým je pro mě tak těžko snesitelný. Rio Bravo si sice nezařadím k vrcholům westernového žánru, ale v rámci té klasické éry hollywoodského westernu (Hawks+Ford) je patrně jedním z nejlepších. 7/10

Patrně to má nějaké hlubší sdělení, mě ale minulo obloukem. Děj v podstatě neexistuje, první polovině vévodí psychedelické a pro mě zcela nepochopitelné pobíhání a skřehotání divných bezďáků (to má být asi ten Shakespeare), druhá část se mění v tu nejpodivnější road movie, kde mi nic nedávalo smysl, nemělo to žádný děj a logiku. Alespoň že to má fakt pěknou kameru. Bolestivý zážitek. 2/10