_Berunka_

Jestli on mě nežere, tak já jednoznačně žeru tento film. Ačkoli se na mi na první pohled jevil jako laciný hollywoodský "doják" zářící těmi nejvytříběnějšími hvězdami - tedy nic pro mě, musím přiznat, že He's Just Not That Into You mě lapil a už nepustil ze svých pout. Nenechte se zmást hodnocením, protože podle mě je zde podhodnocen. Můžete se zde setkat s osudy, které vám přijdou až nezdravě povědomé. Postavy jsou tu až neuvěřitelně uvěřitelné a já tak nejsem nucena k rozpačitému úsměvu nad absurdností příběhu a můžu si vychutnávat jednotlivé milostné propletence. Velice mne potěšilo herecké obsazení v podobě Bena Afflecka, kterého v jiných filmech zrovna nevyhledávám, nebo herecké ztvárnění "sucharky" Jennifer Connelly. Byla mi docela sympatická i naivita Gigi v podání Ginnifer Goodwin a Justin Long se ujal své role taky velice zdařilým způsobem. Nevím proč, ale Scarlett mi tady děsně lezla na nervy. Asi tím, že byla kus. Soundtrack mi padl do noty, dokonce jsem si musela po skončení filmu pustit Keane :)) Co dodat? Musím říct, že tenhle nenápadný snímek (i když s 6500 hodnoceními) na mě udělal dojem a překvapil mě na plné čáře... A hlavně to nebylo jedno klišé za druhým. Co víc si přát :)

New Yorku, nemiluji Tě, ale mám Tě ráda! A musím uznat, že mě Tvé kouzlo očarovalo. Tvůj osobitý charakter metropole, kde se prolínají tisíce, ne miliony příběhů lidí nejrůznějších kultur, náboženských vyznání a charakterů mne přistihly v tom nejlepším možném rozpoložení pro sledování osudů osob, které sebou nesou příběhy plné poetiky a často vystihují během pár minut to, co nedokáže leckterý celovečerní film. Celá tato spleť a různorodost dává tomuto snímku nezaměnitelnou tvář, která se mi dostala pod kůži. Stejně jako s rozmanitostí jednotlivých charakterů a situací, setkáváme se zde i se rozličnými podobami lásky. Židovský pár, vztah holčičky a jejího "manny", pár haštěřivých manželů slavících 63.leté výročí svatby či další až platonické projevy lásky, které jsou tu vyjádřeny velice poutavým a uvěřitelným způsobem a často až na hranici normálnosti, kdy si člověk říká, jak zvláštní a jiní lidé mohou být. Když přemýšlím, jaký střípek z životů bych vyzvihla, nemůžu se rozhodnout, protože všechny jsou mi více či méně sympatické. Líbí se mi, jak děj krásně plyne a jak se osudy jednotlivých osob proplétají a vytváří tak ŽIVOT. Naprosto mi vyhovovala stopáž a popravdě, už dlouho jsem nesledovala film s takovým zaujetím a vtáhnutím do děje, jako New Yorku, miluji Tě. Když už se film blížil ke konci, přála jsem si, aby nekončil. Abych mohla ještě dál sledovat zajímavé postřehy, které si píše každý sám. Nesmím zapomenout na hudbu, která skvěle podtrhovala atmosféru snímku a hlavně No Surprises od Radiohead. Až teď jsem si uvědomila, že to je skladba, která se nachází na začátku 6. série House MD a kterou tak zbožňuju - jak ten úvodní dvoudíl, tak píseň. Ideální film pro strávení pěkného večera se svou drahou polovičkou, rozhodně doporučuji. A proč 4*? Protože New York mě polechtal, poškádlil, ale nedostal mě tak hluboce. Ale to nevadí, protože na něj budu i tak vzpomínat ještě nějaký čas. P.S. Nechápu to nízké hodnocení, byl to opravdu kouzelný filmový zážitek.

Rozbombardovaná jsem víc jak Drážďany. Wow, tento film bolí... Bolí mě ještě hodinu po jeho projekci a bude bolet ještě dlouho poté. Stáhlý žaludek a pocit prázdna, který mě zajal při sledování tohoto nevšedního snímku. DEPRESE, BEZNADĚJ, BOLEST. Tyto pocity mě naplňovaly každou minutou filmu. Asi si říkáte, proč se mučit? Protože i když s v průběhu filmu několikrát rozhodnu o jeho definitivní utnutí, a v jeho promítání musím dělat přestávky, abych tu dávku, tu smršť snesla, přesto jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet. A vyvíjel se. Někdo říká, že pomalu, já mám za to, že se odvíjel přesně akorát. Jeho stopáž je pro mě zobrazením táhnoucí se nemoci, ze které není prakticky úniku. Nemoci, kterou nelze vyléčit 20 tabletami po osmi hodinách a z níž se dotyčná osoba dostává celoživotně s nejistým výsledkem. Připadala jsem si jako ve snu. V tom nejzlejším snu, z něhož není možno se probudit, až nakonec... Vysvitne světlo. V případě Helen, tu vysvitla přímo záře, a to v podání Ashley Judd, jejíž ztvárnění hlavní hrdinky bylo víc jak uvěřitelné. Brilatně se zde předvedla i Lauren Lee Smith, coby spřízněná Helenina duše a jejich přátelství mi možná usnadnilo pochopit alespoň částečně nitro žen, trpících depresí tak silnou, že jsou nebezpečné sobě samy. Celou dobu jsem se snažila proklouznout do její mysli myslím, že se mi to i podařilo. Avšak ne zcela. "What I do remember is a sense that reality is thin. Thin as lake ice after a thaw and we fill our lives with noise and light and motion to hide that thinness from ourselves." Ano, film velice zdařile snímá problematiku, která je tak zapeklitá a komplikovaná, že není vůbec snadné ji nějakým důvěryhodným způsobem ztvránit. Vynikající scénář, plynulý děj a ta hudba... Miluju piáno a smyčcové nástroje a tady byly vždy použity ve správnou chvíli na správném místě. Jediné, co bych vytkla, byla závěrečná scéna. Celkově dávám plný počet, protože takhle hluboko se mě už dlouho žádný film nedotkl a troufám si říct, že dlouho nedotkne. Proto si je zaslouží všema pěti ;) P.S. A žaludek mám pořád stáhlý.

První komentář po roce a Rememer Me? Přiznávám, že když jsem se rozhodla si promítnout tento kousek z dílny Allena Coultera, neměla jsem příliš velká očekávání. Robert Pattinson mi je čímsi ne příliš sympatický už díky Twilightu, a tudíž ve mně film už od prvního spatření propagačních plakátů vyvolával dojem laciné a fádní mainstreamové cetky. Pravda je ta, že jsem ani netušila, že Remember Me tu má pěkných 77%. Po mých počátečních skeptických myšlenkách jsem ale od prvních scén filmu byla mile překvapená. Snímek se zprvu jevil až skoro nadprůměrně, ale pak příběh zabředl přesně tak, jak jsem očekávala. Předvídatelný, prvoplánový scénář, ale nevím proč, v tomhle případě mi to nevadilo. Asi jsem si chtěla jen pustit něco oddechového, co ani neurazí, ani nijak zvlášť nepotěší. I toho Roberta jsem tam snesla, ačkoli se mi jeho styl hraní jeví jako značně nepřesvědčivý a jeho věčný trpitelský výraz mne irituje. Jinak jsou herecké výkonny zdařilé. Taťka Brosnan coby "krkavčí otec", mladičká Emilie de Ravin už není Lost, ale vy se pomalu ztrácíte v jejích až hypnotizujících modrých očích, ovšem nejhezčí výkon zde podle mého názoru předvádí talentovaná sestra hrdinně čelící stupidním spolužačkám ve škole. Celkově mě film nijak hluboce nezasáhl, ani při závěrečných scénách z tragického okamžiku, který se navždy zapsal v lidských dějinách, i když to je možná mým prohlubujícím se cynismem :-D Překvapilo to, bylo to milé, s příjemným piánem a plakáty Amnesty International na zdi. 3* a víc ani ťuk.

Co k tomu dodat? Vlastně jsem od tohoto snímku nic převratného neočekávala, nikde jsem o filmu neslyšela, avšak mohu říci, že mé setkání s Milenci dnes bylo vskutku příjemné. Možná jsem se rozhodla zvolit tento film kvůli hereckému obsazení, které nezklamalo. Můj oblíbený Joaquin Phoenix se své role, coby na duši poraněného muže, zhostil výborně a prokázal tak nám divákům, že je to neuvěřitelně uvěřitelný pan herec. Líbí se mi taková ta jeho opravdovost, jak mu v očích vidíte to těžké břímě, ten ohromný pocit nenaplněnosti, neštěstí a zhrzenosti. Gwyneth Paltrow rovněž nezklamala. Co se týče celkového dojmu z tohoto Grayova snímku, jsem tak trochu na rozpacích, což je vlastně také důvod, proč jsem se po dlouhé době rozhodla napsat komentář. Je to velmi poutavě vyprávěný příběh o lásce a její složitosti, jak už to mezi lidmi bývá. Právě ta komplikovanost všech nastíněných vztahů, to jak je tu zobrazena z nich vyplývající lidská sobeckost, mne zaujala. Ten propletenec, kdo koho miluje, mi byl velmi sympatický, tolik mi připomíná... Pravda je ta, že jsem se místy nudila a možná bych tu spíše ocenila kratší stopáž. Two Lovers není zrovna žádný velký trhák, je to lehce plynoucí film plný takové zvláštní atmosféry, který ve mně vyvolal právě ty rozporuplné pocity. Jeví se to na první dojem jako lehce nadprůměrný příběh, ale když se nad ním člověk hlouběji zamyslí, objeví ještě více jeho krásu zároveň doprovázenou smutkem. Ten závěr mne dostal svým nenásilným působením na člověka, neukápla mi ani slza a přesto nad Milenci musím pořád uvažovat. Dávám 3 a půl*. Nemohla jsem se totiž v průběhu projekce zbavit pocitu, že mi tam něco chybí...NĚCO.

Co k tomu říci? Byla to smršť, která mě nabrala na rohy a už nepustila. Dílo plné elánu, bláhového veselí až bláznovství, protančených bot, všude překypujícího optimismu nakonec zalité omáčkou ze slunných dní. To je ve zkratce popis tohoto velice vytříbeného díla... V našem obvyklém vnímání něco naprosto nového, skoro nepochopitelného. Nekonečný kolotoč situací, které se zaplétají a rozplétají, čímž tvoří neuvěřitelnou směsici výbuchů smíchu a minimálně jednou znechucení (scéna s kadibudkou, při níž se mi chtělo takřka zvracet při živé představě dané scény ). To celé propojené temperamentní balkánskou hudbou, která mi tak imponuje a dodává to správné exotické kouzlo. Ona hudba je tu vždy a všude, někdy šílené kousky jako "Ja sam mala Pitbull Teriér" ( zřejmě takhle nějak to tam zaznělo ) nebo mistrovské skladby místní dechovky. Celý film bych ale rozdělila do dvou částí. První polovina měla jistý šmrnc, ovšem neustále jsem tak nějak očekávala víc. Vše se rozjíždělo a plynulo pomaleji, než bych si přála. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu zklamání a nepochopení. Už mne napadaly myšlenky, proč má snímek tak vysoké hodnocení. A ejhle! Pak ale netrvalo dlouho a jako když utne, děj se začal odebírat tím správným směrem. A proto nasajte tu kouzelnou atmosféru Balkánu a ponořte se do jedné z nejbláznivějších, nejveselejších a nejvtipnějších komedií, jaké se vám kdy mohou dostat do rukou. Emir Kusturica je prostě chlapík, který to umí setsakramentsky rozjet...

Pro mne velice zajímavě utvořený dokument otevírající vrátka do soukromí první dámy České republiky, jejíž osoba spolu s jejím manželem zaujímá místo v mém žebříčku obdivovaných person u nás. Strasti, (n)emoce, starosti, ale také chvíle nadšení a štěstí, které prožívala po boku svého muže, vyprávěné méně či více známými osobnostmi, které se aktivně účastnily a napomáhaly ke zlepšení politické situaci v naší zemi. Jestliže se zajímáte o tento manželský pár, doporučuji zhlédnout ještě neméně povedený dokumentární film Občan Havel.

Pokud hledáte příjemně plynoucí snímek, právě jste narazili na jeden z nich. Ve své podstatě nenáročný příběh plný zázraků vás přinejmenším zaujme. Netradiční pojednání o dobách dřívějších takřka v přítomném čase… Pojednává o sourozencích, kteří se jakousi souhrou náhod ocitnou v roztomile, černobíle vyhlížejícím seriálu z časů našich pradědečků. Jak už nám samotný námět napovídá, tito docela rozdílní mladí lidé vnesou do poklidného městečka „nový vítr“. Jak? Sami uvidíte… Obyvatelé žijí ve světě plném pravidel, zákazů, konvencí a všudepřetrvávajícího stereotypu. Jedou v zajetých kolejích, nepřekračují hranice, nebouří se. Jen každý den dělají stejné bez jakékoli změny. Ve filmu je nastíněna spousta symbolů, kdy se nám tvůrci snaží naťuknout danou dobu, která zdaleka ne všem něco říká. Poselství jako : „Není třeba vidět svět černobíle“, či „Nebuďte rasisty“ jsou do příběhu vsunuta velmi jemně a citlivě. Oceňuji způsob ztvárnění, jelikož způsob postupného zbarvování na plátně mne fascinoval. Nelze nepřipomenout herecké výkony, kde se do popředí staví můj oblíbenec Tobey Maguire, jenž ani nyní nezklamal a následuje ho mladičká Reese Witherspoon, které se zdařilo odškatulkovat se mi z hlavy coby Pravá blondýna. 80% díky nezdařilému zakončení celého filmu.

Moje vůbec první setkání s Vlastou Burianem a hned slaví úspěchy. Legendární komik opět nezklamal a představuje zde své herecké umění, coby ředitel advokátní kanceláře pana Faulknera. Celý snímek položen na pilířích jeho herectví, který by bez jeho maličkosti byl sotva průměrný. Burianova postava představující poněkud svérázného člověka, který si ví se vším ihned rady, dokáže si poradi a získat tak potřebné.… Ve filmu se objevuje smetánka hereckého řemesla z první poloviny 20. století, zazáří zde hvězdy jako Adina Mandlová a další. Vtípky malé i velké, vás pobaví a vytvoří úsměv na tváři Lehce naivní, roztomilé, v popředí s nezaměnitelným Burianovým hlasem a humorem pro vás, stejně jako pro mne, zůstane nezapomenutelným filmovým zážitkem.

Jeden z nejlepších dramat roku 2007 představuje tento vynikající snímek o hledání pomoci. Nachází se zde hned několik postav, které by potřebovaly chytnout pomocnou ruku a převést přes most přes minulost. Tak například dentista, který trpí díky vyhasínajícímu manželskému vztahu, pocitu naneplněnosti a promarněnosti života. Je osamělý, hledá přátele, zapadá do stereotypu... Zdravotní stav rodičů ho nutí převzít péči o ně na svá bedra, což ho jistě v jeho psychickém stavu nepovzbudí. Ovšem ani doma není spokojen, jelikož jeho manželka ho ovládá a manipuluje jím, ti dva se od sebe pomalu vzdalují a propast se dále prohlubuje. Pak je tu také mladá žena, dosud nevyrovnaná z předchozího vztahu. Psycholožka zabředající do depresí díky empatii vůči svým pacientům. V jeden den, jednu hodinu, jednu minutu a jednu vteřinu se ale stane něco, co změní plynutí děje. Na scénu vstoupí Charlie… V jednom pohledu uvidíte víc, než byste možná chtěli. Stačí pohlédnout do očí a čelit bolesti, utrpení, smutku a rezignaci. Labilní muž, utíkající před minulostí, realitou a sám sebou. Snažící se potlačit vzpomínky, nenavrátit se do mládí a do doby, kdy by mu (byť cokoli) mohlo připomenout zesnulou ženu a dcery, které se staly oběťmi neštěstí z 11.září 2001. Úplně přehlíží slovo SMRT (např. když zemře Alanův otec) a projevuje se jako cynik, neustále má potřebu se za něco schovávat (sluchátka) a vytvořit tak jakési vakuum, či ochrannou bublinu, jíž neproniknou ani nejmenší citové projevy. Trpí traumatem, z něhož se jen těžko dostává. Zubař nejprve pátrá po příčině jeho zuboženého stavu a postupně odkrývá černou díru Charlieho problému. Sám tak získává pocit potřebnosti, vymaňuje se ze spárů stereotypu, věnuje se mu. Dochází ke znovuzrození přátelství mezi oběma muži, narůstá důvěra a doktor tak přetíná řetězy, které ho dosud tak tížily a dusily. Ale nic není dokonalé a i Finemanova pomyslná bublina má prasklinu, přichází zlom, krunýř se oddělí a nastává čas procitnutí z iluzí, návrat do reálného světa. Dojde ke smíření? Vynikající drama stojící na postavách Dona Cheadlea a Adama Sandlera, jehož herecký výkon mne natolik přesvědčil, že ho vyřazuji ze škatulky ňoumíků a přesouvám do nezařazených a budu tak čekat, jak se bude jeho talent vyvíjet. Propracovaný scénář zabývající se stále nestráveným tématem, režie pod taktovkou Mikea Bindera a příběh, který nenechal oko suché.